Už ví, jaké je to, když se sestoupí. Zlínský útočník Libor Žůrek poprvé v životě opouští nejvyšší soutěž. „Je to strašně těžké,“ zopakoval několikrát po jabloneckém výbuchu.
Bolí to?
„Mě hlavně bolí to, že jsme nedotáhli do zdárného konce zápasy se Žižkovem a s Teplicemi. To by byly čtyři body navíc. Po šesti zápasech bez prohry pak na člověka přijde takový výbuch. Potkalo nás to v ten nejméně vhodný okamžik. Někdy je fotbal hrozně krutý, ale Jablonec nás předčil v efektivitě a zaslouženě vyhrál.“
Co cítíte?
„Je to těžké... mám titul i pohár, samé radostné okamžiky... tohle je vlastně můj první sestup. Strašně mě to mrzí. Kvůli fanouškům, lidem v klubu i klukům. Je to těžká situace. Ale sport je jedna věc a život druhá. Fotbal není to nejdůležitější na světě. Mám doma malého kluka, takže budu rád, když bude zdravý...“
Jak to vypadalo o poločase v kabině?
„Těžce. Člověk by se nejraději úplně vykašlal na fotbal a nejraději by tam hodil ručník. Hrajete o záchranu a prohráváte o čtyři góly.... Je to těžké.“
Věřil jste ještě na zvrat?
„Prohrávali jsme venku o čtyři góly a Jablonec je výborné mužstvo. To by byla skoro fantasmagorie. Takový výsledek je strašně těžké otáčet. Věřil jsem, když jsme dali na 1:2, že nás to může nakopnout, ale vzápětí jsme dostali třetí gól a to asi rozhodlo. To byl zlom. Do té doby jsem věřil, že se to dá otočit. Ale dělali jsme chyby, které si nedokáži vysvětlit.“
Chtělo se vám zápas vůbec dohrávat?
„Určitě, jsme profesionálové, takže jsme to museli se ctí dohrát. Ale když jsme dostali pátý góly, bylo to strašně těžké se motiovat. Když už je témeř nulová šance na zvrat... Ale nějak jsme to museli dohrát.“
