ROZHOVOR | Před sezonou se dušoval, že se zklidnil, jenže v neděli v něm bouchly saze znovu. Trenéra Teplic Petra Radu nedopálila jen prohra 3:4 s Plzní, ale hlavně výkon sudího Radka Matějka. „Jiný už nebudu. Jestli mám umřít doma v křesle, nebo to dostanu na hřišti… Někde umřít musím,“ hájí se.
Celý zápas jen ve svetru pobíhal před lavičkou, a když rozhodčí Radek Matějek naposledy foukl do píšťalky, okamžitě za ním vystartoval do středu hřiště. Trenér Teplic Petr Rada zuřivě hrozil sudímu prstem, pak mu teatrálně podal ruku a odkráčel pryč.
Co jste mu ve středovém kruhu vyčítal?
„Jen jsem mu řekl: Tudy cesta pro český fotbal nevede. Nic víc. Na tom přece není nic špatného.“
Co jste tím naznačoval?
„Myslím si, že ani Plzeň nepotřebuje, aby jí někdo připískával. Pak si na to české kluby zvyknou a v evropských pohárech jim to nevoní. Prohráli jsme si to sami, na nikoho vinu nesvaluju, ale určité věci se vzhledem k průběhu zápasu daly řešit lépe.“
Co vám vadilo?
„Šlo o drobné momenty. Mohli jsme jít třeba do výhody, místo toho rozhodčí přeruší hru. Neodpíská roh, když je tam teč… To mě mrzí.“
Měl jste pocit, že Matějek Plzni pomáhá?
„No ne, netlačte mě do takových slov. Jen se mi zdálo, že v některých situacích nepíská citlivě. Štvalo to i Pavla Vrbu. V první půli měla třeba házet aut Plzeň, jenže rozhodčí to otočil. A trenér Vrba se taky rozčiloval.“
„Jen jsem se ho na ty situace ptal. Vysvětloval mi to, já mu to zase popisoval ze svého pohledu. Debatoval jsem s ním o tom, ale v rámci pravidel. Nebyl naštvanej, klidně se ho zeptejte.“
Jak na vaši výtku reagoval Matějek?
„Nic neřekl, ani se mi nepodíval do očí. A já se otočil a šel jsem pryč. Nic víc jsem mu neřekl. Neurazil jsem ho, nebylo tam nic sprostého. Jen jsem řekl svůj názor. Mrzí mě, že mě tam Pavel Horváth jde uklidňovat. Proč? Vím, že kdybych mu dal facku, dostanu za to dva roky.“
Jste rád, že váš klub po zápase podal proti výkonu rozhodčího ofi ciální stížnost?
„Tohle je věc klubu. Vedení takhle rozhodlo, já se starám o trénování. A basta. Rozhodčí? Mám na to svůj názor, na který mám po těch letech ve fotbale právo.“
A ten je jaký?
„Nechám si ho pro sebe. Podal jsem rozhodčím ruku, sdělil jsem jim, co jsem vám řekl, a tím to skončilo. Nikdy jsem neřekl, že jsme prohráli kvůli rozhodčímu. On nám čtyři góly nedal. Když dostanete doma čtyři branky, nemůžete počítat s tím, že vyhrajete. To by byla velká rarita.“
Jenže takhle sebekritičtí jste po zápase nebyli.
„Ano, v tu chvíli jsem výkon rozhodčího řešil, ale takový já prostě jsem. Od té doby si už lámu hlavu jen s tím, proč jsme nezabránili tomu, abychom dostali čtyři góly. Jsem impulzivní, to přiznávám, ale zpětně vidím, že si za porážku můžeme sami. Žádnou křivdu necítím, rozhodčího vůbec neřeším. Prostě jsme to nezvládli. A to mě štve.“
Nebyla pak chyba letět po zápase za rozhodčím?
„Už od začátku jsem byl rozhodnutý, že mu půjdu podat ruku a říct mu, že tudy cesta nevede. Mohl jsem na něj počkat, až přijde k lavičkám, ale tam by to možná kvůli divákům bylo ještě horší. Prožívám každý zápas, jiný už nebudu. Nemůžete po mně chtít, abych ve čtyřiapadesáti seděl na lavičce a dělal, že mě to nezajímá.“
„Řeknu vám proč. Zhubnul jsem, shodil jsem sedm kilo, přestaly mě bolet kolena a cítím se líp. Takže jsem živější. Vím, že má Pavel Vrba jiné renomé než já, ale myslíte si, že on není impulzivní? Prostě to hodně prožívám.“
V létě jste přitom tvrdil, jak jste se zklidnil. To už neplatí?
„Chcete v mých letech, abych se změnil a seděl bez hnutí na lavičce? Naučte koně couvat, když to celý život neuměl. Nebo přestaňte kouřit, když kouříte třicet let. To nejde.“
Neškodíte si tím?
„Souhlasím. Ale jestli mám umřít doma v křesle, nebo to dostanu na hřišti… Někde umřít musím. Stejně ten nahoře není spravedlivý, podívejte se, jak si vzal mladýho Lukáše Přibyla. Ani tam nahoře to prostě není tak, jak by mělo být.“
