Ujfaluši: Po repre se mi stýská, ale...
Loni v dubnu praštil po známých událostech s reprezentací. Sice přiznává, že se mu po národním týmu trochu stýská, ovšem za svým rozhodnutím si Tomáš Ujfaluši nadále stojí. A nehodlá na něm nic měnit. „Ani kvůli novému vedení svazu,“ reagoval s úsměvem při včerejší akci, věnované projektu Fotbal pro rozvoj, jehož je patronem.
Český obránce Tomáš Ujfaluši prožívá báječné období. S Atlétikem Madrid dobyl v květnu Evropskou ligu, poté si zahrál finále Španělského poháru. V minulých dnech pobýval s dcerkou na dovolené v Dubaji, před sebou má ještě měsíc volna. „Jo, jsem spokojený. Když si jen vzpomenu na oslavy po návratu z Hamburku, byla to nádhera,“ rozplýval se.
Byly po vítězství ve finále Evropské ligy bouřlivé?
„Zpočátku se slavit nemohlo. Jednak jsme po zápase kvůli islandské sopce čekali, zda vůbec odletíme, a také jsme byli po finále hodně unaveni. Když jsme dorazili nad ránem do Madridu, šli jsme se vyspat, od pěti odpoledne byl pro nás připravený program. Nasedli jsme do autobusu s otevřenou střechou a cestovali městem. Zastavili jsme na náměstí Neptuno, kde se shromažďují naši fanoušci v případě výher. Oslav se zúčastnilo strašně moc lidí, nečekal jsem to. Prý až 250 tisíc!“
Fanoušci Realu museli závidět....
„Stoprocentně záviděli (směje se). Protože Real v uplynulé sezoně nic nevyhrál. Naši fanoušci byli hladoví, Atlético nevyhrálo evropský pohár osmačtyřicet let. Po zápase bylo patrné, v jaké byli euforii, jak si výhru vychutnali. A to ještě máme šanci na další trofej, s Interem Milán si zahrajeme evropský Superpohár.“
Jak dlouho oslavy trvaly?
„Jeden den, čekal nás totiž ještě poslední ligový duel s Getafe. Bylo při něm vidět, že jsme byli unavení.“ (Atlético podlehlo 0:3)
Mrzí vás, že jste pak nezískali Španělský pohár?
„Bohužel to nevyšlo, chybělo však málo. Proti Seville jsme odehráli velice dobrý zápas, měli šance, jenže jsme ani jednu neproměnili. Je to škoda. Vždyť s Fulhamem jsme měli možnosti tři a vstřelili dva góly, se Sevillou to samé, dokonce vyloženější, a nic. Ale kdybych si měl vybrat, jestli chci vyhrát Španělský pohár nebo Evropskou ligu, tak určitě to druhé.“
Finále proti Fulhamu jste odehrál ve velké pohodě, dařilo se vám i ve španělské lize, působíte vyrovnaným dojmem. Čím to je?
„Těžko říct, asi stárnu. Třeba Ital Cannavaro vyhrál Zlatý míč ve svých 32 letech. Je to stoprocentně tím, že mám už svůj věk, a pokud chci hrát na současné úrovni, musím se víc hlídat a podřizovat všechno fotbalu. Také mi pomáhá, že nejezdím na reprezentační akce. To jsou právě ty tři dny volna, které dostanou ti, kteří na srazy národních mužstev nejezdí.“
Nestýská se vám po reprezentaci?
„Tak, stýská... Už jsem se o tom zmiňoval, nepředstavoval jsem si takový odchod z nároďáku, ovšem byly tam okolnosti, které mě k tomu dohnaly. Za svým rozhodnutím si stojím. Reprezentace je samozřejmě vždycky to nejvíc. Takže stýská se mi, ale na druhou stranu v ní už není Jankul (Marek Jankulovski), Grygec (Zdeněk Grygera) ani Kovy (Radoslav Kováč). Všechno jsou to známí, se kterými jsem v nároďáku trávil většinu času. A už v něm nejsou. Takže o to míň je mi to líto.“
Hodně se spekulovalo, zda vás někdo z vedení svazu nebo realizačního týmu reprezentace přemlouval k návratu. Jak to bylo?
„Moje stanovisko bylo definitivní, nikdo to nezkoušel. Naposledy jsem mluvil s panem Brücknerem, což bylo před dvojzápasem kvalifikace loni na podzim. Tuším, že před duelem na Slovensku. Pan Brückner byl jediný, kdo mi zavolal s tím, abych se vrátil do národního mužstva, a snažil se mě stáhnout zpátky. Jinak mi nezavolal nikdy nikdo.“
„Slušně jsem mu řekl, že mám k postoji své důvody. Poděkoval mi a popřál hodně štěstí. To bylo všechno.“
Ani nové vedení ČMFS nemůže sehrát roli ve vašem případném návratu?
„Ne, ne, žádnou.“
Sledujete současnou reprezentaci, jak si vede?
„Ano, sleduji. Jsem rád, že se konečně podařilo vyhrát aspoň jeden zápas. Nevím, v jaké sestavě Američané hráli, jestli nastoupili v nejsilnější, nebo s náhradníky. Ovšem tak či onak, každé vítězství je důležité, především v momentě, kdy se nevyhrávalo a tlak na trenéra byl vyšší. Uvidíme, co bude dál. Kluci se musí dobře připravit na kvalifikaci, budou tam už Bary (Milan Baroš) a Rosa (Tomáš Rosický), hlavní postavy nároďáku. Nejdůležitější bude, aby se kvalifikace dobře nastartovala.“
Blíží se začátek mistrovství světa, kde budou hrát někteří vaši spoluhráči z Atlétika. Komu z nich budete fandit?
