Říká se, že dvakrát nevstoupíš do jedné řeky. Trenér Petr Rada ale na tohle přísloví moc nedá. Už potřetí se totiž upsal Teplicím, tedy klubu, který přiměl vyhlášeného bouřliváka ubrat. „Vděčím Teplicím za to, že mi ukázaly, že tudy cesta nevede,“ přiznává dvaapadesátiletý kouč.
Před deseti lety ho na Stínadlech vyhodili kvůli impulzivnímu chování, ačkoliv byl se svým týmem v tabulce na čtvrtém místě. Podruhé z Teplic odešel sám, když se před třemi lety stal koučem reprezentace. Teď se Petr Rada na teplickou lavičku postaví potřetí. Unikátní bilance! „Je to určitě trošku specifi cké,“ culí se trenér.
Řekl byste, že jsou pro vás Teplice osudovým klubem?
„Jsem tady už potřetí, takže nějaký vztah jsem si k tomu klubu vytvořil. Teplicím vděčím za to, že mi ukázaly, že tudy se má trenérská cesta ubírat nemůže.“
Bylo vaše první angažmá v Teplicích pro vaši kariéru zásadní?
„Tehdy to neskončilo dobře. Ne kvůli výsledkům, ale spíš kvůli mému impulzivnímu chování. Každý trenér si po odvolání myslí, že chyba je na druhé straně, ale já jsem pak musel uznat, že minimálně z poloviny to byla moje chyba. Hodně jsem nad tím pak přemýšlel.“
K čemu jste došel?
„Říkal jsem si, jestli dělám dobře. I kamarádi mě varovali, že jestli chci trénovat, takhle to dál nejde. Nejhorší je, když se rozčilujete a soupeř se vám směje. Pak si říkáte, že asi něco není v pořádku. Musel jsem se nad tím zamyslet. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli rodině. Moje paní se s tím totiž nikdy neztotožnila.“
Vzal jste si z toho ponaučení?
„Pochopil jsem, že přes něco prostě vlak nejede. Čím jsem starší, tím emoce trochu opadají. Ale ne úplně, to už bych nebyl já. Těžko ode mě může někdo čekat, že se kompletně změním. Říkal jsem i hráčům: Smiřte se s tím, že jsem impulzivní. Nikdo po mně nemůže chtít, abych seděl devadesát minut na lavici. Obdivuju ty, co to dokážou.“
Před třemi lety jste se při zápase pohádal s jedním z teplických diváků a musel jste před disciplinárku, od níž jste dostal pokutu třicet tisíc korun. Zjišťoval jste si, jestli dotyčný na Stínadla stále chodí?
„Chodí. Zrovna mi říkali, že si kupoval permanentku.“ (směje se)
Co na to říkáte?
„V Teplicích jsem teprve měsíc, ale už jsem ho několikrát potkal i ve městě. Je to známá osobnost. Jezdíme na oběd na druhou stranu města a tam ho pokaždé potkám. Nemám s ním žádný problém. Každý má právo na svůj názor, ale tehdy to od něj bylo nefér.“ (Radu vytočila kritika, která mířila na útočníka Tomáše Juna - pozn. red.)
Dnes už byste i takové urážky z tribuny ustál?
„Zachoval bych se jinak. Asi už by to dnes bylo jedním uchem tam, druhým ven. Kdyby mi ale nadával do očí, dříví bych na sobě štípat stejně nenechal.“
Říkáte, že jste se za deset let od prvního odchodu z Teplic změnil. Změnil se i váš vztah s šéfem klubu Františkem Hrdličkou, se kterým jste si tehdy kolem krku rozhodně nepadli?
„Když jako trenér začínáte, pokaždé cítíte křivdu a vinu házíte na druhou stranu. Ale nerozešli jsme v nějakém křiku. Řekl mi, že mě odvolává, já to nesl těžce, ale za měsíc už jsme se bavili normálně. Nebylo to nějak vyhrocené. Ale pozor, on i pan Hrdlička byl v té době hodně impultzivní. Dnes se změnil stejně jako já. Vyzrál. Ze všech šéfů k němu mám nejblíž.“
Jako jeden z mála trenérů jste měl možnost osobně poznat všechny tři nejvýznamnější bossy severočeského fotbalu - kromě Hrdličky ještě jabloneckého Miroslava Peltu a libereckého Ludvíka Karla. Ke komu z nich jste si musel nejdéle hledat cestu?
