Puček ve Slavii? Už se s ním srovnejte, vyzývá Rosen
AKTUALIZOVÁNO – Není tak známý jako sparťanský boss Daniel Křetínský. Nemluví se o něm tolik jako o příbramském šéfovi Jaroslavu Starkovi. O to zajímavější je jeho příběh. Nejprve si tak nějak vypůjčil pražskou Slavii.
Pak ji v tichosti postavil na nohy a pozvedl nad největšího rivala z Letné. Nakonec se podnikatel Tomáš Rosen stal jejím spolumajitelem.
„Je mi úplně jedno, co dělají ostatní. Máme svou vizi a cestu,“
zní jeho krédo.
Bydlíte v ulici, která se jmenuje Slávistická. To asi není náhoda, že?
(směje se) „Začínáte zvesela… Ne, to skutečně není náhoda. Protože mám ke Slavii vztah, zdálo se mi jako dobrá myšlenka přizpůsobit si tomu ulici, ve které bydlím.“
Poslyšte, jak se to dá vlastně zařídit?
„To zas není tak složité. Tedy v té obci, ve které bydlím. V Praze by to asi bylo náročnější. Ta ulice vznikla úplně nově, hledali pro ni název, tak jsme si poměrně snadno vyměnili stanoviska. Obec pak rozhodla, jak se pojmenuje. Nebydlí v ní žádní jiní lidé, vede z hlavní cesty k domům, které vlastní má rodina, je tam zákaz vjezdu. Původně to byla polní cesta, měli pro ni název Soukromá.“
| Tomáš Rosen |
| Narozen: 29. března 1966 v Praze. Kariéra: Po VŠE v Praze se měl zabývat zahraničním obchodem se zaměřením hlavně na Východní Německo a rozvinutější socialistické země v podniku ČKD elektrotechnika, ale po čtyřech měsících se od ledna 1990 dal na podnikání. Spoluvlastní firmu Roto, výrobce stavebního kování. Ve fotbalové Slavii má funkci předsedy představenstva, v hokejové zastává funkci člena dozorčí rady. Rodina: manželka Karin, syn Andreas (15 let) |
„Slávistická je hezčí… Zajímavé je, že si vždycky necháme vyrobit poměrně mnoho cedulí s názvem.“
Co to, mizí vám?
„Ano. (usmívá se) Ač už je šíleně vysoko a opravdu nemám tušení, čím ji lidi sundávají dolů. Nevím, jestli jsou to nepřátelé Slavie a nemohou ten pohled snést, nebo naopak slávisti, kteří si ji pak vyvěsí někde po hospodách nebo doma. V každém případě mizí v poměrně krátkých intervalech.“
Tady už pomůže jenom ostnatý drát nebo vysoké napětí.
„To se ke Slavii vůbec nehodí, takže to zavádět nebudeme.“
Zápasy Slavie hodně prožíváte, jako v případě postupu do Ligy mistrů přes Ajax Amsterdam. Tehdy jste byl po zápase, řekněme, docela rozevlátý. Je to váš styl?
„Asi to tak lze říct. Nejsem člověk, který si zakládá na kamenné tváři a stylizuje se do nějaké role. Myslím si, že jsem docela otevřený a upřímný. Když o něčem jednám, normálně se o tom bavím. Co se týče Ajaxu, to byl naprostý extrém, i když mi o tom nikdo nevyprávěl. (usmívá se) Bylo to opravdu ojedinělé. Zápasy Slavie prožívám už dlouho, v podstatě celý život. Je to projev identifikace s klubem, s jeho značkou a filozofií. Je to také forma zábavy, ventilace pracovního stresu. I když dneska už to práci znamená taky. A stejně jako mám radost, tak mě taky trápí, když se nám nedaří. Emoce, které ke sportu patří, jsou u mě ještě silnější. Tehdy ve mně po řadě neúspěšných pokusů dostat se do Ligy mistrů byla obava, co kdyby se to zase nepovedlo. I když jsem cítil, že se to konečně podaří. V každém případě pro budoucnost Slavie to bylo nesmírně důležité. Ten tlak jsem si trochu zmírnil tím, že jsem se podle toho připravil…“(směje se)
Co s vámi naopak udělalo v létě šokující vypadnutí ze třetího předkola Ligy mistrů s Tiraspolem?
