FOTOGALERIE - Vyrůstali vedle sebe v Paříži, kde hráli i ve stejném týmu. Oba se vydali do velkých evropských klubů, aby se po letech setkali ve Slavii. „To je osud,“ říkají oba.
Na spolupráci tuniských reprezentantů a velkých kamarádů Tijaniho Belaida a Hocina Ragueda teď bude český mistr sázet.
Je to dvojka k pohledání. Oba veselé povahy, žádní introverti. „Nech mě,“ křičel Belaid na svého o pět let staršího kamaráda, který jej chytl pod krkem. Škádlí se, jeden druhého si navzájem dobírá. Prostě parťáci.
Jak dlouho se vy dva znáte?
Belaid: „Hodně dlouho. Hocine totiž bydlel asi tři minuty od našeho bytu v Paříži. Navíc hrál ve stejném týmu Paris FC jako já. Nedokážu přesně říct, kdy jsme se poprvé potkali, ale bylo to někdy v dětství, rozhodně už se známe tak přes deset let.“
Ragued: „Ano, my se opravdu známe velmi dobře. Jsem starší, a když mě Tijani viděl poprvé hrát, hned si řekl, že by chtěl být jako Hocine.“ (směje se)
Belaid: (šklebí se) „To není pravda.“
Parťáci z Paříže. • Foto Jaroslav Legner - Sport
Hrávali jste spolu fotbal už jako malí?
Belaid: „Spíše proti sobě. Bydleli jsme každý na jiné ulici. A naše ulice proti sobě hrávaly fotbal.“
Čí ulice byla lepší?
Belaid: „Jednoznačně moje. Zeptejte se Hocina, ten vám to taky potvrdí.“
Ragued: „To není pravda. Když jsem hrál za naši ulici já, pořád jsme jen vyhrávali. Byli jsme dobrá generace. Jenže pak jsem zamířil do Paris Saint Germain a odešli i další kluci a nová generace kolem Tijaniho začala vyhrávat.“
Belaid: „On lže! Věřte mi, vyhrávali jsme pořád. Já to vím i on to ví. Vždyť on lže.“
Byla mezi vašimi ulicemi velká rivalita?
Belaid: „Ne, byly to sice dvě rozdílné ulice, ale jednalo se jen o takové srandamače. Nebyla tam nějaká rivalita. Musím říct, že moje ulice byla jedna z nejlepších v celé Paříži. A věřte mi, že když jsme nastoupili proti ulici Hocina, vždycky jsme vyhráli.“
Ragued: „Jestliže Tijani tvrdí, že jeho verze je pravdivá, já tvrdím opak. Jejich ulice byla dobrá, nebyli tam špatní hráči, ovšem na nás to bylo málo.“
Belaid: „Ale on lže! Řekněte mu, ať přísahá před Bohem a řekne to ještě jednou. Je to muslim, to na něj bude platit, teď už se musí konečně přiznat.“
Tak Hocine, jak to tedy bylo?
Ragued: „Stojím si za svým. Moje ulice byla v době, kdy jsem tam hrával lepší. Ale uznávám, že teď je to jiné, kdybychom třeba sehráli jeden zápas, který by nás rozsoudil, vyhrála by ulice Tijaniho.“
Co zajímavého jste ještě spolu prožili?
Belaid: „Máme hodně společných zážitků, ale bude lepší, když o nich nebudeme mluvit do novin. (usmívá se)
Ragued: „Ale máme dost zábavných příběhů, které jsme spolu prožili v národním týmu. Jako třeba když nám začal při cestě na jeden zápas hořet autobus. Afrika je totiž velmi veselý kontinent.“
Belaid a Ragued v Seefeldu. • Foto Jaroslav Legner - Sport
Cože, vám začal hořet autobus?
Belaid: „Ano, byli jsme v Keni, na zápase kvalifikace. Byl to absolutně nový autobus, ale najednou začal na ulici hořet. A to byl problém. Museli jsme ven, jenže všude kolem nás byli fanoušci Keni, bylo to hodně nebezpečné.“
Ragued: „Museli jsme se na stadion přesunout v taxících.“
Belaid: „No a taky jsme stopli auta, v nichž jeli zástupci tuniské vlády, která se přijela na zápas podívat. Naskákali jsme do nich, bylo nás třeba i šest nebo sedm v jednom autě. Ale hlavní bylo, že jsme se dostali ve zdraví na stadion. Bylo to fakt nebezpečné.“
Když jste se potkali poprvé, padli jste si hned do noty?
