Pelta o rozsudku: Je to absolutní zásah do života. Vězení? Pád Jablonce...

„Člověk si promítne celý život. V tu chvíli mě přešel humor. Byla to asi nejhorší chvíle v mém životě. Stojíte, čekáte úplně jiný rozsudek, osvobození. A odcházíte s tím, že na dlouhé roky můžete ztratit svobodu. To je věc, která v mém věku a v mém postavení v podstatě rozhoduje o profesním a rodinném životě. Člověk si promítne celý život. Strašná chvíle, strašný moment. I vzhledem k tomu, jak probíhal proces. Vůbec nešlo směrem k senátu o nic konfrontačního, žádný ze svědků neuvedl nic, co by vypovídalo o mé vině. Drtivá většina uvedla, že mě zná pouze z tisku a televize a že jsem s nimi nikdy osobně nehovořil. Já jsem si říkal, že ať pozvou kohokoliv, je to bez problémů, nemůže se nic stát. Neměl jsem žádné nervy. Hladký proces, korektní ze všech stran. Snáším to špatně. Kdybych říkal, že dobře, byla by to arogance. Šest let by byl – ne konec života – ale zásah absolutní.“

„Především proto, že jsem nic neukradl a hlavně jsem to ani neměl v plánu. Nevznikla žádná škoda. To je základ všeho. To, co mi dává senát za vinu, je nepochopení té situace. Nebo ne nepochopení, spíš je to špatně vysvětlené. Já bych chápal, kdybych se dohodl s žadatelem dotace na provizích, penězích, úplatcích. To bych si řekl, jsem blbej, je to tvoje velká chyba. Ale nic takového v žádném případě není ve hře. Za co jsem dostal trest, vlastně při procesu vůbec nebylo téma. Já jsem se samozřejmě s paní náměstkyní Kratochvílovou bavil, respektive jsem komentoval některé ze žadatelů, k ničemu jsem ji však nenaváděl, nemluvil jsem s žádným z nich, a to ani s nikým z expertní komise. Ve spise neexistuje žádný přímý důkaz ani řetězec nepřímých důkazů. Jediným důkazem, na který odkazuje rozsudek, je prostorový odposlech s mými komentáři. Ale z ostatních důkazů vyplývá, že tyto komentáře byly bez jakéhokoli dalšího mého aktivního zásahu do procesu rozdělování investic.“

„Paní ministryně udělala jednu zásadní věc, která to celé poškodila. A vznikl z toho tenhle chaos. Rozhodla, že žádat o sportovní dotace mohou nejen sportovní spolky, ale také obce a městské části. Takže 450 milionů korun se nedělilo jenom do sportovních spolků, ale nově i pro obce a městské části. Stalo se z toho politikum. Navíc města mají profesionální aparát na zpracování dotací. Tím vznikl nerovný boj, protože kvalita podaného papíru hrála zásadní roli. Takže nově jste si mohli založit v pár lidech spolek, ani jste nemuseli hrát žádné soutěže, a zažádat o dotaci, protože jste splňovali náležitosti. Tímto způsobem například tenisový klub Drnovice dostal dvacet milionů, protože měl fantastickou žádost, ale jiní, kteří pokrývali všechny soutěže od žáčků po dospělé, neobdrželi nic. Vznikaly úplné nesmysly.“

„Řízení ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy bylo chaotické, bez nastavení procesů, jak se budou peníze přerozdělovat. Vše bylo stále ve fázi přerodu. Ministryně zrušila veškeré věci, které dělali její předchůdci, a vyhodila lidi s erudicí. Naposledy, kdo tomu rozuměl, byli náměstek Kocourek a ředitel odboru Vosyka. Co on řekl, bylo dvacet let svaté, jeho jsme se všichni báli. Jenže tihle dva se taky dostali do problému, odešli, pan Vosyka i se svým know how. Přišli noví lidé, kteří v životě nedělali ve sportu, nerozuměli té práci. Ministerstvo byl paralyzovaný barák, bez know how pana Vosyky jsme začínali jako po požáru na zelené louce. Všechno špatně. Když jsem se s těmi novými lidmi bavil, tak jsem si říkal: Pane jo, tak to bude megaprůser, tohle nemůže dobře skončit.“

„Velice pečlivě se připravujeme. Dokud jsme neznali písemné rozhodnutí soudu, které vymezuje hrací plochu, nevěděli jsme přesně, nač se soustředit. Každou z osmnácti žádostí, která je mi dávána za vinu, rozebíráme do detailu. Telefon po telefonu, další související komunikace, maily. Protože pak taky existují jiné telefonáty od jiných lidí. Paní Kratochvílová i paní ministryně také mluvily s jinými lidmi a ti nejsou součástí obžaloby. Něco chtěl ten, něco tamten, já je nechci teď jmenovat. Jasně vyspecifikujeme, jak vše vzniklo. Zatím se věc v podstatě zjednodušila, že všechno chtěl Pelta, a proto vytvořil u paní Kratochvílové nějaký dojem. Jenže to není pravda. Všechno musíme jednoznačně vyvrátit a prokázat, že myšlenka městského soudu neodpovídá realitě. Musíme zabojovat a předložit důkazy.“