„Bude lepší, když mi tuhle otázku položíte za rok, za dva. Nebo za pět let. Až to celé docením. Přiznávám, že to skutečně byla rána. Nechtěl bych podceňovat sportovní kvality Tiraspolu, ale bylo v našich silách, abychom přes něj přešli. Domníval jsem se, že máme dostatek zkušeností na to, abychom závěr odehráli jakýmkoli jiným způsobem, než jakým jsme doklopýtali k vyřazení. Tedy po vedení 1:0, ztrátě míče, zbytečně rychlém rozehrání a gólu v třiadevadesáté minutě. Bylo to hodně nepříjemné. Snažím se nevracet se k tomu, ale pořád se mi to v hlavě objevuje. Další šanci budeme mít až příští rok. Musíme se z toho poučit, abychom začátek sezony zvládali líp.“
Udržíte emoce na uzdě, když řešíte nepříjemnosti s hráči?
„Já to neřeším. Absolutně. V opačném případě by to bylo špatné. Snažím se o to – a docela se mi to daří – nevstupovat do sportovních problémů. Netroufám si hodnotit výkony hráčů, protože přesně nevím, jaké mají úkoly. Od toho mám trenéra a sportovní vedení. Vytknout hráčům chyby, vyčinit jim, to je čistě jejich věc.“
To Daniel Křetínský, váš sparťanský protějšek, se zaobírá docela zasvěcenými rozbory. Vy se tedy do větších akcí nepouštíte?
„Do žádných. Myslím to vážně. Nevím, jak to hodnotí pan Křetínský, možná ty věci stačil nastudovat. Zastávám názor, že za sportovní výkon, a tím pádem i za úspěch nebo neúspěch, nese plnou odpovědnost trenér. Já nemohu říkat, kdo má, nebo nemá hrát. Je evidentní, že k tomu nejsem kompetentní.“
Jak často tedy s hráči mluvíte?
„Pravda je, že když jsem do Slavie přišel, tak jsem s nimi mluvil hodně. Nacházela se v těžké situaci, byla narušena komunikace mezi vedením a hráči, panovala mezi nimi velmi omezená důvěra. Hlavně šlo o to, aby hráči měli kontakt a věděli, kdo za klubem stojí, kdo je pro ně partner. Takže jsem začal chodit do šatny, před utkáním i po něm. A už to tak zůstalo. Troufám si říct, že asi se všemi hráči mám dobrý, přátelský vztah.“
Proč jste se vůbec rozhodl do Slavie jít a řídit ji?
„Od roku 1994 naše společnost Slavii sponzorovala, vynechal jsem minimum utkání. Byl jsem zvyklý bez zábran komentovat některé kroky, které se v klubu odehrály. Byl jsem možná jeden z mála blízkých kritiků, kteří to nemysleli škodolibě. Měl jsem úzký, přátelský vztah s Vláďou Leškou (bývalý generální ředitel Slavie) a on se na mě obrátil, abych se do toho zapojil.“
To nebyla moc přátelská nabídka…
„Máte pravdu. Riziko bylo značné. Tehdy se Slavia dostala do ne úplně komfortní finanční i personální situace. Nedýchalo se jí dobře. Ale přišlo mi, že by ode mě po těch letech kritiky bylo zbabělé nebo ne zrovna dvakrát statečné couvnout. Nechal jsem si asi den na rozmyšlenou a pak jsem kývl. Ale s tím, že budu mít vliv na zásadní rozhodnutí a budeme klub řídit jako normální firmu. Došlo k rozhodnutí zúžit představenstvo na akční tříčlenné, které bude klub řídit tak, jak by mělo.“
Kolik jste do Slavie investoval ze svého?
„To ani nepočítám. Taky za to něco dostáváme, řada lidí zase identifikuje se Slavií naši firmu. Má to také obchodní rozměr. Slavia vždycky byla slušný klub, určitě ne nabubřelá. Nevyužívala divných nebo ne úplně rovných vztahů ve fotbale, spíš tím trpěla. Z pohledu image naší firmy to mělo logiku.“
Jenže Slavia také měla pověst věčně druhých.
„Takhle to bylo – a už to tak není.“ (usmívá se)
Vtipná odpověď.