„V Atlétiku nejvíc udržuji vztahy se Simaem, takže asi Portugalsku. Za něj hraje i další spoluhráč Tiago. Překvapit může i Forlan s Uruguayí.“
Jaké jsou tyto hvězdy v kabině?
„Úplně normální. Je s nimi sranda. Někdo samozřejmě mluví méně, někdo více, ovšem sranda je vždycky.“
Může vyhrát MS africký mančaft?
„Může. A nebral bych to vůbec jako překvapení, protože tyto celky mají velkou sílu, což neustále ukazují. Pokud by měl být vítězem africký tým, viděl bych to na Pobřeží slonoviny nebo Ghanu, o jejíž síle jsem se přesvědčil před čtyřmi lety i já na šampionátu v Německu. I když je teď oslabená zraněním Essiena.“
Mají šanci i Italové, kterým se kvůli většímu počtu třicátníků spíš nevěří?
„Podle mě ano. Na turnaje se dokáží vždy připravit, na nich rozhoduje hodně obrana. Italové mají defenzivu propracovanou. K tomu mají vepředu velice dobré útočníky. Budou jedním z favoritů. Jenže těch je hodně.“
Kdo je favoritem pro vás?
„Španělsko. Bude důležité, jestli se dá do kupy Torres, který kvůli zranění nemohl hrát proti nám za Liverpool v semifinále Evropské ligy. Španělé mají skvělý tým, vyvážený. Vynikající v obranné fázi, kde mají hráče, kteří jsou schopní zaútočit i dát gól. V záloze pak brilantní Alonsa s Xabim a Fabregase, což je ohromná ofenzivní síla. Na hrotu pak Villa a Torres. Je to mužstvo, které má jen málo slabin. Nechtěl bych být trenérem Španělska a vybírat sestavu z takového počtu výborných hráčů.“
Pojedete se do Afriky na šampionát podívat?
„Neláká mě to tam. Kdybychom tam postoupili my, Češi, tak ano. Lákalo by mě, kdybych mohl zažil atmosféru mistrovství jako fanoušek. Takhle se podívám na turnaj v televizi.“
V Atlétiku máte smlouvu ještě na rok. Přál byste si ji pak prodloužit nebo plánujete angažmá v zemi, kde jste ještě nepůsobil? Například v Anglii?
„V Atlétiku stoprocentně rok zůstanu. Co bude dál, to se uvidí. Ovšem přesun do Anglie neplánuju. Kdysi jsem zvažoval, v době , kdy jsem odcházel do Hamburku, že bych si v Anglii jednou zahrál. Jenže pak mě rozmazlila Itálie. Počasím a jídlem. Když jsem měl pak možnost hrát na Ostrovech přípravné zápasy nebo poháry, Anglii jsem zavrhl a rozhodl se pro Španělsko.“
Existuje nadále varianta, že na závěr kariéry okusíte angažmá ve Spojených státech?
„Vím, mluvil jsem o tom, líbilo by se mi to. Ovšem jsou tu jisté věci okolo. Uvidíme, jak to dopadne. Na nejvyšší úrovni bych chtěl hrát ještě tři roky. Poté by jedna z myšlenek mohla být Amerika.“
„Je to komplikovanější, malá začne chodit do školy. Ale uvidíme, je na to ještě dost času.“
Tři roky na nejvyšší úrovni – to už víte jistě?
„Samozřejmě to můžou být i dva, podle toho, jak bude na zátěž reagovat tělo. V Madridu žiju jen fotbalový život, nemám tam kamarády, pořád jsem doma, neměl by být problém. Jak jsem říkal, v Atlétiku stoprocentně ještě rok zůstanu. A je možné, že smlouvu prodloužím nebo tam třeba i ukončím kariéru. Jenže to jsou teď takové spekulace. Ve fotbale se to mění docela rychle, možné je všechno.“
A co návrat do Fiorentiny, o kterém se mluvilo?
„To bylo myšleno jen v případě že bych byl volný hráč. Bylo by hloupé, aby za mě Fiorentina dávala peníze, když jsme odtamtud odcházel zadarmo. Trenér Prandelli jde navíc k italskému nároďáku. Netvrdím, že to byl můj, jak se říká, táta, avšak výrazně se podílel na mé kariéře.“
Během ní jste prošel Hamburk, Florencii, nyní jste v Madridu. Kde se vám líbilo nejvíc?
„Určitě ve Florencii, v tom mám jasno. Protože právě tam mám nejvíc známých a kamarádů. Pokud existuje místo, kde bych si kromě Česka dokázal představit, že bych mohl žít, tak je to Florencie.“
Považujete ji za druhý domov?
„Ano. Pokud mám dva tři dna volna, jedu buď do Prahy nebo do Florencie. Odpočinu si tam, kamarádi mají domy za Florencií, je to příjemné odreagování.“
A Hamburk?
„To byla moje první štace, přičichl jsem tam poprvé k zahraničnímu fotbalu. Nemůžu si stěžovat, jenže nehráli jsem prakticky poháry. Naopak s Florencií jsem byl v semifinále Poháru UEFA, celé čtyři roky jsme hráli velmi dobrý fotbal, dostali se vždycky vysoko. Paradoxem je, že rok, kdy jsme vykopali Ligu mistrů, jsem odcházel do Atlétika. S ním jsem se konečně dočkal prvního velkého triumfu. Když se ohlédnu za kariérou, nemůžu si na nic stěžovat.“
Kdy nastupujete přípravu?
„To je právě to, co nevím. Klub nás bude kontaktovat mailem. Bude to v rozmezí 5. až 12. července. Teď si ještě chvíli odpočinu, pak se začnu hýbat.“
