Pravověrní fanoušci, kterým nové stadiony připadají až moc zaměnitelné, zbystří hned při příjezdu k nové Malšovické aréně. Už z dálky mezi stromy v Hradci Králové vykukují Lízátka. Ikonické reflektory, které i přespolním ukazují cestu ke stadionu. Pojďte si s námi projít novou arénu, která zažije vyprodanou premiéru při sobotním ligovém utkání proti Českým Budějovicím.
Nebývá zvykem, že by monstrózní světelné sloupy přežily svá někdejší kolosální betonová jeviště a plnily funkci i v moderním fotbale. Ani v Hradci to nebyla žádná samozřejmost.
Na každý stadion, který trvá postavit roky, připadá hrstka maket. A až ta poslední, která se přece jen zhmotnila a v sobotu otevře brány pro fanoušky prvním ligovým zápasem proti Českým Budějovicím, počítala s Lízátky i do budoucna. A taky díky tomu podle architekta stadionu Tomáše Vymetálka i díky tomu chytla Hradečáky za srdce. Žádná obchodní centra přisátá na stadion, žádný megalomanský projekt za miliardy.
„Jedním z našich hlavních cílů bylo navrácení Lízátek stadionu, protože jsou hradeckým symbolem,” líčí při videoprohlídce Malšovické arény pár hodin po jejím zkolaudování architekt stadionu Tomáš Vymetálek. „Jsou repasovaná a opravená. Obnovili jsme jejich původní barevnost, kdy samotný stožár je v tmavě šedé, prstenec je stříbrný a lávky v bílé barvě.”
Přesto Lízátka na novém stadionu vynikají ještě o něco víc než dřív. „Jsou jedním z překvapivých momentů. Tím, že se stadion zmenšil o atletickou dráhu, jsou 54 metrů vysoké stožáry mnohem blíž u sebe. Pro nás, kteří tu žijeme dlouho, je to trochu nezvyk. Kompozice je díky tomu dynamičtější a živější, a když se Lízátka rozsvítí, je to prostě nádhera,” pokračuje Vymetálek.
Lízátka tak zůstávají dominantou nového stadionu, což svědčí o tom, jak architekti nechtěli zbytečně strhnout pozornost na sebe, ale nechat vyniknout už existující genius loci. Díky tomu rozkvétá i jejich stavba. Exteriér hradeckého stadionu na první pohled zvenčí neodpovídá původním nákresům, kdy se počítalo s bílým pláštěm. Jeho realizace byla nakonec podle Vymetálka nedosažitelná.
„Samozřejmě jako všichni v České republice i my jsme museli řešit výrazné zdražení materiálů. Fasáda je oproti původnímu návrhu z hliníku, je transparentnější, což samozřejmě bylo předmětem nějakých veřejných diskuzí,” říká Vymetálek.
Bílý plášť nahradila hliníková konstrukce, která možná nehází na první dobrou stejný wow efekt. Pochopitelně byla dostupnější a levnější, ve výsledku ale rozhodně nepůsobí lacině, naopak má své skryté kouzlo. A navíc je udržitelnější. „Ta hliníková konstrukce bude mít delší životnost. Má to zajímavé reflexe ve světle slunce. Ráno to jde do zlata, přes poledne je to šedé a v západu slunce to háže až růžovo-červenou barvu,” líčí Vymetálek.
Sympatická barevná střídmost stadionu je znát i ve chvíli, kdy vejdeme dovnitř stadionu k hrací ploše. Precizně upravený (a voňavý) trávník vyniká o to víc, že ještě není ze stran obsypaný reklamními poutači a obklopují ho sedačky v pomyslných padesáti odstínech šedi. „Je to mozaikový vzor, který se neopakuje a přechází nahoru do tmavších tónů,” popisuje Vymetálek jejich barevné provedení.
