K životu se umí postavit. Když fotbal stál kvůli covidu, stal se z Jana Jelínka (39) skladník. Vyklízel například mrazáky s kuřaty. „Měl jsem volný čas, děti ve školce. Nechtěl jsem ležet půl dne doma na sedmdesáti procentech platu. Radši jsem šel dělat, abych vydělal korunu a nezlenivěl,“ vypráví pro iSport Premium trenér Zlína, jenž převzal mužstvo v květnu a po podzimu je s ním na jedenáctém místě.
Do nejvyšší soutěže skočil ještě před čtyřicítkou. Trenérská rychlokvaška? Jak se to vezme. Jan Jelínek zažil, co málokdo. Nedávno vedl souběžně dva týmy, zlínské béčko v MSFL a Luhačovice v krajském přeboru. Do toho byl pořád aktivním hráčem. „Hlavně manželka to nějak nemohla skousnout,“ usměje se druhý nejmladší kouč ve FORTUNA:LIZE.
Upřímně, ani se manželce nedivím. Jak jste takový zápřah vůbec zvládal?
„V Luhačovicích se trénovalo až v šest večer. Tam jsem přijel z odpoledního tréninku zlínského béčka. Občas jsem si s klukama zatrénoval, abych mohl hrát. Béčko mělo zápasy v neděli a Luhačovice v sobotu. Po kratším předzápasovém tréninku jsem přejel na utkání Luhačovic. Byl to takový time management.“
Stalo se, že byste koučoval dva zápasy v jeden den?
„Jasně. Dopoledne béčko, odpoledne Luhačovice. A do toho jsem třeba hrál za béčko Luhačovic. Kluci poznali, že se nám třeba nevydařil dopolední zápas. Viděli, že jsem přijel v ráži. (úsměv) Jako do Kvasic. Bylo nás málo, jenom dva hráči na střídání. Navíc jsme prohrávali 0:2. Dvanáct minut před koncem jsem musel nastoupit. Svléknul jsem tepláky a šel na hrot.“
Předpokládám, že jste ještě vyhráli…
„Jak jsem byl naštvaný, nahrál jsem na gól, seřval jsem rozhodčí, byl na mě faul a otočili jsme to na 3:2. Neříkám, že to bylo mnou. Spíš shoda náhod. Ale fakt jsem tehdy na hřišti zdupal všechny. Od jejich gólmana přes naše hráče až
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
