Šilhavý: Debakl s Anglií byl zlomový. Brückner dělal vše intuitivně

Národního týmu se ujal v září 2018. Jeho předchůdce Karel Jarolím měl za sebou krach z kvalifikace MS 2018, porážku na úvod Ligy národů od Ukrajiny a ostudný debakl 1:5 v přípravě v Rusku, což byla nejvyšší prohra reprezentace v samostatné historii. Situace nyní? Česko nechybí na startu EURO 2021 a fanoušci věří, že může navázat na medailovou nit. „Já hlavně chci, aby pokračoval progres týmu,“ říká Jaroslav Šilhavý ve velkém rozhovoru, který vznikal ještě před bídnou přípravou proti Itálii (0:4), jež připomněla právě třeba debakl ve Wembley.

Co s vámi dělá blížící se premiéra?
„Post hlavního reprezentačního trenéra je samozřejmě prestižní. Je to asi nejvíc, co trenér může ve fotbale dokázat. Obrovsky si toho cením a vážím. Ale že bych byl z toho a teď i z téhle premiéry vedle, tak to ne. Přece jen už jsem u fotbalu nějakou dobu a dost jsem toho v něm zažil. Takže se snažím dělat svoji práci, jak nejlíp umím. Někdy je to dobře, někdy špatně, ale vždycky se snažím, abych měl z práce dobrý pocit a aby to bylo férové.“

Hltal jste už coby kluk mistrovství Evropy?
„První silná vzpomínka? Penalta Antonína Panenky ve finále evropského šampionátu v Bělehradě v roce 1976. Bylo mi patnáct a sledoval jsem zápas s Německem doma v Chotěšově. Fandili jsme s tátou a s bráchou. Nezapomenu ani na tehdejší Holanďany. Byl jsem velkým obdivovatelem Johana Cruyffa a spol.“

Totální fotbal!
„Pod trenérem Rinusem Michelsem to bylo něco úžasného. Na mistrovství světa 1974, kde Cruyff, Rensenbrink, Krol, Arie Haan a bratři Kerkhofové řádili, jsem jim fandil. My jsme totiž na světovém šampionátu tenkrát v Německu nebyli.“

Byl jste vášnivý fanoušek?
„Byl jsem hlavně vášnivý fotbalista. Od šesti let jsem hrál fotbal u nás na vesnici. Každou chvíli jsme kopali do míče. Dřív žádná jiná lákadla nebyla, a tak jsme furt sportovali. V létě jsme hráli fotbal, v zimě jsme si udělali kluziště a hráli jsme hokej. Nic jiného jsem neznal. A když přišel do školy učitel fyziky, který dělal házenou, tak nás zblbnul i do ní. Vybudovali jsme hřiště a hráli jsme házenou. A docela nám to šlo.“

Nechtěl, abyste se tomu věnoval místo fotbalu?
„V devítce mi říkal: Když nebudeš hrát fotbal, vezmu tě do házené. Ale asi to dopadlo dobře.“ (směje se)

Určitě. Došel jste až na EURO. Mě jste takový sen?
„Ani náhodou. Možná už dědkovatím, ale pro mě bylo něco už jen to, když jsem si na sebe navlékl vytahaný dres Chotěšova! Anebo potom, když jsem dostal pozvánku k zápasu mezi okresními výběry Plzeň-jih vs. Plzeň-město. V novinách Nový život se objevila nominace a v ní i moje jméno. Jak já jsem byl na to pyšný! Takže odmala jsem to v tom lítal.“

Vidíte, kam až jste dolétl.
„Určitě jsem se upínal k fotbalu. Hltal jsem ho a měl jsem před sebou vzory, o kterých jsem mluvil. Ale že bych si představoval, že jednou budu hrát ligu a že budu mít jednou na kontě nejvíce ligových zápasů, to mě ani ve snu nenapadlo. I když asi někde v koutku tam něco muselo být. Tenkrát byla vlastně jen jedna žákovská kategorie od nula do patnácti a já jsem začínal brzy, takže proti mně stáli pokaždé habáni. Přesto jsem v okresním přeboru za žáky dával i jedenáct gólů za zápas. Fyzicky mě to dobře připravilo. Možná kdybych byl už tenkrát vedený odborněji, my jsme byli samouci, mohla být moje hráčská kariéra ještě větší. Takhle jsem byl jen průměrný ligový hráč. Ale já to beru.“

Ještě aby se ligový rekordman styděl za to, co dokázal.
„Jo, každý jsme nějaký. (usmívá se) Mě hodně ovlivnil táta, který měl ze mě a z bráchy radost. Starší brácha hrál dřív za Plzeň. Táta se námi vždycky rád pochlubil. No a já jsem zjistil, že mi dělá dobře, když mě pochválí. Nejen ve fotbale. Pochvala byl pro mě hnací motor k tomu, že jsem se ze skromných podmínek dostal do Plzně a pak dál a dál.“

Na pozitivním přístupu a férovosti si zakládáte dodnes i ve vztahu k hráčům. Je to tak?
„Mám to tak vyzkoušené. Hráči vnímají, jestli je trenér spravedlivý. Pokud ano, jdou za ním. Když naopak někomu straní, hned to poznají. Moje krédo je, že kontakt a komunikace s hráči musí být férová.“

Jenže komunikace v reprezentaci není možná na denní bázi jako v klubu.
„Role reprezentačního kouče je specifická. My vlastně musíme jen vybrat správné hráče. Tedy ty, kteří mají formu, zapadnou do týmu, chtějí v něm být, přijedou rádi a přinesou do mužstva pozitivní atmosféru. To je náš největší úkol. Myslím si, že s tím problém nemám. Nechci říct, že vybírám pořád dobře a správně. Ale snažím se dávat kluky a lidi kolem nich dohromady.“

V praxi to vypadá jak? Jste s hráči v kontaktu po telefonu třeba dvakrát týdně?
„Ne, to není třeba. To už by si říkali, co otravuje. (směje se) S kluky komunikuju napřímo v situaci, když třeba jeden hráč nenastoupí, nebo někdo dá dva góly, anebo já mám potřebu s někým mluvit, protože se mi na posledním srazu něco nezdálo. Tak zvednu telefon a pobavíme se. Ne jen o fotbale, ale i o rodině, a tak dále. Vzájemný vztah potom narůstá. Samozřejmě, když ještě šlo cestovat, snažili jsme se za hráči jezdit osobně.“

Jak řešíte méně příjemné věci? Příklad: Patrik Schick byl vyloučen ve Walesu ve 49. minutě a mužstvo muselo hrát v oslabení. Byť šlo o červenou kartu z kategorie přísných.
„Hned po zápase mi vysvětlil, jak to bylo na hřišti. Já jsem mu řekl: ‚Páťo, ať se dělo, co se dělo, i kdyby na tebe třeba soupeř plivnul, tak musíš zachovat chladnou hlavu. Když jsi hráč takového formátu a chceš jím být, tak tohle nemůžeš dělat. Notabene jsi oslabil mužstvo. Jsem přesvědčený, že kdybys zůstal na hřišti, zápas jsme neprohráli.‘ Patrik odpověděl: ‚Já vím, trenére.‘ Určitě nejsem ten, který by chtěl dávat pokuty nebo jinak hráče sankcionovat. Totéž jsem zopakoval po třetím zápase toho srazu, než jsme se rozjeli domů, před celou kabinou. Pak jsem Patrikovi ještě jednou volal. On to uznal.“

Po pokutách vážně nikdy nesaháte?
„Jako klubový trenér jsem je dával.