Do míče začal kopat jako spousta jiných Brazilců v rozpálených ulicích. Pak zkoušel futsal, a když se vrátil na fotbalové hřiště, ztrácel se tam jako vrabčák mezi dravci. Kdo ví, jak by to s ním dopadlo, kdyby se mu v devatenácti neotevřela nečekaná slovenská cesta. Daleko od domova ve Zlatých Moravcích rozkvetl a teď září v Mladé Boleslavi, patří k nejproduktivnějším jménům FORTUNA:LIGY. Stačí vám tyhle indicie? Správně, tenhle příběh žije ofenzivní kouzelník Ewerton.
Snadno byste mohli mít pocit, že se snad ani neumí usmívat. Na zeleném jevišti bývá permanentně zachmuřený, emoce s ním necloumají.
Vážně je to Brazilec?
Vášnivá jižanská nátura?
Ewerton se usměje už ve chvíli, když před ním tyhle otázky začínáte opatrně formulovat. „Takový jsem na hřišti od dětství, patří to ke mně,“ pobaveně poví – a cuknou mu u toho koutky. Vida, o morousovi nemůže být ani řeč.
Sedí v prázdném tiskovém centru boleslavské arény a pro iSport Premium anglicky vypráví o svojí nevšední fotbalové cestě. Mluví pomalu a brzy poznáte, že v každé větě se odráží jeho současná pohoda. Patří k ozdobám ligy a klidně se může stát králem střelců.
Pak by se určitě smál znovu.
Nebo ne?
„Ale to víte, že ano. Rodina, kamarádi i spoluhráči vědí, že se umím usmívat. Ale na hřišti jsem od dětství Zangado.“
Zangado? To je vaše přezdívka?
„Takhle mi říkal táta a kámoši. U nás v Brazílii to znamená šílenec.“ (usmívá se)
Šílenec s brunátným kukučem?
„Nevím, proč to takhle mám. Je to moje fotbalová tvář, která už mi asi zůstane napořád.“
Pojďme k vaší formě, kterou máte v téhle sezoně excelentní. Držíte se v nejlepší jedenáctce podle hodnocení redaktorů Sportu a taky patříte mezi nejproduktivnější hráče ligy. Už jste někdy měl lepší rok?
„Rozhodně ne, tohle je moje životní sezona. Věřím si a cítím se skvěle. Spoluhráči mi pomáhají a od trenéra cítím důvěru. Od obou, po panu Jarolímovi nedávno přišel pan Hoftych. Baví mě, že mám na place celkem svobodu a nejsem ničím svázaný. To pak čísla naskakují skoro sama od sebe.“
Co vám ještě pomáhá? Jste na sebe přísný, nebo jste rozevlátý Brazilec?
„První varianta je správně. Začal jsem se víc hlídat, což možná přišlo i s věkem. Po Vánocích mi bylo pětadvacet.“
Jak vypadá vaše životospráva?
„Zaprvé: chodím dřív spát a dřív vstávám, každý den okolo šesté. Hlídám si i jídlo, za což vděčím švagrové, sestře mojí manželky. Je to nutriční specialistka: popovídali jsme si a pak mi poslala plán, co mám jíst. Držím se toho a cítím se čím dál líp. Snad je to vidět i na hřišti, sezonu mám rozjetou parádně.“
Posunulo vás i hostování v Pardubicích? Po příchodu do Česka jste strávil v Boleslavi jen rok a šel hrát druhou ligu do města perníku.
„Když jsem v zimě 2019 přišel do Boleslavi, nevěděl jsem o českém fotbalu nic. Prospělo mi, že jsem šel do Pardubic a zvykal si od druhé ligy. Vykopali jsme postup a pak jsem poznával českou ligu.“
V minulé sezoně jste v Pardubicích vstřelil tři góly a na jeden nahrál. Čekal jste od sebe víc, nebo jste to bral jako daň za první celou ligovou sezonu?
„Vždycky může být líp, ale nejvíc jsem byl rád za zkušenosti. Rok a půl v Pardubicích mi dodal kus sebevědomí, za což vděčím i trenérům. Pořád se mnou mluvili a dělali ze mě lepšího hráče.“
Viděla to i vaše rodina a fanoušci v Brazílii? Předpokládám, že tam se o českou ligu jen tak nezavadí.
„Máte pravdu, taky jsem před příchodem do Česka neviděl ani jeden zápas zdejší ligy. Ale moje rodina sleduje každý zápas Boleslavi, nikdy si ho nenechá ujít.“
Vážně?
„U nás doma je to vždycky trochu svátek. Tady jsou tři odpoledne, v Brazílii jedenáct dopoledne. Mám velkou rodinu, na televizi přijdou i kamarádi. Když jsme první březnovou neděli hráli s Karvinou, babička zrovna měla narozeniny. Tak aspoň viděla, jak vnouček kope dvě penalty.“ (usmívá se)
Jednu jste proměnil, ale kvůli předčasnému vběhnutí vašeho spoluhráče do šestnáctky se musela opakovat. Na druhý pokus míč skončil na tyči a odrazil se zpátky do hřiště.
„Chtěl jsem dát babičce k narozkám gól, ale nedá se nic dělat, stane se. Vyhráli jsme 1:0, i z toho mohla mít radost.“
Je pro vás tahle podpora rodiny na dálku důležitá? Pravidelně domů vozíte suvenýry z Česka včetně boleslavských dresů, známým rozdáváte i potraviny.
„Tohle sepětí s domovem je pro mě zásadní. Rodina mi drží palce a dodává mi pozitivní energii. Možná si říkáte, jak to na takovou dálku můžu cítit, ale je to tak. Rodina je pro mě nejvíc.“
Přijeli se příbuzní někdy podívat do Česka?
„Bohužel ještě ne. Byl bych rád, kdyby to letos konečně vyšlo, ale třeba brácha a ségra mají v Brazílii školu. Plány nám zkomplikovala i pandemie, cestování bylo hodně složité. Teď už snad bude líp a někdo bude moct přijet.“
S dovolením ještě chvíli zůstaneme v Brazílii. Jaké byly vaše fotbalové začátky na ulici?
„Nikde jinde jsem ani nemohl začít, nikam do akademie jsem se nedostal. Na ulici jsem hrával několik let, zhruba do deseti. Dobrá škola.“
Co bylo dál?
„Jednou si mě všiml jeden chlapík, dal se do řeči s mým tátou a nabídl mi
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
