Ploty, sítě, policie, nedůstojné podmínky na některých stadionech a často ne zrovna shovívaví pořadatelé. Téma, které mezi fanoušky velmi silně rezonuje. Jak si stojí Česko v porovnání s Evropou?
I to byl předmět rozhovoru s jednou z hlavních postav evropské fanouškovské scény, v podstatě pomyslným ministrem zahraničí Evropské federace fanoušků (FSE). Stuart Dykes zná situaci mezi příznivci v zemích, jako je Česko, ale i v Británii. V rozhovoru pro deník Sport a iSport.cz vysvětluje, jak fanoušci bojují proti superlize, ale taky jak napomáhá lepší situaci na tribunách. A za příklad slouží i vzpomínka z českého prostředí.
Jaká je vaše zkušenost na stadionech v Česku z pohledu fanouška? Můžete dát nějaký příklad?
„Pamatuji si, že jsem šel na finále českého poháru mezi Slavií a Baníkem. A můžu s čistým svědomím říct, že jsem nikdy neviděl tolik policistů na fotbalovém zápase a tolik policejních psů. Kdokoliv, kdo bydlel nedaleko stadionu nebo jen šel okolo, si podle mě musel myslet, že snad začala třetí světová válka.“
Byl to i v evropském kontextu opravdový extrém?
„Obrovský počet policistů a psů nevytvářel přívětivou atmosféru obzvlášť ve chvíli, kdy tu nebyla žádná konkrétní bezpečnostní hrozba, o které by se na předzápasovém bezpečnostním mítínku mluvilo. Pokud jste byl na zápase, určitě jste si všiml, že policie se psy ke konci utkání napochodovala na hřiště. To není atmosféra, která by byla přívětivá pro fotbalové fanoušky a kohokoliv jiného.“
Vyvíjí se každopádně nějak zacházení s fanoušky v Česku?
„Díky dialogu mezi kluby a fanoušky se zlepšují poměry na stadionech pro diváky, ale jednání se vedou taky na úrovni fanoušků, klubů a policie. A i v České republice jsme udělali kus práce okolo funkce SLO, abychom se pokusili vylepšit komunikaci mezi různými aktéry během zápasového dne. Myslím, že je stále na čem pracovat a je spousta věcí, kterými můžeme společně vylepšit situaci ohledně venkovních fanoušků, které se netýkají jen cen vstupenek, ale i dobrého pořadatelství, jak jsem již zmiňoval.“
Historicky jsme ale v Česku měli problémy i s násilím na stadionech či rasismem. Lidé, kteří rozhodují o tom, že by na fanoušky měl dohled, argumentují těmito zkušenostmi. Je to legitimní?
„Zmínil jste problémy v České republice s návštěvami, samozřejmě problémy s rasismem a násilím tu jsou a je potřeba je řešit. Ale pokud jste člověk, který nechodí na fotbal, ale zajímá vás to, a podíváte se z okna a vidíte obrovské množství policistů a psů, pomyslíte si, že je to nebezpečné prostředí a že tam nepůjdete. A to o fotbalu a fanouškovské zkušenosti vykresluje špatný a mylný obrázek. Lidé, kteří pravidelně chodí na fotbal, vám řeknou, že se cítí bezpečně, ale lidé, kteří nechodí na fotbal, daleko spíš řeknou, že je to nebezpečné. A myslím, že na těchto věcech potřebujeme pracovat.“
Máte i vy nějakou radu či doporučení, jaké kroky mohou učinit sami příznivci?
„Ano, myslím, že tu zjevně existuje určitá nedůvěra mezi českými fanoušky a fotbalovými řídícími orgány. Musíme pracovat na tom, aby tyto bariéry byly odstraněny. Často chodíme za fanoušky a říkáme jim, že mají k dispozici roli SLO, díky které mohou aktivně komunikovat s kluby a úřady, jenže se k tomu příznivci moc nemají, protože se s nimi v minulosti nezacházelo dobře. Takže se zdráhají zapojit ve větší míře. Ale my pokračujeme v naší vlastní práci skrze Evropskou unii, která zahrnuje i české kluby.“
Jak tato práce vypadá?
„Posíláme naše SLO a bezpečnostní manažery z pěti českých klubů k jejím protějškům v jiných zemích, a stejně tak i do Česka jezdí návštěvy z ostatních států. Už do České republiky přijeli například lidé ze Skotska a jeho fotbalových klubů, aby viděli, co se mohou naučit z českého příkladu. V každém případě práce spočívá v těchto výměnách zkušeností a informací, abychom byli schopni vylepšit poměry na stadionech pro fanoušky a udělali v této věci pokrok.“
Jak by konkrétně tento pokrok měl vypadat, jak ho docílit?
„Zaměřujeme se na zlepšení pracovních vztahů s LFA i do jisté míry s FAČR. Vidíme, že je tu ještě potřeba udělat více věcí, ale když porovnám svou první cestu do České republiky s mou poslední, je vidět posun, ačkoliv je před námi stále spousta práce. Každopádně víme o mnohých oblastech, ve kterých můžeme zapracovat na snížení nedůvěry. Je to všechno o tom, že spolu musíme daleko více komunikovat, abychom byli schopni odbourat předsudky, které mají fanoušci vůči řídícím orgánům a naopak.“
