Lokvenc o svém rekordu: Nechci být jako Kratochvílová

Dlouho ho trápily zdravotní problémy, teď je ale připraven. „Snad přispěju nějakou trefou.“

Pokud potkáte na fotbale v hledišti Vratislava Lokvence, měli byste zbystřit: na trávníku bude určitě nějaký velmi zajímavý hráč. Bývalý reprezentant a výborný střelec dnes pracuje jako skaut pro švýcarskou Basilej. „Na začátku jsem hodně jezdil po zápasech, teď už mám o českém fotbale a hráčích dobrý obrázek, vím kam zajít,“ culí se 38letý Lokvenc.

Dá se i v divizi objevit hráč pro velký fotbal?
„Myslím, že dá. Ale musel by to být nějaký mladší ročník. Pokud je nějaký šestnáctiletý kluk schopný hrát na téhle úrovni mužský fotbal, tak by výš šanci měl.“

Starší hráči už ne?
„Že by někdo mohl jít z divize rovnou do ligy, to asi ne, i když někteří kluci v divizi jsou na tom technicky a fotbalově lépe, než ligoví hráči. U nás v Čelákovicích je třeba Dalekorej, to je na tuhle soutěž až moc dobrý fotbalista. Ale cesta do vyšších soutěží vede pro hodně hráčů.“

Jak jste se dostal k práci skauta Basileje?
„Když jsem tam končil hostování, ptali se, jestli bych neuvažoval o tom, že bych jim dělal skauting v Česku a okolí. Po čase jsem kývnul. Je to pro mě ideální práce - u fotbalu, navíc jsem svým vlastním pánem. Na zápasy koukám bez nervů, je mi jedno, jestli to skončí bez gólů nebo 5:5. Dívám se jen na výkony jednotlivých hráčů. Nefunguje to ale tak, že se mi jednou někdo líbí a hned ho chci. Je to dlouhodobé sledování, jezdím na všechny možné zápasy od dorostu výš.“

Máte za sebou úspěšnou kariéru, někteří fotbalisté se ze zahraničí nechtějí vrátit ani do ligy, natož do divize. Neváhal jste, jestli vám to stojí za to, abyste se bil na hrotu v Čelákovicích?
„Pro mě je lepší hrát fotbal, než sedět doma. Říká se, že divize je snad nejhorší soutěž, co se týče zákulisí, ale chtěl jsem prostě ještě hrát. Vím, že na tuhle úroveň fotbalově mám, lidi jsou v pohodě, nikdo na mě nehuláká, užívám si to. V divizi jsou i velmi dobré týmy. Není to tak, že by do mě někdo od první minuty jen kopal a nedal mi vydechnout. Ale i kdyby, celý život mě někdo držel a okopával, není to tak náročné jako v lize nebo nároďáku. Musím umět i přijmout.“

A co to zákulisí?
„To nemá cenu komentovat. Jen mají velmi často ze strany rozhodčích navrch domácí celky, když se hraje doma nebo venku, to je velký rozdíl.“

Původně jste přišel jako hrající trenér, ale moc dlouho vám to nevydrželo. Proč?
„Vzal jsem nabídku Čelákovic ještě dřív, než jsem se dohodnul s Basilejí. Nedalo se to stíhat, už jsem jenom hráč a takhle mi to vyhovuje. Ale jednou bych trénovat chtěl, bavilo by mě to, jenže asi ve vyšší soutěži, aby to mělo nějaký řád. Na úrovni divize je to těžké, nikdy nevíte, kolik hráčů vám přijde na trénink, jestli mezi nimi bude gólman, nic se nedá naplánovat. Ve fotbale je dobrá každá koruna, kluci mají zaměstnání, za fotbal dostanu jen něco málo na pivo. Tak se to musí brát.“

Během vaší kariéry jste potkal trenéry jako Brückner, Trapattoni, Rehagel, Hašek. Co jste si od nich vzal?
„Od každého něco. Za Rehagela se na tréninku hrál z osmdesáti procent jen fotbal, nějaká taktika? To vůbec neexistovalo. Člověk už měl fotbalu plné zuby, už jsme míč ani nechtěli vidět. (směje se) To Trapattoni byl velký taktik. Vzadu musela být nula, většinou se hrálo na jednoho útočníka, stačilo mu vyhrát 1:0, i když se na to nedalo koukat. On pak říkal: ´Koukni se na výsledek, zbytek nebude zítra nikoho zajímat´. Hrozně rád vzpomínám na Ivana Haška ve Spartě, pan Brückner byl zase ideální trenér pro nároďák. Nic ho nepřekvapilo, nezaskočilo, měl velký respekt a všichni věřili tomu, co po nás chtěl.“

Jaká filozofie je blízká vám, když si představíte, že by z vás jednou mohl být trenér?
„Člověk by neměl někoho kopírovat, ale najít si svůj styl. Z každého bych si rád vzal to nejlepší, ale taky vím, že bych se chtěl vyhnout tomu, abych na hráče sprostě řval, což dělal třeba Petržela. To byl takový fotbalový blázen, nadával. Lákalo by mě trénovat i mládež, člověk by si to měl zkusit.“