„Asi k panu Karlovi. Zaprvé jsem tam byl nejkratší dobu, zadruhé je to člověk, který fotbal řeší jako jakoukoliv jinou firmu. Je to obchodník tvrdého zrna, pro kterého jsou na prvním místě peníze. A fotbalisty pak považuje za úplně normální zaměstnance.“
Co to znamená v praxi?
„Pan Karl je člověk, který chce jedině úspěch, sám pracuje snad dvacet hodin denně, a proto často tvrdí, že hráči mají moc volného času. Že by zkrátka jako každý zaměstnanec měli být na stadionu od rána do odpoledne. Žádný z trenérů mu to dodnes nevysvětlil.“
Jak jste s ním vycházel?
„Je to hodně složitý, komplikovaný a chytrý člověk, ale na druhou stranu mi vyhovoval. Nebál jsem se mu říct svůj názor, protože když vycítí, že z něj máte strach, hned vás má v hrsti. Pořád mi říkal: Myslím si, že hráči málo trénují. Tak jsem v zimě udělal hodně tvrdou přípravu a my v prvních třech zápasech na jaře ani jednou nevyhráli. Hráči byli unavení, ale už jsem to nemohl vzít zpátky. Pan Karl se mě pak ptal, co se děje. Od té doby jsem pak od něj neslyšel, že by hráči málo trénovali. Ani jednou.“
Na tom nejpodstatnějším -podobě kádru pro novou sezonu - jste se ale neshodli.
„Čekal jsem, že přijde a řekne: Trenére, pojďte, koupíme tři čtyři hráče a budeme hrát o poháry. Řekl ne. Přesto si myslím, že vnitřně věděl, že kádr posílit musí. Ukazuje se to ostatně i teď během léta. Proto jsem odešel. Myslím, že panu Karlovi budu chybět, ale zároveň bude chybět i on mně.“
Proč jste pak tedy šel do Teplic, které zatím nepřivedly ani jednu posilu a naopak přišly o Verbíře, Vidličku a Mareše?
„Jednak jsem v Liberci necítil takovou tu ambicióznost, a pak si myslím, že Teplice mají širší kádr. V Liberci bylo třináct čtrnáct hodně dobrých hráčů, ale zbytek takovou kvalitu neměl. A v Liberci to bylo postavené tak, že nikoho v žádném případě kupovat nechtějí.“
S Teplicemi se vám v přípravě zatím nedaří. Ze šesti zápasů jste vyhráli jen dva. Oddechl jste si, když Teplice naposledy porazily Liberec?
„Jenže ono nám to nejde pořád! Liberec jsme sice porazili, ale dobré to bylo jen výsledkově, první půle byla z fotbalového hlediska hodně špatná.“
Čím to je?
„Hráči nejsou ještě optimálně připravení. Nevyšly nám moc ani tři zápasy s německými soupeři, jenže oni byli v přípravě o týden dál. Byli živější, rychlejší, lepší start na balon. Ještě máme ale dva týdny, abychom se dostali do pohody. Rozhodně nechceme být v lize jen do počtu.“
Sníte jako trenér o evropských pohárech?
„Každý trenér chce hrát evropské poháry, ale hlavně to musí být motivace pro hráče. Můžou se zviditelnit. Proto mě mrzí, že se u nás podceňuje domácí pohár, protože přes něj je cesta do Evropy mnohem snazší.“
Mimochodem, tři kola před koncem ligy hrajete proti Dukle, v jejíž brance stojí váš syn Filip. Co když se právě tam bude rozhodovat, jestli Teplice půjdou do pohárů?
„Bude to specifické, ale pořád je pro mě lepší stát proti němu, než ho mít ve vlastním týmu. Jsem šťastný, že si první ligu vydřel, ale pokud bude chytat, určitě svému týmu řeknu, jak na něj. To se nedá nic dělat.“
