Nečekaný střelec Řepka, to je náčelník rudé hordy
Mohli jste o něm pochybovat. Mohli jste se smát jeho běsnění a blikancům. Mohli jste na něj nadávat, to pokud fandíte jeho soupeři. Ale jedno popřít nemůžete. Právě Tomáš Řepka zásadně postrčil Spartu za fotbalovým titulem. A zdaleka nejde jen o vítězný gól ve 30. kole proti Teplicím.
Opřel se svou nakrátko střiženou hlavou do míče, svou ránu nasměroval přímo do míst, kam brankář Slavík nedosáhnul. Góóól! Tomáš Řepka udělal pár rychlých kroků, pak sebou seknul na trávu. V euforii. V tranzu. S pocitem, že se právě ocitnul v nějakém jiném světě.
„Báječné chvíle,“ svěřil se později muž, jehož provází pověst bouřliváka a nezkrotného fotbalového živla.
Jeho gól ze 47. minuty byl proti Teplicím vítězný. Jinak si odvedl svou klasiku: spolehlivě odrážel nájezdy protivníka, sem tam ho zpražil ostrým pohledem a slovem. Bylo to vlastně jako celý rok. Právě jemu fanoušci po skončení duelu nejvíc aplaudovali.
„Už kvůli nim jsme nesměli zklamat,“ řekl. Nezklamali, rozhodně ne. Ligu ovládla rudá letenská horda. A především její potetovaný náčelník, o tom není sporu.
„Jako kapitán bych to neměl říkat, ale v titul jsem nevěřil úplně celou sezonu,“ přiznal se 36letý obránce. „Jakmile jsme se ale dostali na první místo, už jsem věděl, že to nepustíme. Teď jsem nesmírně šťastný.“
Teď ano, během sezony ale prožíval všelijaké chvíle. Sparťanské vedení si poněkud úzkoprse stěžovalo na mediální hon na Řepku, jenže tenhle výtečný bek si za pozornost mohl hlavně sám.
Nejen, že si v klíčovém utkání na Baníku dal nešťastný vlastní gól. Už před tím se o něm hodně mluvilo při derby se Slavií. V jednom duelu brutálně srazil slávistu Kyselu a místo logické červené nevyfasoval nic. V druhém se kompenzovalo - rozhodčí ve snaze uchránit se přílišné mírnosti na sparťanského tvrďáka nařídil po Řepkově zákroku penaltu, i když to měla být standardka mimo pokutové území.
Pořád se něco dělo. Pořád v tom byl namočený Řepka. Pořád, pořád, pořád. Ale tenhle fotbalista zocelený italskou a anglickou ligou to ustál. Zvítězil.
Byl to pro něj rok plný facek, které dostával i dával. Na jeho konci se ale napil z pořádného bucláku naplněného pivem. Bucláku pro šampiony. Jen se tak zlehka podíval na zlatou medaili, která mu v té chvíli visela na krku. Mrknul na ní. „Ať si říká kdo chce co chce. Teď patříš mně.“
