Petržela: Bylo to neskutečné opojení

Na první pohled na něm bylo vidět, že je šťastný. Mluvil upřímně a stále se usmíval. Sebevědomí mu dodávalo také to, že se obklopuje lidmi, na které se může stoprocentně spolehnout. Jako třeba svými bývalými svěřenci.

Vypadáte spokojeně, je to tak?
„Jsem rád, že jsem do Viktorky šel. Jsem strašně šťastný, že to zase můžu dělat, že jsem zase v tom kole. Těším se každý den do práce, na tréninky. Těším se i na kluky. Mám k nim samozřejmě různé výhrady, ale… Pro mě je to něco neskutečného, nedokážu si představit, jak bych bez trénování žil. Když jsem se vracel první den z tréninku, byl jsem v takové euforii, že… To se nedá popsat.“

Zkuste to...
„To opravdu nejde. Byl jsem neskutečně šťastný. Volal jsem domů ženě a ta mi vynadala, že fotbal je u mě znova na prvním místě.“

To z vás cítila?
„Já jsem jí to řekl. Ovšem je fakt, že bez trénování to pro mě bylo velice těžké. Nejprve jsem si to ani neuvědomoval, protože jsem byl lenivý. Chodil jsem jen na tenis, na pingpong, na kolečkové brusle, , na kolo. Pak už se mi nechtělo ani to. Jenže potom začaly chodit nabídky z venku, prakticky každý den přišla nějaká. Do toho se ozvala Viktorka. Domluvili jsme si setkání. Funkcionáři klubu mi řekli, že utratili za poslední sezonu strašně moc peněz a stejně spadli. Také jsem zjistil, že mají tréninkový areál na Xaverově.“

To jste nevěděl?
„Ne, skutečně jsem to netušil. Podmínky jsou tam super. Opravdu fantastické! A to rozhodlo. Hned jsem věděl, že já zájem mít budu.“

Vlastimil Petržela • Pavel Mazáč SPORT

Užíváte si nyní trénování víc?
„Je pravda, že dřív jsem si toho tolik nevážil. Když jsem seděl doma a díval se na fotbal v televizi, říkal jsem: Zuzi (manželka), když vidím, jak ti trenéři kvůli tomu fotbalu jančí, tak to už nezvládnu. Já už takový nikdy nebudu. A ona mi na to říká: Prosím tě, ty budeš ještě horší. A já jsem jí zase odpověděl, že opravdu nebudu. Sledoval jsem třeba, jak si v Čáslavi Koubek s Mazurou dávali sodu, jak řvali po hráčích. Myslím, že takový už opravdu nikdy nemůžu být. To nezvládnu.“

Změnil jste se?
„Myslím že ne. Už mi to zase naskakuje. Jsem zase jako čertík. V Česku jsem vždycky pracoval s klukama technicky slabšíma, které jsem musel nadupat. Jenže jak jsem byl v Rusku, zvykl jsem si, že mám v týmu geniální fotbalisty. Aršavinové, Keržakovové, Bystrovové, Denisovové. Ti to měli v sobě. Já jsem se na tréninky těšil. Moc rád jsem je pozoroval, díval se, co předvádějí. To byla radost. Takový Keržakov neminul na tréninku bránu! Z jakékoliv pozice, levou, pravou. No a když jsem se vrátil z blázince, začal jsem chodit na českou ligu a to je hrůza! Na to se nedá dívat, vždyť tam je jedna šance za poločas, nebo žádná. Na to přeci lidi nebudou chodit. Na své hráče se tak nyní dívám přísnějšíma očima. Jsem na ně i trochu nespravedlivý, zvykl jsem si na velkou kvalitu a nyní jsem na kluky hodně náročný. A to asi není dobře. Musím jim dát čas. Mám je rád. Jenže po zápase bych jich stejně deset vyhodil a nechal si dva.“

Nepřijde vám, že jste klidnější?
„Já už jsem se trochu zklidnil i předtím. Už nejsem takový divočák, jaký jsem byl. Kdysi jsem řval na rozhodčí a to už teď nedělám. A taky nechci mluvit sprostě. O to se hodně snažím.“

Vlastimil Petržela • Pavel Mazáč SPORT

Bál jste se návratu?
„Měl jsem třeba obavy z toho, jak budu s hráči mluvit. Říkal jsem si, jak před hráče po takové době předstoupím a co jim budu říkat. Vždyť to přeci nejde, abych se před ně postavil a spatra mluvil.“

Jak to dopadlo?
„Přišlo to úplně samo, bez jakéhokoliv problému jsem najednou začal mluvit.“

Byl jste nervózní?
„Ne. Vůbec. Nemám sebemenší problém. Jako za starých časů. Žádné nervy, nic! Pocit jako… Já nevím, jako bych vykouřil marihuanu. Já jsem ji nekouřil, takže ani nevím, jaké to přesně je, ale bylo to prostě obrovské opojení.“

Zažil jste to někdy předtím?
„Ne! Něco takového opravdu nikdy. Začínal jsem ve třiceti letech a v podbřišku mě šimralo. Ale tohle jsem necítil nikdy. To bylo něco neskutečného. Já to nedokážu popsat. Když jsem Zuzce volal, říkal jsem jí, že jsem v neskutečné euforii. Byl jsem tak šťastný… Byl to fantastický pocit.“

