Změnil se. Prodal auto, přestal kouřit, s batůžkem procestoval Srí Lanku a na Facebook začal umisťovat své lekce mentálního koučinku. „Lidi, co mě znají, si musí myslet, že mi spadla cihla na hlavu,“ směje se David Vavruška (44), který po nepovedeném angažmá v Teplicích prožívá svou trenérskou renesanci v druholigovém Žižkově. Viktoria oba své poslední zápasy vyhrála shodně 5:0...
Jakmile Žižkov ztratí míč, začne jeho gólman Karel Hrubeš nahlas počítat do pěti. Pokud jej do té doby nezískají spoluhráči zpět, mají za úkol vrátit se pod balon a začít bránit z bloku. To je jen jeden z taktických detailů trenéra Davida Vavrušky, pod jehož vedením Viktoria ve druhé lize momentálně dominuje.
Dvakrát za sebou jste vyhráli 5:0. Jaký to má ohlas?
„Podle toho, co se ke mně dostane, dobrý. Když uděláte devět bodů za tři kola, pomůže to každému mužstvu. Minimálně ho to uklidní, protože průměrný tým sbírá devět bodů třeba sedm kol. Dá se na tom stavět, je to fajn. Viktorka pořád shání sponzory, a pokud by se nám tak dařilo dál, může to třeba rozvázat ruce majiteli, aby se podařilo přivést partnera, kterého bychom potřebovali.“
Vnímáte to tak, že oprašujete své trenérské jméno po nevydařené štaci v Teplicích?
„To bych musel uvažovat egem, a to už nedělám, nad některé věci jsem povznesený. Angažmá v Teplicích jako špatné nevidím, protože jsem se tam strašně věcí naučil. Dostal jsem po hubě, byla to pro mě obrovská facka, ale troufám si tvrdit, že se mi ji pro sebe podařilo vyhodnotit.“
Proč to v Teplicích navzdory velkému očekávání nevyšlo?
„Každé očekávání je příprava pro frustraci. Myslím si, že ne každý může trénovat všude a i my, trenéři, hledáme tým
Pavla Vrby
, kde si všechno sedne a vydržíme tam jako on v Plzni pět let. V Teplicích to byla od začátku křeč, bojoval jsem s určitými věcmi a hlavně jsem tam udělal strašnou spoustu chyb, které těžko zopakuju. Do Teplic jsem přišel v období určitého životního přerodu, střetlo se mi tam moc informací, v hlavě jsem měl usazenou myšlenku, že tu práci chci dělat jinak, než jsem ji dělal do té doby. Jenže toho na mě bylo moc. Pokud chcete vést lidi, musíte mít v první řadě pořádek sám v sobě, nemůžete mít v sobě binec. Zkoušel jsem tam určité principy, které jsem ještě ani neměl zažité, což byla další chyba. Chtěl jsem po hráčích větší odpovědnost, protože když se k nim chováte jako k ovcím, nedivte se, že pak máte na hřišti ovce a musíte koučovat každou přihrávku. Ale byly určité věci, které bylo třeba hlídat, jako disciplína, a to jsem nevzal za správný konec.“
Byla teplická zkušenost důvod, proč jste radikálně změnil životní styl?
„Přemýšlel jsem o tom, že fotbal dál dělat nebudu ne kvůli tomu, že se něco nepovedlo, nejsem člověk, který něco balí. Ale fotbal dělám hrozně dlouho, už pětadvacet let, a začal jsem pochybovat o tom, jestli je to ještě prostředí pro mě, jestli tam vůbec patřím. A vyhodnotil jsem si to tak, že to můžu dělat po svém, že to jednou vyjde.“
Mentální koučink? V zahraničí běžná věc
Po odchodu z Teplic jste absolvoval kurz mentálního koučinku a začal jste se tomuto oboru věnovat. Uživilo by vás to?
„Prvním impulzem k tomu bylo zjistit, kde nastala chyba, protože v Teplicích to byl můj komunikační problém. Na kurz mentálního koučinku jsem si šel některé věci ujasnit a poznamenalo mě to v dobrém takovým způsobem, že jsem to začal provozovat. Dnes si můžu vybrat, jestli budu dělat kouče, nebo trénovat, což mi dává obrovskou svobodu a nabíjí mě to. Ve fotbale můžete udělat všechno správně, dobře se připravit a ono se to pak stejně nepovede, protože je tam soupeř. Někdy je to zmar. Mentální koučink je úžasný v tom, že výsledek je vidět vždy, při něm 0:3 neprohrajete. Takže ano, můžu se tím živit, nabídek pár mám. Teď jsem však limitovaný fotbalem, takže si s tím jen pohrávám podle toho, kolik času chci koučinkem strávit.“
Jak využíváte mentální koučink při práci fotbalového trenéra?
„Když se bavím se synem Filipem, vidí se v mé práci, chtěl by dělat trenéra. A já mu říkám, ať vedle potřebných licencí vystuduje i mentální koučink. Tvrdím, že do deseti let se bez toho nehneme, venku je to už úplně normální. To školení mi změnilo náhled na svět i na život. Ve fotbale to má jedno úskalí, neboť jako trenér jste vůči hráčům nadřízený, zatímco v koučinku to nejde, tam jste si oba rovní. Ale principy fungují ve fotbale úžasně. Dnes se víc ptám, než direktivně řídím. Pokud na něco hráči přijdou formou otevřených otázek a odpovědí sami, je to mnohem efektivnější. Tým se posouvá sám, je to lepší, než to honit nahoru klackem. Hrozně mě to baví.“
Proč jste se do fotbalu vůbec vrátil?
„Protože mě nabídka Žižkova zaujala. Byla to pro mě výzva vyzkoušet si nové věci, po Teplicích pro mě bylo důležité zjistit, jestli znova pohořím nebo to tentokrát dokážu zvládnout. Viktorku považuju stejně jako třeba Opavu za prestižní adresu a asi by mě časem mrzelo, kdybych to nezkusil. Když jsem jednal s pány Rývou a Dymlem, jejich vize mě chytla, protože Žižkov je v centru Prahy, má svou historii a může hrát fakt dobrý fotbal. Všechno je zde připravené na první ligu, jen na ni zatím bohužel chybějí finance. To je poslední věc, která Žižkov brzdí, přestože se lidé v klubu strašně snaží. A hlavně - když jsem na podzim Viktorku viděl, oslovil mě i její tým, který mi přišel zajímavý a pracovitý. Zvenku na mě působil velmi dobře.“
Jaro jste začali tím, že vám FAČR kvůli dluhům odečetl v tabulce tři body. Jaké tedy vůbec máte ambice?
„Máme ambici na sobě pracovat, což je z mužstva cítit. Vybírají se sem charakterní hráči, kteří do týmu zapadají a chtějí na sobě dělat. Vnitřně cítíme, že to někam posouváme a chceme po tom jít. Body jsou teď důležité pro fanoušky, pro nás je důležitější způsob práce, protože pokud se to potvrdí a budeme na tom moci stavět, můžeme zde do budoucna něco tvořit. Majitel ani sportovní vedení nechtějí přešlapovat na místě.“