„Člověk chce být samozřejmě vždycky první a nejlepší. Ale ne za každou cenu.“
Dáte ruku do ohně za to, že za vašeho působení ve Slavii jste vždy šli slušnou cestou?
„Jistě, dám. Se starou dobou ve fotbale jsem měl vždycky jenom problémy. Dělala na mě dojem, že korupce a vše ostatní, co není o čistém fotbalu, jsou tak zakořeněné, že to řada lidí bere za úplně normální. Naštěstí už je tahle doba nenávratně pryč. V takovém rozsahu už se negativní věci nikdy nemůžou vrátit.“
Nabízeli vám rozhodčí, že vám zařídí vyhraný zápas nebo titul?
„Okamžitě se budete ptát, kdo mi to řekl. Jako člen představenstva už jsem se s ničím takovým nesetkal. Jediné, co jsem si vždycky přál, bylo, abychom mohli nastoupit k utkání, které se povede v normálním duchu. Maximum, co chci od rozhodčích, je rovina. Nikdy jsme nechtěli od nikoho pomáhat. Všichni, kdo máme fotbal rádi, musíme udělat všechno pro to, aby se zbavil posledních zbytků starých časů a aby měli fanoušci pocit, že se vše odehrává jenom na hřišti.“
„Luboš se v té době pohyboval. Ale jsem přesvědčen, že si udržoval jakousi nezávislost a úroveň. Toho jsem si zvlášť tehdy velmi cenil. To prostředí bylo natolik špatné, že každý s ním byl nějakým způsobem konfrontovaný, byl více či méně v nějaké negativní roli. Nešlo se toho neúčastnit, a přitom se pohybovat uvnitř. Ale proč jste si vybrali jenom Luboše?! Je tady řada jiných lidí z té doby, kteří dokonce vedou ligové kluby. To vám nevadí? Ti vás taky rozběsní?“ (naštvaně)
Puček nepopírá, že také bral úplatky. To vám nestačí?
„Je mi jedno, že se k tomu ostatní nepřiznávají. Tvrdím, že míra toho, co dělal on, byla podstatně nižší než u ostatních. Nešlo se těch věcí neúčastnit a zároveň být uvnitř. To se týká většiny rozhodčích a funkcionářů v klubu i na svazu.“
Díky svému stylu řízení zápasů získal Puček přezdívku Bezbolestná vrtačka a ještě se k ní hlásí. Co tomu říkáte?
„Myslím, že se tím všem i trochu vysmívá. Všichni nadšeně kývají hlavou a říkají: No jo, Bezbolestná vrtačka. Ale je to nesmysl. Bezbolestná vrtačka vás přece nebolí.“
No právě. Dá se to vyložit i tak, že ovlivní zápas tak chytře, že to nikdo nepozná…
„Jestli pískne nepenaltu, ale X přímých kopů před vápnem, tak to není bezbolestná vrtačka, ale sakra starej nástroj, kterého si hlavně každý všimne. Tomu, že odřídil utkání tak, aby to nějak dopadlo, ale nikdo to nepoznal, snad může věřit jen malé dítě. Jsou to naprosto neuvěřitelné teorie a já je odmítám. Na Luboše byla řada tlaků, ale on se na to vykašlal. Pískal, jak chtěl, podle toho, co viděl. Podával normální výkony. Přitom se mohlo klidně stát, že vyhrálo mužstvo, které vyhrát chtělo a vyvíjelo nějaký tlak. Takhle vznikne bezbolestná vrtačka.“
To zní jako dost umělé vysvětlení, nemyslíte?
„On jim neřekl, že se na ně vykašlal. Nechal je při tom, ale pískal si svoje. Nehrnul to jedním směrem. Za celý život neudělal podle mě tolik chyb jako Královec v našem zápase v Liberci. A to má být náš nejlepší rozhodčí! V minulé sezoně dostal trest na osm zápasů, pak na čtyři, znovu na čtyři, takže stál skoro víc než polovinu soutěže. To je bomba. (ironicky)
Překvapuje mě, že pořád nechápete, že Lubomír Puček přitahuje takovou pozornost. Je to přece logické, je považován za jeden ze symbolů minulé éry ve fotbale.