Belaid: „Určitě. Hned jsme se skamarádili. Jsme spolu hodně často. Třeba teď jsme spolu už tři měsíce v kuse. Bydlíme stále na jednom pokoji. Už jsem z toho unavený – pořád se na něj koukat.“ (směje se)
Ragued: „Teď jsme spolu byli opravdu dlouho. Nejdříve na kvalifikaci s Mosambikem a Nigérií, pak jsme na soustředění v Krkonoších, no a nyní tady v Seefeldu. A během těchto všech akcí bydlíme na jednom pokoji.“
Netrpíte už po takové době ponorkovou nemocí?
Ragued: „To ne. Je fajn, když máte na pokoji někoho, kdo vám rozumí a komu nepřekážíte. Já třeba miluji spánek. Chodím spát brzo a mám takový zvyk, že neusnu bez televize. Když ji poslouchám, pomalu usnu. Navíc jsem muslim a musím se modlit, Tijani je taky muslim, takže to chápe. Myslím, že někomu jinému by to mohlo vadit.“
Hocine, vy jste o pět let starší než Tijani, snažíte se mu dávat rady do života?
Ragued: „Tijani moje slovo hodně respektuje, protože jsem starší. Jsem si jistý, že Tijani je velmi dobrý hráč a vím, že za dva nebo tři roky z něj může být opravdu velký fotbalista. Nebude už hrát ve Slavii, ale třeba někde v bundeslize.“
Belaid: „Hocine mi pomáhá, po zápase mi řekne, co jsem dělal špatně a radí mi i v životě. Jsem mladý a dělám občas chyby. Ale Hocine mi pomůže, přinutí mě nad těmi chybami se zamyslet. Je starší, ví o životě víc než já.“
Pomůže vám přítomnost kamaráda také na hřišti?
Belaid: „Jasně. Když si s někým rozumíte dobře v životě, myslím, že na hřišti to bude stejné.“
Ragued: „Myslím si, že Slavia vyhrála hodně zápasů tím, že je tady výborná parta. Přišel jsem jako nový hráč, nerozumím česky, ale tohle poznám. Viděl jsem to hned. Je dobře, když spolu nastoupí hráči, kteří jsou také velmi dobří kamarádi. Tady to tak je. V Paris Saint Germain jsem hrál s Ronaldinhem, Okochou, Anelkou. Byli to velcí hráči. Jenže ten tým stejně nikdy nezískal žádnou trofej. Nebyla tam parta, ale několik skupinek. A to je špatně.“
Hocine, vám pomohl do Slavie Tijani, když se o vás zmínil trenéru Jarolímovi. Jak to přesně bylo?
Belaid: „Byla to docela veselá situace. Byli jsme na srazu národního týmu, seděli jsme spolu na pokoji a kecali. Hocine byl zrovna v situaci, kdy o něj stálo několik týmů. Přemýšlel, kam po sezoně půjde. A já jsem mu jen tak ze srandy řekl: Hele, můj trenér by potřeboval defenzivního záložníka. Řekl jsem to opravdu jen z legrace.“
Ragued: „No a já jsem Tijaniho překvapil. Nečekal, že se toho chytnu. Hned jsem mu řekl, ať mi dá na trenéra Jarolím kontakt. A už to bylo.
Proč jste dal Slavii přednost třeba před jinými nabídkami? Stáli o vás přeci v Sochaux i jiných klubech.
Ragued: „Měl jsem hodně nabídek, pořád jsem měl někoho na telefonu. Volal mi kouč ze Sochaux, ale také někteří manažeři bundesligových klubů. Ale zvolil jsem Slavii. Byly tam asi tři důvody. Nejprve mě přesvědčil trenér. Styl jeho práce a pohled na fotbal se mi líbí. Chce tvrdou práci a já jako defenzivní záložník mám takový přístup rád. Pak mě přesvědčila i návštěva Prahy. Když jsem viděl stadion, řekl jsem okamžitě ano a hned jsem podepsal smlouvu. A posledním důvodem byl Tijani.“
Prý jste řekl trenérovi, že nad sebou máte rád bič. Je to pravda?
Ragued: „Takhle úplně jsem to neřekl. Myslel jsem to spíš tak, že rád tvrdě pracuju. Ve Slavii jsem krátce, ovšem vidím, že tady se pracuje opravdu tvrdě. Proto je klub momentálně nahoře.“