Jako vynikající střelec můžete srovnávat: Je lehčí dát gól v divizi než v lize?
„Vždycky záleží na tom, jaké máte spoluhráče. Ve Spartě pro mě bylo daleko jednodušší dát gól, měl jsem kolem sebe výborné fotbalisty, uměli mi nahrát. V divizi jsou kluci naběhaní, zvládli by čtyři zápasy po sobě, ale občas propásnou ten správný moment, nemají takové fotbalové myšlení.“

Jste velký kamarád s Pavlem Nedvědem i Tomášem Rosickým. Jsou to fanoušci Čelákovic?
(Směje se) „Ne, jim je to úplně jedno. Ví, že hraju divizi pro radost, ale že bychom si volali, jak jsme hráli ve Vilémově, to ne.“

S Pavlem Nedvědem jste se objevil na startu závodu na 10 kilometrů i na půlmaratonu. Nikdy bych právě od vás nečekal, že se dáte na dráhu běžce.
„Já se do toho nechal přemluvit a vtáhnout od Pavla a Tomáše Votavy. Znovu bych to neudělal. Půlmaraton, to bylo pěkné trápení. Tři kilometry před cílem začali všichni zrychlovat, jakoby byl konec za rohem. My se nesmyslně přidali. To jsem si pěkně hrábnul, měli jsme čas něco málo pod hodinu a padesát minut, ale klidně by mi stačilo doběhnout v pohodě o pět minut později. Nevím, kam jsme hnali. Dva dny jsem z toho byl špatný. Pak desítka. Zase, běželi jsme to za 46 minut, to je docela mazec. Když už i Pavel Nedvěd říkal, že to bylo zbytečně rychle, to je něco. Já se jich vždycky jenom držím. Pavel to ani tak nežene, to spíš Tomáš Votava, je strašně natrénovaný. Závody tímhle stylem, to už ne.“

Ale u běhání jste vydržel, prý chodíte pravidelně trénovat na Petřín. Je to pravda?
„To platí, každý čtvrtek v 7:20 máme s partou lidí výběh. Vede to kaskadérka Hanka Dvorská, je strašně nabitá. Běží se hodinu, prokládáme to cvičením, kliky, dělají se různé okruhy, vždycky vymyslí nějakou bejkárnu. Skáčeme přes lavičky, do schodů, dělají se výmyky, je to trochu vojna a dril. Od první do poslední minuty jsem v laktátu, takže hezká hodinka. Vždycky to proklínám.“

Tak proč to děláte?
„Pro sebe, abych se udržoval, chodím i na spinning, když dva dny nic nedělám, jsem unavený a nic mě nebaví. Takhle jsem víc v pohodě. Nejhorší je ráno vstát, ale to se zase večer předtím nesmím dívat do půlnoci na fotbal, pak se člověk trápí jednou tolik.“

Jste členem Klubu ligových kanonýrů, vidíte v české lize nějaké nadějné střelce?
„V tabulkách střelců by měli být nahoře útočníci ze Sparty, jenže žádný sparťan nejlepšího kanonýra už dlouho nevyhrál, naposledy Tomáš Jun (2004/05). Někdy stačilo na první místo i 11 nebo 12 gólů, což je bída. Teď konečně Lafata přeleze dvacítku, což je dobře.“

Vypadá, že hlavně překoná váš rekord. V české lize jste jen vy a Radek Drulák překonali metu 20 gólů a dostali se na číslo 22. Vám se to podařilo jako poslednímu, v roce 2000.
„Věřím, že to David Lafata překoná, teda doufám. Už mám ten rekord 11 let, těší mě to, ale ať nejsem jako Jarmila Kratochvílová, která drží rekord na osmistovce skoro třicet let. (směje se) To nechci.“

Tipnete si, na jakou metu to Lafata dotáhne? Vidíte vedle něj nějakého dalšího šutéra?
„Má 19, ještě tak osm gólů by mohl dát, tipuju 27. Moc dalších hráčů za Lafatou nevidím. Že by se někdo další prostřílel přes dvacítku, to asi ne. Třeba Plzeň to má rozložené na víc hráčů, Bakoš nebo Ďuriš jsou také nebezpeční, ale tým hraje tak, že se to dělí na víc kluků.“

Sledujete i střelce v divizi, kde na podzim ve vaší skupině B řádili Mikolanda s Fíčkem? Oba dali 16 gólů. Prosadili by se podle vás v lize, kde by měli ještě lepší spoluhráče?
„Mikolanda asi ano, má zkušenosti. A Fíček? To je dobrý hroťák, umí udělat kličku, dostat se do šance, výborný hráč, ale v lize je to rychlejší, obránci jsou agresivnější, na to by si musel zvykat. Celkově je to náročnější.“

Na jaře vás čeká zápas proti Blšanům, které jsou zatím beznadějně poslední. Prý vám Horst Siegl volal, abyste jim na jaře pomohl se záchranou.
„Jo, Sigi chtěl, ale je to daleko, to bych nestíhal. Oni stejně spadnou. Tam už je to jasné, mají tři body. Vždyť ani neměli postoupit, šli až dodatečně, takže v divizi ani nemají co dělat. (směje se) V předposledním kole tam hrajeme, ale už o nic nepůjde, oni už jsou pohřbení.“