„Nemyslím si, že by byl symbolem staré doby, jak ho neustále označujete. On byl nejlepší rozhodčí, čněl nad ostatními. To řadě lidí nedává spát. Nikdy nepáchal žádné ´vraždy´. Nikdy! Ta doba byla špatná. Měla své vítěze a poražené. A Luboš Puček určitě není vítězem. Myslím, že lidé si pamatují, kdo z té doby nejvíc profitoval, komu se nejvíc dařilo. Kdo postupoval ve svazových funkcích. Které týmy vítězily. Puček měl každou chvíli nějaký problém, nakonec musel po utkání Sparta-Mladá Boleslav skončit. Pak už i on ztratil sílu a řekl, že než v tom pokračovat, tak raději končí. Už jednou jsme si mohli v minulosti udělat pořádek, vyčistit fotbal z gruntu – samozřejmě jsme ji nevyužili. Neviděl jsem nic trapnějšího, než byla korupční aféra.“
Jak jste se vlastně s Pučkem seznámil?
„Úplně náhodou. Rozhodčí měli soustředění před jarní sezonou na Kanárech a já jsem tam v tu dobu byl shodou okolností taky. Viděl jsem ho poprvé mimo hřiště, ani jsme se nebavili. Ale poznal jsem, jak mluví, jaké má názory. Přišlo mi, že se velmi odlišuje od zbytku rozhodčích, jako velmi inteligentní člověk s obyčejným selským rozumem.“
„Když jsem do fotbalu přišel, nikoho jsem neznal, nevěděl jsem o zákulisních věcech. Potřeboval jsem informace – a proto začal Luboš dělat se mnou. Znal asi každého, kdo se pohyboval v českém fotbale. Bylo pro něj naprosto typické, že fotbalem žil, byl pro něj vším.“
Pak jste z něho dokonce udělal sportovního ředitele Slavie…
„Byl jsem přesvědčen, že to bude dělat fér. Fotbalu rozumí – i tomu, jak kdo kope. Neměl jsem zkušenost, že by všichni sportovní ředitelé dělali svou práci podle svého nejlepšího přesvědčení.a svědomí. Aby z toho profitoval klub, a ne oni. Tím jsem si u Luboše jistý. Nebude chodit s tím, že toho a toho hráče musíme koupit za patnáct milionů, a přitom má cenu pět. Má tisíc informací, kdo ho kdy nabízel a za kolik. Pořád si myslím, že by na tu funkci stačil a dělal ji korektně a slušně. To ve fotbalovém prostředí není standardní.“
Jenže všichni si to vyložili, že se vám hodí jeho kontakty na rozhodčí.
„O ty vůbec nešlo. Vůbec nevím proč, ale snažíte se ze Slavie dělat mužstvo, které chce taky ovlivňovat zápasy. Není to tak. Kdybychom měli tři čtyři pět zápasů v sezoně, které jsou divné a ve kterých nám rozhodčí pomůže, budete mít oprávněně pocit, že se tady něco děje. Jenže zadání pro Luboše nikdy neznělo, aby ovlivňoval rozhodčí. To je nesmysl. A taky to nikdy neproběhlo. Tak už si toho, proboha, snad můžete všimnout! Mít Pučka je naopak kontraproduktivní. Rozhodčí se dopředu bojí, že když je na tribuně a oni písknou něco pro nás, hned se to bude vykládat, že s tím má něco společného. Kdybych ho tedy chtěl kvůli sudím, nemá to logiku.“
Poté, co Puček nastoupil do Slavie jako sportovní ředitel, se najednou jeho jméno objevilo v korupční aféře na Slovensku. Vy jste to vykládal jako cílený útok na Slavii. Koho z něho viníte?
„Nenaznačuju, že za tím někdo stojí. Začnu spekulovat, musel bych hledat faktické důkazy. To nemám zapotřebí. Možná je to jen shoda okolností, každý si o tom může udělat obrázek. Jen jsem chtěl říct, že to, že Luboš nastoupil do Slavie, mu zřejmě nepomohlo. O to slušněji bych se k němu měl chovat. Nedávno mi jeden vysoký svazový funkcionář nabízel, ať si vezmu detektivy. Ale já chci dělat sport, a ne mít ještě detektivní kancelář. To si ty věci trochu pleteme. Já chci fotbal dělat čistě, a to tady asi řada lidí nechce pochopit. Že to může normálně fungovat.“
Před časem jste Pučka pověřil, aby řídil váš partnerský klub v Hlučíně. Znamená to, že je méně v Praze?