„Když jste předseda fotbalu, jste politik. To je politická funkce. A slibem nezarmoutíš. Za mnou chodily stovky lidí. Já jim říkal, že když to trochu půjde, tak jim pomůžu. To v překladu znamená, že pro to neudělám nic. Abychom byli volení, musíme říkat „pomůžu, kouknu, zkusím“. Třeba jsem dal doporučení a oni ode mě odjížděli šťastní, jenže nevěděli, že jsem to dal každému, kdo si řekl. Měly to stovky subjektů. To dělají všichni politici, nejenom já. Já mám čistý svědomí. Jedna věc je, co kdo říká, třeba i v nadsázce, dělá chytrého, že všechno zařídí, že je všemocný… Takže to v těch lidech někdy vzbuzovalo falešnou naději. Ale bylo jasný, že nelze pomoct.“

„Určitá skupina lidí v české politice i českém sportu měla eminentní zájem, aby krach Sazky pokračoval i krachem ČUS. Ta byla předlužená, ovšem vlastnila a stále vlastní vleky ve Špindlerově Mlýně, Peci, Harrachově, na Zadově. Zmíněná skupina už měla majetek rozdělený, měli smlouvy o smlouvě budoucí na pozemky, měli rozehrané různé hry a čekali, že ‚železo‘, jak tomu říkali, za směšné peníze převezmou. Jenže v tu chvíli jsem do toho vstoupil já. Fotbal měl díky mým konzervativním předchůdcům velké prostředky v rezervním fondu, a tak jsem si nechal odsouhlasit, že koupíme od ČUSu strahovské budovy a pozemky. Tím jsme dodali prostředky ČUSu, který nemusel prodat vleky. Tady jsem začal cítit, že jsme těm lidem překazili jejich plány na privatizaci. Ti lidé měli blízko k olympijskému výboru a byli to lidé z vysoké politiky.“

„V hlavě mi to hodně běží. Mám syna. Je mu teď pětadvacet a v posledním období hodně vyspěl. Po mně má talent, obchodního ducha, kreativitu, už stojí za příchodem dvou tří sponzorů. Po manželce má zase pečlivost. Rozdíl mezi námi je, že má fotbal rád, ale jinak. Já jsem schopný pro něj udělat cokoli, půjčit si, dát do zástavy cokoli, utratit i peníze, které neexistují, a teprve po tom je shánět. Takhle já celoživotně funguju. Vždy se rozhoduju srdcem, ne rozumem. Ale můj syn je po manželce. Ten, když bude mít deset milionů, utratí deset, když dva, tak dva. Nebude prosit manželku, aby dala do zástavy rodinné nemovitosti, má jiný pohled. Můj zeť, pan Doležal, už taky funguje v klubu. Hodně se snažím práci delegovat. Organizačně by to tedy nebyl problém, jenom tam chybí nějakých 50, 60 milionů, možná 70. Až je budou umět sehnat, už mě nebudou potřebovat. Ale zatím je to tak, že si neumím představit, že bychom zůstali v lize, kdybych já musel jít do výkonu trestu.“

„Cela předběžného zadržení je peklo, dole v té kleci se vám zdá o čertech. Díra v zemi je záchod, vyndají vám tkaničky, pásek, jste jak zvíře. Nedivím se, že kdo nemá zázemí, rodinu, přátele, přizná se i k tomu, co neudělal. Každý má jiný práh bolesti, ale nikdo není v pohodě. Lidi, kteří působili jako řezáči, se položí. Ale já jsem věčný optimista a pořád pracuju s variantou, že tady jsem a budu.“

„Říkají mi: Mohl ses ho zbavit. Ale to nešlo, bez dohody s Berbrem se nikdo nemohl stát předsedou. Klidně za vámi mohla stát média, televize, sponzoři, to nehrálo roli. Když jste neměl podporu v Čechách, mohl jste skočit z Nuseláku, všechno zbytečný. A když vám někdo pomůže, abyste se stal předsedou, což je vlastně role na úrovni ministra, i to následné chování tomu musí odpovídat. Samozřejmě, já když jsem viděl, kteří lidé za ním chodí a sedávají s ním dole v restauraci, věděl jsem, že nic dobrého nenesou. Ale neměl jsem náladu a chuť ptát se jich, co tady dělali. Musíte si uvědomit, že vy si svého místopředsedu nevybíráte, oni vám ho volí. To je velký rozdíl oproti firmě. Až budeme jednou hodnotit historii fotbalu, budeme říkat, že nejsilnější funkcionář byl Berbr.“