Zpověď bouřliváka Rady: o fotbale, životě i sousedce Vondráčkové
Možná máte pocit, že o něm víte všechno. Není divu, na prvoligové scéně se Petr Rada (62) pohybuje jako trenér dvaadvacet let, nejdéle ze všech. Teď už má na svém kontě také nejvíc bodů a výher. To nepřekvapí. Ale vidíte do jeho duše? Tušíte, jak se cítí osamělý na cestách, proč uznává Brücknera s Ciprem, kdy odepsal golf a kdo je v Řitce slavnější než on? Ponořme se na chvíli do světa bouřliváka, který se i po šedesátce cítí mladý a nepřestává se rozčilovat.
Ráno vstane ve čtyři hodiny a za dvacet minut už uhání z Řitky u Prahy směr sever Čech. „Vyčistím si zuby, umyju se, obleču. Vlasů už moc nemám, nějak to tam prdnu. Vypiju půl litru vody s citronem a jedu,“ popisuje jablonecký kouč Petr Rada v rozhovoru pro iSport Premium svůj ranní režim. Nesnídá a v Jablonci na stadionu bývá první. Těsně před městem nakoupí noviny, ještě teplé z tiskárny. „Na dálnici potkám cestou pět aut. Většinou ty, co zásobují rohlíky.“
V půl šesté ráno už bývá na Střelnici odemčeno?
„Mám klíč a jediný znám kód. Moje výhoda je, že ten stadion vlastním. (směje se) Po mně přijde uklízečka. Přečtu si tištěné noviny. Možná jako jediný, ostatní je mají v telefonu. Kupuju je až těsně před Jabloncem, protože jinde je takhle brzo ještě nemají. Mám tam rozkládací sedačku, kde si ještě dám malinkého chrupánka. Toto je můj každodenní rituál. Když je jednou týdně volno, jsem doma. Vzbudím se zhruba v šest a tak do sedmi ležím. Já říkám, že v hrobě se vyspím dost. Pořád si připadám mladý.“
Celý trenérský život do svého angažmá dojíždíte. Zvládáte to?
„Je to náročné. Dojížděl jsem opravdu všude. V Liberci jsem spal za celou dobu dvakrát. V Jablonci jsem v kariéře podruhé, dohromady sedm let. Přespal jsem všehovšudy tak desetkrát. Víte, co mě mrzí? Dřív, když někdo najel milion kilometrů, dostal ve fabrice odměnu. Možná už bych měl ty odměny tři. (úsměv) Do Jablonce to mám z baráku 142 kilometrů. Takže tam a zpátky denně skoro tři sta kilometrů, s různými zajížďkami to dělá 350-370. Někdo říká, že můžu vzít kluky, co dojíždí z Prahy. Ale to neudělám.“
Proč?
„Nikdy nevíte, co se může stát. Pak bych to měl na triku a to mi za to nestojí. Tohle jsem se naučil venku, v Německu. Neexistuje, aby hráč jel po mistrovském utkání autem domů. Musí zpátky autobusem na stadion, až pak je rozchod. Hráči už se mě ani neptají. Vědí, jak to je. Tohoto se budu držet do smrti. Vidíte, co se stalo Šuralovi. Z toho mám strach. Každý trenér by měl za mančaft zodpovídat. I já pokaždé jezdím autobusem.“
Co potřebujete mít ve voze, abyste se cítil komfortně?
„Na značce mi nezáleží, auto mě má vozit. Starám se o něj, aby bylo čisté. Mě bolí nohy, takže jsem rád, že sedím. Nepotřebuju luxus. Navíc, luxus vám málokdo přeje. (úsměv) Kdybych měl mercedes a ráno na něm našel škrábance, naštve mě to. Musím ale přiznat, že mercedesem teď poprvé v Česku jezdím. Škodovky nejsou, tak mi dali na klubu tohle. Naštěstí není popsaný, nikdo mě nepozná. Jinak mám celý život škodovky. Když jsem poprvé přijel na Spartu v superbu, vrátný mě nechtěl pustit. Myslel si, že přijel nějaký dělňas. Otevřel jsem okýnko, on mě poznal a říká: Dobrý den pana Rada, myslel jsem, že přijedete jinou károu. Já na to, že káru mám.“
Míváte služební auta?
„Jenom služebáky. Svoje auto bych si na těch cestách oddělal. Na Spartu jsem přijel dvakrát superbem, pak jsem dostal služební. Venca Kadlec tam parkoval v maserati…To jsem si měl kvůli němu koupit porsche? Je jiná doba, klukům to přeju. Ale takový Karavajev měl oktávku. Sedl si do ní a odjel. Výborný kluk. Doteď říkám, že ho Sparta neměla pouštět. V Jablonci jsme měli Sobola, který jezdil celou dobu fabií, a nevadilo mu to.“
Baví vás řízení?
„Trošku se tím uklidním, odreaguju. Rád jezdím sám, spoustu času protelefonuju. Poslouchám rádio, muziku musím mít. Stanice pořád měním. Nejsem vyhraněný, že bych poslouchal jenom Blaník. Půl života jsem prožil v autě. Po zápase si občas zajedu třeba do Plzně. Stalo se mi i to, že jsem dojel až do Norimberku. Jednou jsem po vítězství přejel odbočku a frčel jsem dál. Vůbec mi to nedošlo, užíval jsem si. Zatím jsem větší bouračku neměl, musím to zaklepat. Nejsložitější cestování bylo asi do Jihlavy, ale to jsem taky jezdil ráno. Takže to šlo. Přiznám se, že někdy se cítím takovej unavenej.“
Fakt?
„V pondělí jsem se díval na film Vinnetou-Poslední výstřel. Vinnetou tam říká, že slyší zvony ze Santa Fé. Že brzy odejde. Ráno jsem klukům v kabině říkal, že už jsem slyšel zvony ze Santa Fé a budu odcházet. Tlemili jsme se.“
To byla spíš sranda. Pořád jste plný elánu.
„Neumím moc relaxovat. Potřebuju něco vymýšlet, být akční. Jsem rád, že můžu dělat s mladými. To mě nabíjí. Trpí tím samozřejmě manželka, nejsem moc doma. Ale je to moje práce a tu já nikdy nešidil. Já tvrdím, že každá práce je těžká. Těm, co dělají manuálně, bych dával veliké peníze. Hodně lidí si myslí, že Rada je rapl, nervózní, nevrlý. Já nechci mít nepřátele. Mezi mladými pracuji rád, s nikým nemám problémy. Někdy vypěním, ale to je ve mně. Kvůli tomu se na mě nemusí nikdo zlobit. Není to proto, že bych byl negativní. Rád se směju.“
Co zdraví, drží?
„Už to není ono. Mám cholesterol, vysoký tlak. Prostě