„Určitě ne. Nemyslím si, že by měl být celou dobu tam. Počítám s tím, že se jednou do Slavie vrátí v oficiální rovině. Počkám, až se vy novináři vyhysterčíte.“
Tak to si asi počkáte.
„A není vám to blbý? Likvidujete někoho, kdo za nic nemůže. Sto novinářů jsem vyzýval: Řekněte mi, do háje, jeden zápas, který zmrvil, nebo jeden zápas, kdy rozhodčí ovlivnil utkání v náš prospěch. Čtyři roky se Luboš pohybuje okolo Slavie – a nic takového se nestalo. Jenže vy, novináři, to pořád používáte. Nezlobte se, ale to už je snížená inteligence.“
V době vašeho nástupu do Slavie klub vlastnila britská společnost ENIC. Jak jste se s ní dohodl? Ať vám tým nechají na starosti?
„V tu dobu byla Slavia skutečně v neutěšené finanční situaci. Měla relativně nízkou cenu danou poměrně vysokou výší jejich závazků. Původní dohody opravdu byly v duchu: Ano, já se postarám o výsledky a převrácení ekonomických čísel z červených do černých. Ze strany Angličanů to vyžadovalo ještě určitou dobu podpory s tím, že pak všechno dokončíme na majetkové úrovni.“
ENIC do Slavie peníze neinvestoval, ale půjčoval. Kolik mu klub musí ještě splatit?
„Půjčky byly taková pseudopomoc. Zalepíte sice díru, ale neřešíte problém. Spíš je přiděláváte do budoucna. Někde jsem četl spekulace o stovkách milionů…“
Bývalo to půl miliardy korun.
„To je pravda. Přes čtyři sta milionů korun ENIC kapitalizoval do základního jmění Slavie, čímž se navýšila hodnota společnosti a přestalo se jednat o závazek. V posledních letech jsme něco splatili. Zbývá něco do sta milionů. Myslím, že jsme s tím docela zásadně pohnuli. Závazky ven, vůči jiným klubům nebo hráčům, taky nebyly nízké. A tuhle částku jsme vypořádali úplně celou. Nemůžu se zbavit pocitu, že důraz Angličanů k některým opatřením, hlavně úsporným, měl přijít mnohem dřív.“
Kdo je dnes majitelem Slavie?
(přemýšlí) „Nevím, do jaké míry je to veřejně dostupné…“
To je jednoduché: vůbec.
„Majitelem jsou tři společnosti, které drží nějaká procenta. Otázce na to, kolik má jaká podíl, se ale raději vyhnu, musel bych se na to podívat.“
A jaký podíl máte ve Slavii vy, to víte, že?
„Já jako osoba nemám žádný…“
„Samozřejmě jedna z těch skupin je nějak spojena se mnou. Ale nepovažuju za šťastné tyhle věci rozebírat. Naše skupina kontroluje… Těším se, jak tam budu číst ´dlouze přemýšlí´…(směje se a pak dlouze přemýšlí) Řekněme, že máme víc než blokační minoritu. To je přesně výraz k ničemu, že?“
Asi tak.
„Blokační minorita je podle našich zákonů čtyřiatřicet procent. Jinými slovy máme větší podíl. Dohromady tedy Slavii vlastní dvě české akciové společnosti a ENIC.“
Kdo stojí za druhou společností? Roman Vik, majitel firmy Travel Servis?
„Nebudu za ně mluvit. Ale pan Vik to není. Pokud by byl spolumajitelem Slavie, určitě by byl ve skupině, kterou označuji za mou. Ta druhá skupina je mimo nás, co se kolem Slavie pohybujeme.“
Působení ve Slavii jste začal čistkou v drahém kádru v čele se záložníkem Václavem Kolouškem, který si vybudoval trenér Josef Csaplár. Jako by po jeho etapě neměla zbýt ani stopa…
„Byl to náš velký problém. Hráči, o které se Slavia opírala, byli za svým zenitem. Jejich potenciál pro klub byl nulový. Koloušek byl symbol, který se médiím hodně líbil a neustále se přetřásal.“
A vás to dost štvalo. Kolouškův rozchod s klubem byl bouřlivý a kus viny ulpěla i na vás.