Ovšem každá práce přináší i negativa.
„Víte co, já jsem člověk, který hodně rád spí. Poté, co jsem se vrátil z blázince, jsem spával třeba do deseti. Dneska si natočím budíka na půl šestou, jdu s pejskem a jedu na trénink. Vracím se v osm, v půl deváté. Nedělá mi to žádný problém.“

Se soutěžními zápasy přijde i stres, nebojíte se, že se vaše problémy znovu objeví a že do toho znovu spadnete?
„Já se musím bát do konce života. Jsem závislák. Ale uvědomuju si, že mezi fotbalisty je závisláků asi osmdesát procent, jenže oni to neřekli. Já jsem se k tomu přiznal. Ovšem co si budeme vykládat, zahrát si jdou každý týden. Já na to teď chuť nemám, žádnou potřebou netrpím, ale že jsem se vyléčil, říct nemohu. Je to jako rakovina, jednou jste ji měl, někde ve vás bují a nic s tím neuděláte. Musíte s tím žít.“

Dalo vám vedení klubu před sezonou jasný cíl?
„Dohadovali jsme se s Viktorkou asi dva týdny, ve hře bylo zřejmě více trenérů, já nevím, nepátral jsem po tom. No a po těch dvou týdnech došlo k podpisu smlouvy. U toho mi pan Vinš jasně řekl, že ho zajímá jen postup. A mě taky nezajímá nic jiného. Nechci se motat ve druhé lize. Tam je strašně těžké hrát. Je mi jasné, že musíme okamžitě nahoru a je mi taky jasné, že mi nikoho silného nekoupí, že si budu muset shánět hráče sám, jak jsem to dělal vždycky a lepil to mladýma klukama.“

Nebo zkušenými jako jsou Pavel Mareš, Adam Petrouš či Richard Culek, kteří jsou v klubu na testech?
„Viktorka dala na transfer všechny zkušené hráče. Já jsem s tími ani nepolemizoval, měli s nimi totiž špatné zkušenosti. Pro druhou ligu to byli strašně drazí hráči. Neskutečně! A já to chápu, Viktorka teď bude pracovat s třetinovým rozpočtem. A proto je potřeba, aby se mezi mladými objevil také nějaký zkušený hráč. A raději bych chtěl kluka, se kterým jsem pracoval a kterého znám. S Marešem jsem pracoval deset let, a tak to s ním zkouším znovu.“

Zůstane?
„Jeví se dobře. Klukům má co dát, je inteligentní. Musí však trochu natrénovat. Byl půl roku v Jihlavě, kde měl natržený lýtkový sval a nehrál. Snaží se, pracuje na sobě. Nehraje žádný hurá fotbal, snaží se o rozehrávku, něco podobného, co jsme spolu hráli v Petrohradě.“

Dalším je Adam Petrouš. Jak to vypadá s ním?
„Zavolal mi jeho bratr s tím, že Adam do Brna nechce a nechce ani ven. Tak jsem mu řekl, ať mi zavolá. Ale u Adama je problém, má velkou nadváhu, chybí mu obratnost. A dalším hráčem, kterého velmi dobře znám a zkoušíme ho, je Richard Culek. Ten mi spadl doslova z nebe. V Bruselu hrál prakticky stabilně osm let. Byl kapitánem mužstva, prezident klubu ho tam moc chtěl, nic mu tam nechybělo. Jenže rodinné záležitosti ho donutily, aby zůstal v Česku. Všechno to jsou stejné příběhy. Ríšu jsem vlastně vychoval, začínal u mě, když mu bylo sedmnáct. Adam a Pavel totéž. Teď jsme se po nějakých letech znovu sešli.“

Obklopujete se svými někdejšími svěřenci záměrně?
„Ti kluci se ke mně hlásí. A to hodně. Volají mi. Volali mi i tehdy, když jsem na tom byl špatně a měl jsem svoje problémy. Dokonce mě někteří navštívili v blázinci. Ríša Culek je náš rodinný přítel. On je u nás pečený vařený. Když má nějaký problém, tak přijede pro radu. Je jako naše rodina. Nejezdí jen za mnou, chce si povídat i se Zuzanou. Mně to připadá, jako by měl Zuzanu za mámu a mě za tátu. Takhle se k nám chová. Když chce, přijede k nám na chalupu, je u nás zkrátka pořád.“

Je důležité mít po boku hráče, které tak dobře znáte?
„Samozřejmě. Vím, že když vlezou na hřiště, že cítí se mnou. Oni vědí, kdy jsem naštvaný. Nemusím na ně řvát a oni vědí, že něco udělali špatně. Kdyby to byla první liga, řeknu jim: Jste bezvadní kluci, ale já to budu hrát s mladými. Jenže pro tuhle pralesní ligu potřebuju zkušené hráče. Mám s těma klukama nadstandardní vztahy. Když přijedou v zimní pauze na Vánoce, zastaví se i u mě. Když třeba další z mých dětí Radek Šírl přistane po sezoně v Petrohradu na Ruzyni, první cesta vede ke mně! Ne domů do Rudné. Tyhle vztahy tam jsou a nedají se odpárat.“