Rada o povaze i intrikách: Měnit už se nemůžu. Nejtěžší je říct starým o konci
Už se nezmění. Kouč Jablonce Petr Rada (62) přiznává, že v sobě postupem času spoustu věcí přehodnotil, z jednoho ale nikdy neuhnul. Ctí jednání na rovinu. Zkušený trenér dosáhl na metu 400 duelů v nejvyšší soutěži a zařadil se po bok nejúspěšnějších trenérů ligové historie, pobyt mezi velikány řemesla ho těší, i když čísla nesleduje. Uvědomuje si zároveň, že cestu měl trnitější, než někteří z kolegů.
Na severu zažívá Petr Rada dost možná jedno z nejkrásnějších období trenérské kariéry. Jablonec už čtvrtým rokem pod jeho vedením patří k nejužší špičce ligy, o víkendu se znovu v boji o evropská předkola střetne se sousedním Libercem.
Zkušený trenér překonal v sezoně rekord v počtu vítězství (158) i bodů (576), teď přidal také jubilejní čtyřstovkový zápas. „Za 20 let, až tu nebudu, třeba bude někdo vyjmenovávat trenéry: Vejvoda, Vrba, Jarolím a Rada. Už jen, že řeknou moje jméno, mě hřeje. I v nebi mě to bude těšit,“ říká úvodem.
Čtyřstovka zápasů je pořádný milník. Vážíte si ho, i když statistiky neřešíte?
„Když jsem končil kdysi v Teplicích, říkal jsem si: ‚ty bláho, teď se bude v lize těžké udržet.‘ Povedlo se mi splnit cíl, který jsem si dal už po konci v Německu. Trénovat v Česku. Ani nevím, jak to se statistikami vlastně je... V televizi mi dali dárek k čtyřstovce minule, už před duelem se Slováckem mi však volal Jarda Kolář ze svazu, který dění sleduje, a gratuloval mi. To on mě na to upozornil. Čísla se liší.“
S bývalými spoluhráči se bavíte o statistikách z aktivní kariéry a škádlíte se, mezi trenéry se už ale takové porovnání hledá hůř, že?
„Tak to neberu. Musíte vzít v potaz, že třeba Pavel Vrba má sice 250 zápasů, ale je o šest let mladší. Může trénovat dalších deset sezon a já třeba naopak skončím. Mám to v jedné věci složitější... Možná jsem komplikovanější trenér pro všechny, včetně novinářů. Uhlazení koučové, kteří s každým vychází, to mají lehčí. Vážím si, že jsem s takovou povahou vůbec podobné mety dosáhl. Víte, jak to je... Měl jsem své konflikty s lidmi ve fotbale i s médii. Nebyl jsem ten, který si nechal všechno líbit. Někdy jsem ulítl já, neunesl jsem třeba zlou kritiku, někteří poslušňáci to mají jednoduší. Jedou dál, udržují si vztahy. Každopádně přede mnou jsou ve statistikách skvělí trenéři, někteří z nich už bohužel nejsou mezi námi, ale klaním se jim všem.“
Těší vás hlavně, že jste mezi takovými jmény jako je Petr Uličný, Anton Malatinský, Pavel Tobiáš, Jiří Rubáš...
„Neříkám, že umem. Ale už jen fakt, že jsem se pomocí počtu zápasů do té společnosti dostal... Byli to pro mě páni trenéři. Měli respekt, dnes už to tak úplně nechodí. To je meta, která mě uspokokuje. I fakt, že jsem si zahrál s hráči, jako je Zdeněk Nehoda, Karek Jarůšek, Ivo Viktor a Tonda Panenka. Bylo jich mraky, vypíchl jsem jen část. Bylo pro mě také milníkem, že jsem je poznal a můžu si s nimi tykat. Těší mě na srdci, že jsem se do takové společnosti dostal. A znovu opakuji, že ne umem, což nikdo nemůže posoudit. Někdo řekne, že je Rada náhoda. Ale 400 startů musíte stejně nějak dokázat, udělat je.“
Minimálně vás musí někdo zaměstnat, že?
„Všichni o mně mluví, že jsem byl problémový. Kdyby to byla úplná pravda, šéfové by hodně zvažovali, jestli mě do klubu mají vzít. Na čísla musíte nějak dosáhnout a u toho vás musí někdo chtít. Není to jen tak, jak se povídá. Pokud bych byl pouze problémový