„Interpretace byla hodně jednostranná. S Kolouškem jsme se vyrovnali úplně normálně, doplatili jsme všechny peníze jemu i Liberci a také sankce s tím spojené. To bylo skutečně luxusní. Přitom jsme nikde neventilovali, jak se pan Koloušek choval. A nechci to dělat ani dneska. Jen mě zaráží, že nikdo nezveřejnil zásadní informace. Nebylo to v pořádku. Klub do Kolouškova příchodu investoval hodně peněz a podle mě nesmyslně. Což vůbec nemyslím v souvislosti s nemocí (leukémií), kterou panu Kolouškovi nikdo nepřál. Bylo to hrozné, když u něj propukla, a jsem rád, že se vyléčil a vrátil se. Nějak to prostě nefungovalo. Do budoucna jsme rozhodně nechtěli stavět na podobných typech hráčů a lidí s povahou, jakou někteří měli.“
V té době jste vsadil všechno na jednu kartu: na Csaplárova nástupce Karla Jarolíma. Čím vás tolik okouzlil?
„To, kdo v případě rozchodu s panem Csaplárem přijde na jeho místo, bylo zásadní. A ve finále jednoznačné. Žádná rozumná alternativa v podstatě neexistovala. Nebylo o čem uvažovat. Pokud máte nějakou vizi, musíte najít vhodné lidi, kteří jsou schopni ji plnit. Nejsem žádný fotbalový odborník, takže jsem se zeptal několika lidí, kterým ve fotbale důvěřuju, koho považují za vhodného trenéra pro Slavii v její tehdejší situaci. Kdo dokáže pracovat s mladými hráči a nebojí se riskovat. A budete se divit, z nějakých pěti lidí čtyři řekli jen jméno Karel Jarolím a pátý taky plus ještě někoho. Karla jsem znal, sedli jsme si spolu, řekli si své představy, jak bychom chtěli pracovat, na co skutečně máme. Všichni trenéři v minulosti nám nejdřív říkali: Ano, přiveďte mi Ronaldinha, Messiho, Kolouška… Jenže vzít si noviny a přečíst, kdo je nejlepší útočník ligy a kdo obránce, a říct: Ty když nebudu mít, tak jsme v čudu, co mám, já chudák, hrát?! – na to nemusím mít trenéra. Takhle to umí každý. Nic takového ale od Karla dodneška nezaznělo.“
I proto dostal takovou moc?
„V českých poměrech je zvykem po nějakém prvním zakolísání trenéra vyhodit a začít znovu s jiným. A tím se zbavit vlastní odpovědnosti. Jenže to nejde, když jste toho trenéra angažovali. Pokud se to každoročně opakuje, měl bych říct: Pánové, já na to nestačím, jdu pryč, protože nejsem chopen najít dobrého trenéra.“
Změnil se v průběhu času vás vztah s Jarolímem?
„Náš vztah se z mé strany a doufám, že i z jeho, vůbec nezměnil. To zásadní, co nás spojuje i v těžkých chvílích, je, že má úplně stejný cíl. Chce, abychom vyhrávali, abychom byli nejlepší, aby klub fungoval. Nemá žádné své postranní ambice. Cesta k dnešku má dva zásadní milníky: příchody Karla Jarolíma a Petra Doležala, který nastoupil do představenstva.“
Přiznáte navzdory tomu, že jste v minulosti několikrát uvažoval o Jarolímově odvolání?
„Neuvažoval. Jen jednou byla situace relativně kritická – v době, kdy se o Karlovi uvažovalo jako o trenérovi národního týmu. Celou dobu jsem byl relativně klidný, zdaleka jsme ještě neměli splněné věci, které jsme si slíbili. Ale kdyby se rozhodl jinak, museli bychom shánět nového trenéra. Nicméně by to byl odchod na jeho přání. My jsme ho nikdy odvolávat nechtěli.“
Znepokojují vás náznaky, že je Jarolím až zbytečně velký diktátor a že je v týmu dusno?
