Dortmund znovu ve Wembley. Kloppův sen touží sbírka nešťastníků dokončit
Když Kloppův Dortmund postoupil do finále Ligy mistrů ve Wembley (2013), měl nabitou sestavu: Lewandowski, Gündogan, Götze, Reus, Hummels, všichni v nejlepších letech. Tento tým? Spíš sbírka nešťastníků, včetně Jadona Sancha, zapůjčeného z Manchesteru United. Pryč jsou časy superhvězd v Porúří; jedná se o směsici vyhasínajících klubových legend a vyřazených hráčů. A o to lepší příběh to je.
Kdo vůbec je Borussia Dortmund? V bundeslize pokulhává na pátém místě, pronásledovaná duchy minulého ročníku a traumatem z toho, že si v poslední den nechali utéct titul. V této sezoně se potáceli, občas ztratili směr a často vypadali ztrápeně. V Lize mistrů mají oheň v očích a žhoucí srdce. Vyřazení Paris Saint-Germain bylo dalším nepravděpodobným triumfem v jedné z nejpozoruhodnějších sérií, jež tato soutěž v posledních letech zažila.
BVB neměli ve skupině vůbec přežít. Mělo se za to, že je smete Newcastle United. Dortmund Straky odstřelil doma i venku. AC Milán byl italským mistrem a měl víc talentu. Die Borussen získali čtyři body ze šesti, včetně vítězství na San Siru. Atlético Madrid mělo mít příliš velkou palebnou sílu. Ve čtvrtfinále si navíc do Německa přivezlo jednogólový náskok. V rozpáleném Westfalenstadionu se však rozplynulo.
A pak PSG. Jak se modlám z Paříže nepodařilo dát gól? Během 180 minut obou semifinálových duelů měly dohromady devět velkých šancí a šestkrát zasáhly brankovou konstrukci. Luis Enrique vrhl na Dortmund Kyliana Mbappého a jeho kopiloty Ousmana Dembélého, Bradleyho Barcolu, Randala Kolo Muaniho, Goncala Ramose, Lee Kang-ina a Marca Asensia, ale obrana Němců zůstala neprostupná.
Několik minut šílenství v Parku princů podalo dokonalý přehled: PSG trefilo tyč na jednom konci hřiště, Dortmund vyrazil jako zajíc z křoví na druhý a téměř okamžitě skóroval zásluhou Matse Hummelse, 35letého stopera, který byl po celý zápas Rolls-Roycem v teritoriu BVB.
Míří do Wembley a nikomu neunikne, jak je to symetrické. Je to už jedenáct let, co je tam Jürgen Klopp dovedl k poslednímu finále Ligy mistrů (rovněž pod vysoký ocelový oblouk londýnského stadionu, který Pelé označil za katedrálu fotbalu), a teplo těch dnů, vlastně celé Kloppovy éry, je něco, po čem klub od té doby touží. Není to stejná černožlutá četa. Nikdo by je neoznačil za rovnocenné té Kloppově, ale v tom spočívá sladkost téhle anomálie a kouzlo jejich úspěchu. Je to velký příběh, který nikdo nečekal.
Tým Edina Terziče se v Paříži ohnul, aniž by se zlomil. Občas hrozilo, že je děsivý útočný nápor PSG přetlačí. Tyče drnčely a břevno se třáslo. Dortmundské základy se chvěly, ale odolaly. V širším měřítku však Terzič a jeho hráči cestovali do Parku princů s herním plánem, který fungoval. Vzdorovali hluboko a těsně mezi liniemi.
Uvnitř pokutového území stálo štěstí na jejich straně, ale i to byla okolnost, s níž počítali. Věděli, že musí přestát děsivý tlak. Hrát proti týmu s prostředky PSG může vytvořit taktickou Sophiinu volbu, ale Dortmund si vybral správně. Les Parisiens nebyli dostatečně přesní, aby uplatnili svou technickou převahu.
Ty dvě armády si nejsou rovny a každá představuje jiný svět. Nechceme BVB vykreslovat jako chudinku, ale jednou z krás německého fotbalu je způsob, jakým se snaží držet ohavně bohaté investory od svých organizací na distanc. Řekněme to takhle: kdyby se Mbappé v létě rozhodl hrát bundesligu, neměl by vážné nabídky z Dortmundu. Z finančních důvodů se o hráče, jako je on, nemohou ucházet.
Borussia předvedla nesmírně houževnatý a pokorný výkon, aby tento deficit překonala. Dokonce i Terzičovi ofenzivně ladění šikulové se proměnili v dělníky s mozolnatými dlaněmi a bylo působivé sledovat, jak se Julian Brandt, Karim Adeyemi a Marcel Sabitzer pachtí a pachtí a křiví tvář v bolestech, když dělali pro tým vše, co je nutné. A právě to je tak okouzlující. Dortmund se držel. Dortmund trpěl. Dortmund padal do střel a udělal ze svých těl zbraň. Protože musel. Všichni věděli, že nebyli dost dobří na to, aby dali méně než všechno.
Dnes fotbal oslavuje klinický a čistý druh dokonalosti. Taktická perfektnost a sebevědomá vyrovnanost; to jsou současné herní módy a Dortmund nebyl věrný žádnému z nich. Byla to zablácená kolena, zápach a zoufalství. Ale fanoušci BVB, kteří do Paříže cestovali z Porúří, museli cítit ohromující a niternou hrdost – takovou, za jakou se příznivci všech mužstev honí celý život, aniž by ji kdy zažili (zeptejte se v Parc des Princes).
