Petržela lituje trestu: Tu blbost musím splatit

Jeho spoluhráči už do jednoho „zápasu jara“ nastoupili. Milana Petrželu však šlágr druhé ligové poloviny teprve čeká – v pátek se postaví Plzeň proti Jablonci, který jí o víkendu výhrou nad Spartou pomohl k osmibodovému náskoku na prvním místě tabulky. „Mám hodně velkou motivaci,“ říká sedmadvacetiletý záložník.

Přišel jste o utkání se Spartou. Berete zápas s Jabloncem jako zápas jara?
„Těšíme se na něj všichni. Přijde nás povzbudit hodně lidí a máme velkou šanci, když to zvládneme, že bychom se už mohli udržet v tabulce nahoře. Určitě budeme chtít vyhrát.“

Sledujete Jablonec na jaře? Hraje pěkný fotbal a je ve výborné formě.
„Nesledujeme ho tak, že bychom se na něj nějak speciálně soustředili. Až teď je to náš nejbližší soupeř, trochu to v hlavách máme. Díváme se do novin, na internet, co kdo píše... Už všechno směřujeme k Jablonci.“

Jaromír Blažek říkal, že Jablonečtí hrají na jaře nejlepší fotbal...
„Abych pravdu řekl, viděl jsem je jen se Spartou. A proti Spartě se každý mančaft vytáhne. Takže to nedokážu posoudit. Každopádně už mají stabilizovaný tým, hrají dlouho spolu a vědí o sobě na hřišti. Mají i výsledky, tak asi budou hrát dobře.“



Po trestu za šlápnutí na Jiřího Poděbradského už máte za sebou zápas v Ústí nad Labem. Cítíte na sobě po nucené pauze větší motivaci?
„Určitě. Trošičku jsem klukům zavařil, teď se musím snažit co nejvíc splatit tu blbost, co jsem udělal. Budu makat, abych na hřišti pomohl k vítězství. Motivaci mám hodně velkou.“

Po zápase v Ústí jste si hodně sypal popel na hlavu. Jak jste prožíval období, kdy jste nemohl hrát?
„Sypal popel na hlavu... Myslím, že kritika na mou osobu byla oprávněná. Vnímal jsem to špatně. Kluci za mnou přišli do šatny hned po zápase s Hradcem a říkali, že v televizi ten moment rozebírali. Věděl jsem, že se to bude řešit, a hned po zápase jsem z toho byl dost špatný. Teď už je to za mnou, chci se koukat dopředu a nevracet se k tomu.“

Jak jste však prožíval ten trest? Chodil jste při zápasech na tribunu?
„Jo, byl jsem na tribuně. Ale jen na Budějovicích. Zápas se Spartou jsem sledoval v televizi, protože s tím nemám moc dobrou zkušenost – když jsem byl na stadionu a nehrál jsem, většinou to špatně dopadlo. Je to hrozné. Když fotbalista nemůže hrát a jen trénuje, přijde o vrchol. Třešničku toho týdne si neochutná, jsou to prostě jen tréninky...“

Přišel jste o dva zápasy proti týmům, ve kterých jste působil. Mrzelo vás víc Slovácko, nebo Sparta?
„Možná to vyzní blbě, ale víc mě mrzelo, že jsem přišel o zápas na Slovácku. Jsem tam doma, chtěla se přijet podívat celá dědina. Přítelkyně, kamarádi, příbuzní, rodiče chtěli lístky, všichni se na to těšili. Z tohohle důvodu mě víc mrzelo Slovácko. Tím ale nechci říct, že mi bylo jedno, že jsem nehrál proti Spartě – to byl zase výborný zápas před plným stadionem... To tady nebylo dlouho.“

Vyčítali vám příbuzní, že vás kvůli vašemu prohřešku neviděli na hřišti?
„Byly ohlasy, že je to škoda, že je to mrzí. Říkali mi, že se těšili, že pojedou. Ale že by na mě byli nějak naštvaní, to ne.“

Jak jste prožíval zápasy, hlavně ten se Spartou? Kousal jste si nervózně nehty?
„Byl jsem strašně nervózní! Nehty jsem si nekousal, to já nedělám. Ale s každým dotekem, při každé standardce proti nám jsem byl nervózní, aby se to nějak neodrazilo. Ale řekl bych, že tak to prožívá každý fotbalista.“

Jak vám bylo po těle z toho, že vás spoluhráči dokázali nahradit? Třeba Michal Ďuriš hrál proti Spartě velmi dobře.
„Bral jsem to tak, že je dobře, že se dokážeme nahradit, že máme vyrovnaný kádr. Rozhodně jsem si nemyslel, že bych měl být nějak naštvaný. Přál jsem klukům, kteří tam nastoupili, aby se jim to povedlo, hlavně abychom vyhráli.“



Zabral jste o to víc na tréninku?
„Makal jsem víc, protože jsem neměl zápasové vytížení. Dostal jsem od trenéra i individuální tréninky. A když se blížil zápas s Ústím, ve kterém jsem měl nastoupit, snažil jsem se dostat do zápasové formy.“

Všichni si pochvalujete, jaká je v Plzni parta. Nebyl jste od ní v době trestu izolovaný?
„Ani ne. Počítal jsem s tím, že nebudu hrát, tak jsem věděl, že na tréninku budu dělat sparingpartnera těm, kteří budou nastupovat. Nebyl jsem ani uražený, ani izolovaný. Věděl jsem, co mě čeká.“

Jak se na vás dívali spoluhráči? Byli na vás naštvaní?
„Ze začátku ano. Ale pak udělali slušný výsledek na Slovácku, a když pak vyhráli se Spartou, uvolnilo se to a spíš si dělali srandu. Úplně ze začátku ale byli naštvaní, to je jasný.“

Říká se o vás, že se rychle dostanete psychicky nahoru a že je potřeba vrátit vás na zem. Přišlo něco takového v podobě toho trestu?
„V tom bych s vámi nesouhlasil. Co znamená, že se dostanu nahoru? Fotbalista musí být psychicky nahoře, ale není to tak, že bych nějak machroval nebo se nad někoho povyšoval. Ke hře sebevědomí potřebujete. A jestli mě tohle srazilo? Myslím, že ne. Ze začátku jsem z toho byl špatný, ale lidé, které jsem potkával na stadionu, mě všichni povzbudili, dodávali mi sebevědomí. A já jsem se choval profesionálně, makal jsem na sobě, abych byl připravený, až zase přijde šance.“

Nemyslel jsem, že byste machroval, ale slyšel jsem o vás, že prostě někdy získáte sebevědomí víc a začnete třeba přehánět kličky...
„To bylo asi dřív. Každý fotbalista má svůj herní styl a můj je takový, že jdu jeden na jednoho, snažím se dělat kličky. Nejde o to, jestli jsem psychicky dole, nebo nahoře. I když budu dole, budu dělat kličky – to je prostě můj styl. I trenér mě vede k tomu, abych kličky dělal, dostával se přes hráče a dával centry ze strany.“

Pomohla vám nějak zkušenost s hloupým zkratem a trestem?
„Pomohla... To asi nepomůže nikomu a ničemu. Možná v tom, že si dávám větší pozor, abych neudělal nějakou blbost, a musím se snažit dvakrát tolik. Mám větší motivaci, protože mám co splácet.“