Ancelottiho kouzlo: tvrďák i hodný strejda, co z fotbalu nedělá vědu
Když ve Wembley slovinský sudí Slavko Vinčič ukončil finálové představení mezi Realem Madrid a Dortmundem, ruce režiséra tohoto bijáku vystřelily vzhůru. Italský kouč španělského šampiona Carlo Ancelotti to dokázal. Popáté v kariéře vyhrál ušatý pohár pro krále Champions League coby kouč a v historických tabulkách vylepšil vlastní rekord. Žvýkačku a sveřepý výraz vyměnil za oblíbený doutníček a veselí s hráči. Muž dvou tváří, všemi hráči respektovaný. Zároveň trenér, který fotbal vidí jednoduše. Možná proto se už dávno stal legendou ve svém oboru.
„Carlo, při sledování zápasu jsem se opravdu moc špatně bavil,“ vyčetl naoko někdejší kouč Arrigo Sacchi svému bývalému svěřenci Ancelottimu epickou otočku v semifinále Ligy mistrů proti Bayernu Mnichov.
„Můj milý Arrigo, to je taktika. Předstíráme, že jsme mrtví a pak najednou na konci zápasu povstaneme a vyhrajeme,“ žertoval Ancelotti, byť na jeho vyjádření je leccos pravdy.
Real skutečně dokráčel k celkově patnáctému grálu v Lize mistrů trnitou cestou. Minimálně od čtvrtfinále bílý balet čelil soupeřům, kteří měli optickou převahu, přesto se italský stratég mohl radovat.
Recept vidí v tom, že nedělá z fotbalu přílišnou vědu. Takovou filozofii zastává od svého prvního angažmá, kterého se dočkal v rodném regionu Reggio Emilia, kdy po něm v roce 1995 sáhla provinční Reggiana. Od té chvíle už jeho kariéra trenéra stoupala ke hvězdám.
Nesmí se přitom zapomínat, že Ancelotti byl úspěšný i jako hráč. Coby kreativní záložník opanoval třikrát Serii A a dvakrát se dočkal triumfu v Lize mistrů i v kopačkách. To byla jedna zlatá éra AC Milán právě pod Sacchim, který Ancelottimu dával trenérské lekce celkem čtyři roky.
Na manažerské židli však 64letý elegán našel ještě o kus větší štěstí. Říká se, že na fotbalový svět z trenérského posedu má největší vliv Pep Guardiola. Kamkoliv přišel, tam sbíral vavříny a jeho žáci v čele s Mikelem Artetou začínají být už také uznávanými kouči.
Ancelotti si ale šel vždycky vlastní cestou, která v dnešní době, kdy data a statistiky vládnou zelenému pažitu, mohou znít až poněkud archaicky. „Fotbal je moje vášeň, ale snažím se řídit věci co nejjednodušším způsobem. K útoku je potřeba kreativita, k obraně organizace. To druhé vás můžu naučit, ale tomu prvnímu nikoliv,“ vysvětluje Ancelotti své vnímání fotbalu a poukazuje na fakt, že všude, kde trénoval, se spoléhal hlavně na silné stránky svých hráčů.
„Byl bych idiot, kdybych se třeba s Viníciusem, který má pod nohama koloběžku, nesoustředil na protiútoky. Když mám v týmu Modriče a Kroose, nemůžu vysoko presovat. A poslední příklad. Když pracujete s útočníky jako Cristiano Ronaldo či Zlatan Ibrahimovic, nežádejte po nich, aby se unavovali prací stoperů. V podstatě existují dva typy hráčů. Ti, kteří tvoří rozdíl, a ti, kteří za ně musejí běhat,“ říká rodák z Reggiola.
Výsledkem jeho filozofie je nejenom pět titulů v Lize mistrů. Zároveň jako jediný trenér historie vyhrál všech pět nejtěžších evropských lig. Logicky má ve vitríně tituly s Realem Madrid, ale také s AC Milán, Bayernem Mnichov, Chelsea a PSG. Dávno tak překonal jednoho ze svých učitelů Sacchiho.
Úspěchy už snad přestal počítat. Možná právě díky své filozofii, kdy je v jednoduchosti ta největší síla. Zároveň má Ancelotti v rukávu svého skvěle padnoucího saka většinou ještě jedno eso. Tím je respekt hráčů, i když jde o největší hvězdy.
Ancelotti umí být tvrďák, co jde za úspěchem, ale taky hodný strejda, jenž si s hráči rád zavtipkuje. Takhle ostatně vidí svého bývalého kouče i Marek Jankulovski, kterého Ancelotti dovedl k titulu v Lize mistrů 2007.
„On má dvě tváře. Při zápasech má urputný výraz. Ovšem nezmatkuje, je klidný, všechno má pod kontrolou. Po utkání nebo po tréninku s hráči klidně pokecá, udělá srandu. Umí s nimi mluvit, vyslechnout si je a naladit se na stejnou notu. Ale má to limit. Zažil jsem to v Miláně. Hráči jako Paolo Maldini či Alessandro Costacurta bývali jeho spoluhráči. Když se Ancelotti přesunul do trenérské role, měli k němu úctu. I od takových ikon jsem pozoroval respekt. I když se výborně znali, na tréninku si nedovolili nic vypustit,“ vzpomínal před časem pro deník Sport Jankulovski.
Přitom je řeč o době, kdy AC Milán tvrdou rukou vedl boss Silvio Berlusconi a snažil se Ancelottimu mluvit do sestavy. Mnozí by se sesypali, utekli, dělali by rozbroje v kabině a médiích svou náladou a prohlášeními, ale Ancelotti vše ustál. Dupnul si a Berlusconiho kouzlem osobnosti dokázal umravnit. Spory se tenkrát vedly hlavně o pozici Ronaldinha. Berlusconi měl rád kouzla s míčem, takže chtěl Brazilce co nejvíc na hřišti.
„Ancelotti na to nepřistoupil, s Ronaldinhem hodně mluvil, vysvětloval mu, proč není v sestavě. Vždycky postavil ze svého pohledu nejsilnější jedenáctku. A pozor, to se bavím o éře, kdy v Miláně byl Ronaldinho s Beckhamem a plno dalších fantastických ofenzivních hráčů. Přesto si nevybavuji vážné třenice. Carlo byl v tomto úžasný,“ přidává Jankulovski svůj pohled.
Je skutečně Ancelotti největším trenérským mágem všech dob? Někdo mu třeba vyčítá, že nedokázal pozvednout jakýkoliv provinční klub na piedestal, jako se to povedlo Siru Alexi Fergusonovi v Aberdeenu.
Ancelotti nemá ani takový vliv na své vrstevníky jako Pep Guardiola. Bývalý Italův svěřenec Clarence Seedorf v minulosti prohlásil, že Ancelotti je dokonalý trenér pro velkoklub, ale ne nejlepší trenér v dějinách.
Podobné poměřování bude vždy subjektivní. Fakt je ale ten, že Ancelotti svým vnímáním fotbalu kráčí od úspěchu k úspěchu a mnohé hráče povýšil. Je to právě on, kdo nechal ještě více rozkvést Judea Bellinghama v Realu Madrid. Věnoval mu ofenzivnější úkoly. Proto začal dávat mnohem více branek než v Dortmundu. Proto se taky očekává, že zrovna Ancelotti si poradí s manýry nového klenotu Realu Kyliana Mbappého.