„Opravdu si nemyslím, že by ve Slavii byla špatná atmosféra. Spousta hráčů, kteří odešli, se vrací. Například Matej Krajčík, kolem jehož odchodu se dost spekulovalo. Kdyby to bylo tak špatné, ve Slavii by nebyl. Když jsme se chtěli v létě s některými hráči rozloučit, viděli jsme, že se jim klub moc opouštět nechce. V našich podmínkách je zapotřebí, aby byl v týmu pořádek a aby tomu velel jeden člověk, který vyžaduje maximální disciplínu. Pořád je spousta případů, že profesionalita není na výši, na jaké by měla být. Dovedu si představit, že to v Anglii funguje jinak.“
Přijde vám normální způsob, jakým musel zničehonic odejít bývalý kapitán Erich Brabec? Přinejmenším klubový ředitel Petr Doležal vypadal dost zaskočeně.
„Nemyslím si, že vypadal zaskočeně. S Petrem na to nahlížíme stejně. Je to věc sportovního úseku. Ale všichni jsme byli zajedno a považovali jsme ukončení smlouvy za optimální vyřešení situace. Jsem přesvědčen o tom, že to prospělo oběma stranám. S Erichem máme spjaté nejúspěšnější období novodobé historie. On si zase vylepšil svou pozici ve fotbale, udělal si známější jméno.“
O tom trochu pochybuji, vynucený konec ve Slavii mu asi pověst nevylepšil.
„Obě strany byly ve finále s řešením spokojené. Byly to dva hezké roky. Nedávno se tady Erich byl podívat, byl v kabině. Máme pořád velmi dobrý vztah.“
Asi vyjma Karla Jarolíma, ne?
„S trenérem ho má určitě taky.“
Jak si vykládáte to, jak ukončil kariéru Vladimír Šmicer?
„Způsobem, jakým odešel, jsem byl dost zaskočený. Nepodařilo se mi s ním o tom mluvit a jemu se nezdálo dostatečně dobré mi to sdělit, takže v tom trochu tápu. Nemyslím si, že by za to mohl Karel Jarolím. Že by ho vyhodil, nechtěl ho nebo mu nedával šanci. Vláďa Šmicer měl určité výsadní postavení dané tím, jakou je fotbalovou osobností a co pro Slavii udělal. Když jel s ortézou komentovat na mistrovství Evropy místo toho, aby se léčil, prošlo mu to bez jakýchkoli problémů. Žádný jiný hráč by si to dovolit nemohl. Byť rozhodnutí, že končí, oznámil po zápase, zdá se, že už byl nějakou dobu rozhodnutý.“
Karel Jarolím podle vás na Šmicrově odchodu podíl nemá?
„Jejich vztah se mi vždy zdál úplně normální. Vláďa už není malé dítě, je taková osobnost, že bych nechápal, pokud by nenašel sílu říct nám přímo, že se mu něco nezdá fér. Takhle s námi přitom mluvil vždycky, uměl se pustit do nepříjemné debaty, několikrát ukázal, že dokáže bojovat za práva svá i hráčů. S Erichem Brabcem představovali hlas kabiny. Ale za dva a půl roku se k ničemu takovému neodhodlal. Nerozumím tomu, proč takové gesto udělal v době, kdy Slavia hlavně potřebovala klid. Nebo rozumím: evidentně už asi chtěl ´hrát´ za nároďák a neměl sílu to říct.“
Šmicrovi se přezdívá Štístko – a vy jste ho ztratili. Mimochodem, jste pověrčivý?
„Pověrčivý určitě jsem. Když se nám podaří zápas, snažím se na ten další nezapomenout vítězné boty nebo svetr. Ale tak, jak naznačujete, to neberu. Počet utkání, které Vláďa za dva a půl roku, co ve Slavii byl, nedosáhl žádného astronomického čísla. I když pokud nastoupil, většinou mužstvu výrazně pomohl. Jestli má slávistické srdce, mohl se rozloučit normálním způsobem, počkat na konec podzimu, nebo odchod dopředu avizovat. To, co udělal, mi nepřijde normální, i když na to má plné právo. Musím říct, že mě to opravdu zklamalo.“
Přesto: bude vám z lidského hlediska chybět?
„Určitě mi bude chybět. Vláďa se svým úsměvem a pohodou ke Slavii patřil. O to víc mě pak překvapil…“