„Jak jsme vyhráli, na to se zítra nikdo ptát nebude,“ řekl Marco Reus, který o týden dřív oznámil, že dá mateřskému klubu sbohem. Hrál ve finále v roce 2013 a v následujících letech zažil hrozivá zranění, závratné štěstí i neustálý úpadek týmu kolem sebe. Dlouho měl jistotu, že klub opustí jako novodobá ikona, ale aktuální sezona proběhla pod mrakem, vztahy mezi ním a Terzičem se kvůli neshodám ohledně herního času zhoršily.
A přesto v tomto úžasně podivném tažení Champions League, stejně jako v mnoha jiných dortmundských neduzích, na ničem z toho nezáleželo. Reus nastoupil jako střídající hráč ve druhém poločase a vlezl do zákopu po boku svých spoluhráčů, ochotný vydat ze sebe všechno, co v jeho 34letém těle zbylo. Byl to přesně takový večer. Pot a dřina, bez místa pro jemné detaily. „Tohle nikdo nepředpokládal,“ dodal bývalý kapitán. „Je to prostě neuvěřitelné.“
Neměl by zapadnout i první zápas v německé výhni. I ten BVB vyhráli 1:0 po emotivním a přesvědčivém výkonu. Měl plno dějových linií. Spásný, virtuózní příspěvek Jadona Sancha. Neúnavné úsilí Karima Adeyemiho. A možná nejkrásnější gól dlouhé, klikaté kariéry Niclase Füllkruga. Byla to jedna z těch nocí, kdy Westfalenstadion zapálil všechny kotle. Hluk byl ohlušující, tribuny hořely zářivě žlutou a dole na hřišti Paris Saint-Germain jako cínový vojáček v peci.
Pro Terziče to muselo být velmi uspokojivé. Často se mu vyčítá, že je takticky omezený a příliš spoléhá na talent jednotlivců. Tato debata jen tak neskončí, ale Dortmund byl proti PSG prozíravý a kouč si zaslouží pochvalu. Zejména kombinace na obou stranách byly vyvážené a účinné. Julian Ryerson poskytoval silnou platformu pro Sancha. Nalevo nabízel Adeyemi svou rychlostí důležitou ochranu Ianu Maatsenovi, který nebyl nikdy přetížen obrannými povinnostmi, přestože musel čelit Dembélému a Hakimimu.
Adeyemi byl skvělý. Jeho dlouhé stíhání Hakimiho, jedno v každém poločase, pokaždé postavilo stadion na nohy a vysloužilo si potlesk vestoje. Jaká ironie. Dembélé a Hakimi představují minulost Dortmundu. Byli součástí týmů, které hrály mnohem stylověji a důrazněji, a přesto je nyní zastínili Maatsen a Sancho, křídelník zapůjčený z Chelsea a bývalý zázračný hráč, který v posledních dvou letech na Old Trafford ztratil lesk. Oba pilně bránili a byli výborní s míčem.
Když bundesliga dospěla do zimní přestávky, BVB v lednu osvěžili trenérský kádr a doplnili ho o Nuriho Sahina, který pomohl přebudovat útok, a Svena Bendera, jenž zpevnil obranu. Na domácí scéně to byl pomalý pokrok; Dortmund se pořád hledá, střílí málo gólů a nevytváří si dostatek šancí. Ale pokud už má Sahin nějaký vliv, pak se to projevilo v Lize mistrů.
Julian Brandt hrál s lehkostí a originalitou. Füllkrug se předvedl ve své býčí podobě. Marcel Sabitzer byl výrazný a byl blízko vstřelení druhé branky. Za nimi podal Emre Can svůj nejsilnější výkon sezony, hrál jako číslo 6, někdy jako 8 a podepřel střed pole, který byl mnohdy křehký a rozkolísaný.
Dortmund měl jinou plynulost hry, byl nebezpečnější, hrál s intenzitou a koncentrací, což bylo neobvyklé. Terzičova rota nevypadá jako týmy BVB v minulosti. Jejich styl není tak osobitý, jejich slabiny jsou mnohem zjevnější, ale terno v Evropě spočívá v tom, že tato omezení přemáhají a záleží na nich méně, než by mělo. O to působivější je, že pronikli do finále s nejslabší sestavou za poslední roky.
Obraně šéfuje stárnoucí Hummels, který v roce 2016 odešel do Bayernu a v roce 2019 se vrátil (na úkor BVB posbíral tři ligové tituly). V odvetě byl famózní a zpečetil celkové vítězství 2:0. Po jeho levici stojí Maatsen, který v lednu přiklusal na hostování poté, co v Chelsea marně bojoval o herní prostor. V útoku je Sancho, kdysi velebený, než prožil katastrofální angažmá v Manchesteru United. Proti PSG vypadal jako znovuzrozený. Před ním je Füllkrug, který se musel v Německu propracovat příšeřím nižších divizí, než mu senzační sezona v Brémách vynesla přestup výš.
Není představa Erika ten Haga a Mauricia Pochettina, jak z pohovek sledují, jak se Sancho s Maatsenem společně řadí ke slavnostnímu nástupu ve Wembley, alespoň trochu legrační? A vymyslel by někdo lepší scénář, než že Jude Bellingham, zlatý hoch Anglie, opustí Dortmund jen proto, aby s ním následující rok prohrál ve finále Champions League?