Ačkoliv stadion díky monumentu Lízátek, jednotnému plášti a zaobleným rohům působí na fotkách i v reálu velkoryse, uvnitř si drží velmi kompaktní ráz. Díky strmým tribunám a uzavřeným rohům je snadné si představit, jak už brzy dokážou diváci vytvořit útulnou, ale bouřlivou atmosféru.
Na záchod vejdete jedněmi dveřmi a vyjdete druhými
Až si člověk říká, jaká je škoda, že podobný stadion ještě s dalším patrem nevyrostl třeba v Praze, Brně či Ostravě. I když Malšovická aréna není největší stadion v Česku a nemá žádné opulentní prvky, kterými by chtěla povrchně ohromovat, zdaleka jde o nejdotaženější stadion v republice.
Koridory pro občerstvení jsou dostatečně prostorné. Podobně jako v Allianz Areně v Mnichově vejdete na záchody jedněmi dveřmi a vyjdete druhými. Místnosti a průchody na sebe logicky navazují.
„Vzhledem k tomu, že máme v našem týmu aktivní fotbalisty nebo Láďu Tučka, který tu hrával závodně fotbal, kolegu Leoše Zemana, který je autorem stadionu v Edenu a jeho děda nastupoval za reprezentaci, sám jsem taky hrával, i když ne na takové vysoké úrovni, máme tu atmosféru nějak nasátou a víme, jak fotbal funguje,” vysvětluje Vymetálek. „Chceme poděkovat všem, co se na stavbě podíleli, bez toho srdce by to nevzniklo.”
Přesedli z Velorexu do Ferrari
Nadmíru velkorysé je i zázemí pro hráče a novináře - konkrétně tiskové centrum je snad největší v zemi, klidně by mohlo hostit evropský velkoklub. Útroby ještě v lecčems čekají finální úpravy a zkrášlování, klíčová část prací je už ale viditelně hotová.
Stadion má jednoznačně fotbalový duch a ráz, ale jeho využití je multifunkční. I jedna známá hradecká osobnost už si údajně zarezervovala stadion pro konání své svatby. Prostorné druhé patro se zázemím pro catering a hosty má kapacitu 500 lidí, šéf hradeckého klubu Richard Jukl s architektem Vymetálkem se zase těší na komorní koncerty na kryté terase s výhledem na stadion, která rovněž vznikla ve druhém podlaží. Aréna tak může hostit konference, semináře, firemní akce, ale pochopitelně i velké koncerty.
Stavitelé se zasadili i o to, aby se stadion mimoděk stal oblíbenější a dostupnější stavbou pro hradecké obyvatele než nepříliš populární moloch Všesportovního stadionu. „Nebude stát v oploceném areálu, ale bude veřejně dostupný a symbolicky se víc propojí s městem,” upozorňuje Vymetálek mimo jiné na fakt, že kolem stadionu vede stezka kolem řeky Orlice.
Na nové Malšovické aréně se tak velmi viditelně propisuje historie. Jednak odkaz její krásy - Lízátek, která vznikla jen dvoje svého druhu, nicméně v Trenčíně už po rekonstrukci stadionu bohužel nekrášlí tamní podhradí. Gočárův okruh, který lemuje východní část stadionu, připomíná jméno významného východočeského architekta, na jehož funkcionalistický přístup stadion v lecčems navazuje.
Na druhé straně stadion svou kompaktností a strmostí tribun reaguje na složitější součást historie - bílého slona, kterým se doslova stal Všesportovní stadion. V každém případě má Malšovická aréna veškerý potenciál k tomu, aby se stala jedním z nejoblíbenějších míst pro fotbal v republice.
„Body vám nese už jen prostředí, ve kterém hrajete. Doufám, že nás to vystřelí do úplně jiné dimenze,” věří Jukl. „V podmínkách, ve kterých jsme žili, to můžu přirovnat asi k tomu, jako když z Velorexu přesedláte do Ferrari.”
FC Hradec Králové
Vše o klubu ZDE
