Jednooký mezi zdravými králem. Fotbalista Levinský sází góly v okrese
Góly sází bez mrknutí oka. Doslova. Když fotbalistu Martina Levinského nešťastně zasáhl gumicuk do obličeje, doktorům se levé oko nepodařilo zachránit. Chvíli se ze šoku sbíral, pak se ovšem na trávníky vrátil a ještě teď, třináct let po úrazu, po nich kmitá v dresu Slovanu Chabařovice.
„Pořád nevidím, pořád mám díru místa oka, takže všechno v pohodě,“ směje se třiačtyřicetiletý útočník oddaný fotbalu.
Občas vypomáhá áčku v I. B třídě, hlavně ale nastupuje za rezervu v nejnižší soutěži v republice, ve III. třídě Ústecka. Ve svých prvních osmi zápasech sezony skóroval šestkrát. „Než půjdu do fotbalového důchodu, rád bych ještě jednou zažil postup. Mělo by se tady hrát něco lepšího, protože v klubu pracují zapálení lidé a dobře se starají o mládež. Ale dospělých ubývá...“
Zčásti členskou základnu podle Levinského prosela pandemie covidu. „Ale může za to i doba. Všichni žijí virtuálně, než aby si šli zasportovat. Přemlouváte je na trénink, na zápas. To dřív nebylo, každý se těšil. Žádné mobilní telefony neexistovaly a sešli jsme se ve dvaceti lidech.“
I on chtěl s fotbalem praštit, jenže nárok na splín mu nikdo neupíral. Po ztrátě oka mu navíc v jeho klubu naznačili, že už je nechtěný. „Vytryskly mi slzy. Chtěl jsem pak skončit úplně, nakonec jsem šel z Chabařovic do sousedního Přestanova a dostal jsem druhou šanci.“
Na událost, při níž o oko přišel, vzpomíná nerad, zato pořád živě. Se švagrem skládali dřevo na vozík, a když chtěl posunout už natažený gumicuk, uvolnil se a praštil ho do tváře. Mžik. Prý ani necítil bolest. V nemocnici mu řekli, že o oko přijde, neboť sítnici potrhala krev. A protože trpěl na špatnou srážlivost krve, pořád do sítnice proudila. Oko muselo pryč, s ním zmizely i zažité fotbalové dovednosti.
„Znovu jsem byl za fotbalového žáčka,“ přiznal. Odhad na balon se mu změnil, ztratil střed vnímání, prostorové vidění na levé straně. Mám! zakřičel nesčetněkrát, jenže balon ho potupně přeletěl. Jednou na tréninku se při běhu otočil, takže si nevšiml spoluhráče – srážka hlavami a k.o. pro kamaráda. „Často do někoho narazím i při zápase a on se diví, že jsem ho neviděl. No neviděl.“
Čas od času, když nechtěně rozbije skleněné, křišťálově křehké oko a čeká na nové, neboť má od pojišťovny nárok na dvě za rok, nastoupí s páskou přes oko. Děti na něj křičí Piráte! a fanoušci zrovna tak. Bere to už s nadhledem a zasměje se. „Někdy oko i vyndám, protože všichni se chtějí mrknout, jak vypadá.“
V těžkých chvílích mu pomáhal i jeho bratr Honza. V pralese, jak Martin Levinský sám říká III. třídě, jsou za soupeře, o dva roky starší Jan naskakuje za Valtířov. „On je jeden z těch, kteří mi dodávali náboj, abych byl pořád lepší a lepší.“
A dařilo se mu to v nejlepších fotbalových letech i coby jednookému. Do Chabařovic, svého srdečního klubu, se nakonec vrátil a v historickém žebříčku střelců se propracoval na bronzové místo. Splnil si tím sen. Tím dalším by mohlo být vítězství v soutěži pro amatérské kluby Kopeme za fotbal a účast na zápase Chelsea; ostrovní fotbal miluje, je náruživým fanouškem Newcastle United.
Možná Levinský inspiroval i další sportovce, kteří se potýkají s podobným omezením. A není sám. Severoirský fotbalista Dean Shiels odkopal za skotské Rangers devadesát zápasů, přestože mu museli sebrat pravé oko. Polský házenkář Karol Bielecki oslepl po souboji v přátelském zápase s Chorvatskem na levé oko, přesto pak ještě oslavil bronz na mistrovství světa.
Nad otázkou, kolik gólů v kariéře by nastřílel bez hendikepu, už Levinský dávno nepřemýšlí. „Než se to stalo, bojoval jsem o korunu krále střelců Ústeckého kraje a skončil jsem druhý nebo třetí.“ Králem je i tak. Jednookým mezi zdravými.
