Slavia bez titulu? Pohodlnost i minely. Tykač by měl udělat inventuru
Třetím rokem už slávisté čekají na návrat mistrovských časů a nejspíš se opět nedočkají. Kdyby sparťané promrhali náskok, mohli by si sami nafackovat. V Edenu by si tudíž měli udělat hloubkovou analýzu. Tady jsou čtyři body k zamyšlení.
1. Zpohodlnělost. Čím si slávisté prorazili cestu do Ligy mistrů? Aktivním, agresivním, běhavým týmovým fotbalem. Barcelona, Dortmund, Inter Milán oceňovaly nejen počet naběhaných kilometrů, ale také intenzitu. Všichni jezdili nadoraz a všichni se podřídili daným principům hry. Proto mohli Messiho a spol. zaskočit na Campu Nou kompaktním presinkem ve středním pásmu, proto mohli rychle kombinovat, neboť si vířivým pohybem bez míče vytvářeli více možností pro přihrávku. Kdo neuměl přepínat v mžiku z útoku do obrany nebo neměl zafixované bleskové návraty zpět, neměl šanci být v sestavě. A tak se Peter Olayinka naučil bránit, což v Dukle, kde působil předtím, neudělal.
Nakonec z toho profitovali klub i hráči. Souček a Coufal se dostali do Premier League, Slavia získala finance pro další rozkvět. Od té doby už z Edenu nikdo do nejlepší ligy na světě neodešel. Vedení klubu se spokojilo s účastí v Evropské lize. Nedávné vyřazení s AC Milán si zdůvodnilo přísným vyloučením Holeše. Zkrátka laťka nároků se posunula dolů.
Totéž se týká hry. Dnešní Slavia hraje mnohdy na více doteků, než je zdrávo, čímž si sama zavírá vrata do brankových příležitostí. Nevidíme tak rychlé doplňování hráčů z druhé vlny do šestnáctky jako dříve. Ani presink už není tak kousavý. Přitom žijeme v éře, kdy o výsledcích zápasů rozhoduje týmová souhra a maličké detaily. Třeba to, že hráč nenaběhne do prostoru (anebo se do něj nevrátí) sprintem, ale jde jen v poklusu.
2. Oslabený management. Za úspěchy vždy stojí
