Rada: Mladí trenéři mají velké sebevědomí. Co mu dalo Německo?
Naposledy se svým Jabloncem vykostil v Edenu Slavii. Po utkání se pak postaral o srandu. Nejdřív mu volal Pelta, ale típnul mu to a jal se hodnotit výhru 2:0. Ten telefon si pak na stole zapomněl a vracel se pro něj. Takový už Petr Rada je. Trochu roztržitý, impulzivní, ale zkrátka bojovník, který si stojí za svou pravdou. „Jasně, jsem jinej,“ směje se čerstvě šedesátiletý kouč. Při návštěvě redakce Sportu mluvil mimo jiné o své trenérské kariéře, přibývající konkurenci i o tom, co mu dala hráčská zkušenost z Německa.
Z narozenin se dvakrát neraduje. Jeho věk už začíná od 21. srpna šestkou. Ale na Petru Radovi to pořád není extra znát.
V jednom rozhovoru jste ke svým šedesátým narozeninám nedávno prohlásil, že je to v pr...
„No taky, že je. Věk se nedá zastavit. Když je člověku čtyřicet, padesát, říká si, že ještě kus před sebou má. Ale teď to jde z kopce dolů.“
Jak?
„Třeba vám může odcházet zdraví...“
Jak jste na tom?
„To moje je trošku podlomené. I když někdo říká, že šedesát je furt dobrý. Pro mě to bude dobrý, když budu mezi mladými.“
Mezi nimi jste, a když na vás člověk kouká, jak na lavičce žijete zápasem, tak by vás na tolik let ani netipnul. Nebo je to jen dojem?
„Když vás pohltí zápas, dodá vám to určitou energii. Ale pak, jakmile přijdu večer domů a podívám se do zrcadla, už to není tak příjemný. Organismus je unavenější. Ale dokud budu mezi mladými, tak tu energii někde vyšťourám.“
Býváte po zápasech ztahaný, jo?
„No, když vyhrajete, tak je to dobrý, ale prohra s vámi zamává, jste unavenější. Nehledě na to, že já ještě po zápasech jezdím autem domů, nespím v Jablonci. To je náročný, na druhou stranu ta cesta mi dodává i nějaký impulz, mám čas přemýšlet o zápase, vyčistit si hlavu. Je to lepší, než si jít rovnou lehnout. Stejně bych hned neusnul.“
Jak jdou ty zdravotní věci dohromady s trénováním, navíc s vaším velmi impulzivním projevem?
„Na tréninku to spíš organizuju, řídím...“
Jde spíš o zápasy.
„Jasně. Bývám hodně nervózní před každým zápasem. Někteří trenéři přiznávají, že je jim dokonce na zvracení, já mívám někdy úzkost, strach z výsledku, jak to dopadne... Jsem nervák. Ale rozhodčí pískne a tenhle stav skončí, pak se věnuju hře. A když je to dobře rozjetý, což za tu dobu vycítím třeba už za prvních patnáct minut, všechno je pak lepší.“
