Rada otevřeně: Doma být nechci, bojím se samoty. Pelta? Nedostal adekvátní trest
Do redakce deníku Sport v pražských Strašnicích dorazil v bílé škodovce. Na dveřích u řidiče se lesklo logo Dukly Praha, na druhé straně bylo černými písmeny vysázeno jméno Petr Rada. „Mám smlouvu až do konce června,“ usmál se trenérský bouřlivák. Tým z Julisky už nevede, čeká na novou práci. „Doma být nechci, bojím se samoty,“ říká s neskrývanými obavami ve speciálním vydání Ligy naruby. Roční iSport Premium nyní za zvýhodněnou cenu >>>
Více než hodinový rozhovor plynul rychle. Petr Rada je řečník, mistr gest. Koulí očima, kroutí hlavou, rozhazuje rukama, zlobí se, směje. Ale je to on. V té nejryzejší podobě. „Během barážového týdne jsem naspal deset hodin. Nejhorší dny kariéry,“ oklepe se hrůzou. Co bude s šestašedesátiletým koučem dál? Oficiální nabídku dostal od Slovácka, klub se nakonec rozhodl jít cestou mladšího Jana Kameníka. Trenérský doyen bude čekat na nabídky. V prvním velkém rozhovoru po baráži se nevyhne tématu rozhodčích a vztahu k nim, vyjadřuje se k tíživé situaci odsouzeného Miroslava Pelty, vypravuje o práci ve Spartě, přiznává i plat ve Slavii.
Máte za sebou velmi komplikovanou a psychicky vyčerpávající baráž. Spíte už dobře?
„Nespím, v pokročilém věku už spánek není takový. Nicméně po baráži jsem si myslel, že to ze mě spadne a budu trochu uvolněnější, ale ono je to pořád stejný. Nedávno jsem spal jen čtyři hodiny, budím se. Jsem tím pořád postižený. Vždyť já se na odvetu s Vyškovem podíval až po několika dnech. Do té doby jsem neviděl jediný záběr.“
Dukla se zachránila, rozhodující zápas jste si musel náležitě vychutnat.
„Ani náhodou, já byl tak vystresovanej… Seděl jsem sám v pokoji, díval se na první poločas, zhruba na deset minut. Pak jsem odešel, viděl asi dalších třicet minut druhé půle a prodloužení. No, a pak přišly penalty, které jsem do té doby neviděl. Byl jsem v kabině, měl jsem červenou kartu. A po několika dnech teprve vidím, kteří hráči jdou kopat. (směje se) První tenhle, druhý tamtem, já byl tak nervózní, tep jsem měl 180… Říkám si, jak je možný, že se nervuju i po takové době? Za chvíli Mosquera neproměnil. (rozesměje se) Bylo to neskutečně turbulentních pět barážových dní. Speciálně pro mě, protože jsem v Dukle celou kariéru hrál. Od dorostu. Nakonec jsem ji mohl i trénovat, což byla velká pocta.“
Zachránili jste, ovšem se skřípěním zubů…
„Už bych takovou situaci nikdy nechtěl zažít. Když na tribuně vidíte klubové legendy Viktora, Gajdůška a spoustu dalších. Je to těžký…“
Cítil jste zodpovědnost i vůči nim?
„Jasně, nechtěl jsem zpátky do pralesa.“
Do pralesa?
„Jo, já druhé lize říkám prales. Po roce zase spadnout by bylo hodně těžký. Svazovalo mě to, nervovalo. Někdo říkal, vždyť hrajete s Vyškovem… No a? Díval jsem se na baráž v Německu. Heidenheim hrál s Elversbergem. O udržení rozhodl až v pětadevadesáté minutě. Baráž je ošidná, týmy z druhé ligy jsou ve výhodě, nemají co ztratit. Na druhou stranu z ligistů ještě nikdo nespadl. Nechtěl jsem, aby Dukla byla první.“
Penalty jste opravdu sledoval v kabině v televizi?
„Nejdřív jsem byl u maséra, ale tam není okno. Tak jsem přešel do kabiny, pootevřel si okenici, sedl si k ní a podle ohlasů diváků jsem zjišťoval vývoj. První šel Lichý, byl rachot, tak jsem si říkal, že vedeme 1:0. Pak soupeř nedal, a zase rachot. A takhle jsem to sledoval až do konce. Na řadu přišel náš Mosquera – nedal. Ježíšmarjá! Bylo to hrozný.“
Co jste dělal po poslední penaltě?
