Poslední výstřel prince Dortmundu. Reus ve Wembley? Ideální konec
Jak to říkal Rocky Balboa? „Nic nekončí, dokud to doopravdy neskončí.“ Marco Reus, Dortmundský princ, jeden z nejvlivnějších a nejoblíbenějších fotbalistů klubové historie, se loučí. Po všem, co v BVB prožil, si zaslouží ještě jeden sen o zlatu. Sen, který třeba… neshoří při sobotním finále Ligy mistrů proti Realu Madrid v plamenech.
Ne vždy se hvězdy sešly tak, jak by si Reus přál nebo zasloužil, ale o prvním květnovém víkendu vše zapadlo na své místo. Byla to první část dvoufázové pocty jedné z nejmilovanějších ikon Borussie Dortmund. Bylo to emotivní – a emoce jsou to, co Westfalenstadion umí vždy nejlíp. Za přihlížení svého dobrého přítele Jadona Sancha a ostatních spoluhráčů ze středového kruhu, kteří tleskali a neskrývali dojetí, si Marco přišel pro aplaus ke žluté zdi, v náručí se svou malou dcerkou.
Ofenzivní záložník, jenž si od léta 2012 připsal 169 gólů a 118 asistencí, což jsou všechno rekordní údaje (víc branek dal jen Alfred Preissler, poválečný útočník se 177 trefami) se ukláněl tribunám po oslnivém výkonu s Augsburgem (5:1), v němž se postaral o tři zásahy (1+2) a ve věku 34 let a 340 dní se stal nejstarším hráčem, který vykouzlil tři kanadské body v jednom bundesligovém duelu (překonal Francka Ribéryho).
Definitivní rozlučka přišla v poslední den sezony doma s Darmstadtem. Náladu v Signal Iduna Parku zásadně vyšperkovalo to, k čemu došlo v Paříži. Je symbolické, že v jedné z blyštivých evropských bašt, kam BVB mířili jako outsideři, se nedali zlomit a zajistili si vstupenku do Wembley stejně jako před 11 lety, na konci první Reusovy sezony v Dortmundu, kdy Marco a ostatní – Mario Götze, Robert Lewandowski, Ilkay Gündogan, Mats Hummels – tančili před svými fanoušky vysoko na Santiago Bernabéu, když v horké madridské noci vyřadili mocný Real a zarezervovali si finálový stůl Ligy mistrů v srdci anglického fotbalu, kde se vítězové vydávají na vyhlášenou procházku do královské lóže a stoupají po 107 schodech k předávání trofeje.
Tehdy to byl jiný Reus a jiný Dortmund. Slavný starý klub z průmyslového severozápadního Německa, který se v roce 2005 vrátil z ekonomické rokle šeré smrti (dlužil 100 milionů eur), byl připraven otevřít se světu, přičemž značka jeho charismatu a atmosféry – Echte Liebe (Skutečná láska) – právě odstartovala naplno. Tento mladý, vzrušující tým Jürgena Kloppa se chystal vymalovat planetu žlutočerně. Až na to, že Wembley 2013 se ukázalo být spíš vrcholným bodem než základním táborem na cestě k další velkoleposti.
Reus byl v následujících letech tváří BVB, v dobrém i zlém. Mimo Německo byli mnohem víc než ti věčně druzí; stali se součástí popkultury v tom nejlepším smyslu slova. Marco byl synonymem jejich přístupné image, ale na bundesligové úrovni byl spojen s neschopností svrhnout Bayern a prosadit se, když na tom opravdu záleželo – s pocitem, že u hráčů i klubu začíná převládat pozlátko nad obsahem.
Co nakonec převáží? Reus byl často hodnocen především jako kapitán, který nechal svůj tým zvadnout pod tlakem v boji o titul (hlavně v minulé sezoně), a ne jako rodák a místní kluk, který věnoval milion eur na pomoc podnikům v Porúří, jež se potýkaly s pandemií. Jeho prodloužení smlouvy v létě 2015, v ovzduší ohromného zájmu ze Španělska a Anglie, bylo ztělesněním vzájemné lásky, ale také kolektivního neúspěchu.
Haaland a spol. mu děkovali
Na hřišti fanoušky zásoboval vznešenými a okouzlujícími momenty i mučivými pády s cílovou páskou na dohled. Rozmáchlý volej v běhu před Südtribune, který BVB na podzim 2018 nasměroval k vítězství nad Bayernem, aby naznačil, že ano, letos by to mohlo být jinak (nebylo). Oslava Batmana a Robina s Pierrem-Emerickem Aubameyangem při vítězství v Revierderby nad Schalke v roce 2015. Plno skvostných akcí, ale také porážek a bolesti.
A pak tu byla zranění, která Reuse připravila o šanci na nesmrtelnost na MS 2014 a několika dalších turnajích. EURO 2020 odmítl, protože cítil, že jeho tělo už víc nevydrží. Když konečně získal s Dortmundem trofej (DFB-Pokal v roce 2017), byl ve finále o poločase střídán, protože utrpěl trhlinu v křížovém vazu. To mluvilo za vše.
Ten večer slavil s jasně žlutým obvazem pevně omotaným kolem poškozeného pravého kolena. O čtyři roky později si vychutnal druhý pohárový triumf, tentokrát řídil mužstvo po celý zápas a pomohl k triumfu 4:1 na Lipskem, jež rozstříleli dvougóloví Erling Haaland a Jadon Sancho.
A to je další významný rys – Dortmund vybrousil a za stamiliony eur prodal Haalanda, Sancha a taky Bellinghama, Pulisice, Aubameyanga, Dembélého, Mchitarjana. A všichni děkovali Reusovi, kapitánovi, který je vedl v zápasech, na tréninku i v šatně. Loni touto dobou mu vyklouzla poslední naděje na bundesligový titul. Spolu s fanoušky sdílel hořké slzy, když po tolika příslibech a tak krutě – v závěrečný den sezony – skončil mistrovský sen v plamenech.
Možná, že kdyby BVB udrželi nervy na uzdě a zvedli nad hlavu Meisterschale, využil by příležitosti odejít z jeviště jako král. Místo toho se smutně a na vlastní žádost vzdal kapitánské pásky, kterou převzal Emre Can, ale teď je tu další možnost. Londýn, Wembley, Real Madrid. Ideální konec.
