Důvody fiaska reprezentace v Albánii: týmová nesouhra, pomalost a naivita
Proč je nad síly české reprezentace už i Albánie? Protože Šilhavého parta jde proti bibli moderního fotbalu. O vítězství dnes nerozhodují individuality, nýbrž rychlá souhra celého týmu. Národní tým zatím tohle nepochopil. Po fiasku v Tiraně si mnozí fanoušci položili otázku: Jak je možné, že hráči West Hamu, Benfiky Lisabon, Wolfsburgu, ale i ve Slavii či Spartě hrají lépe než v reprezentaci. Odpověď se skrývá v týmové spolupráci založené na předem dohodnutých principech. Abyste v předstihu věděli, co bude následovat, byli v myšlení, v pohybu, v rozhodování rychlejší než protivník a mohli nad ním vyzrát a vyhrát.
Výběr Jaroslava Šilhavého byl, a nejen v Tiraně, z tohoto hlediska velmi nepřipravený, z pohledu defenzivy i ofenzivy. Ukážeme si to na několika konkrétních akcích z hororového představení v albánské metropoli.
Začneme u bránění. Klíčovou zásadou týmové defenzivní činnosti je bleskové přepínání do obrany po ztrátě míče. Buď ve smyslu okamžitého napadání soupeře s balonem, anebo raketového návratu zpět. Teď si tímto metrem změřme chování Davida Juráska před prvním inkasovaným gólem. V Benfice pod koučem Rogerem Schmidtem musí přepínat v expresním tempu automaticky, jinak by neměl v sestavě místo. V Tiraně na to zapomínal. Že špatnou přihrávkou založil albánský kontr, se může stát. Ale že ihned nepřepnul zpátky a nevracel se ve sprintu, nelze prominout. Na snímcích vidíte, že kdyby Jurásek včas zařadil zpětný chod a běžel naplno, kam si situace žádala a ne do prostoru, kde nikdo z Albánců nebyl, branka nemusela padnout. Anebo by měl střelec o poznání nepříjemnější pozici.
Obranných taktických chyb však české mužstvo nabídlo nepočítaně. Kromě pomalých návratů, šlo třeba i o snadné skákání Albáncům v osobních soubojích na špek. Viz Krejčího pád před třetím gólem, v situaci, kdy měl střídajícího Daku jen vystát. Takhle domácí naději zbaštil zasekávačku i s navijákem. Předtím Provod pro změnu podcenil zavření prostoru pro přihrávku za obranu tím, že nešel dovnitř hřiště.
Nyní k ofenzivě. Dalo se předpokládat, že albánská hra nebude založená na vysokém presinku, nýbrž na obranném bloku na vlastní polovině s rychlými přechody do útoku. Aby české mužstvo tuhle nástrahu překonalo, potřebovalo rychlou kombinaci více hráčů a také varianty rozehrávky, kterými by si vytvářelo přečíslení. Ani jedno na trávníku neexistovalo.
Nejprve příklad české rozehrávky. Ve tříobráncovém systému je důležité, aby krajní stopeři vyváželi míče do volných okének, lákali k sobě protihráče a tím iniciovali vznik přečíslení na jiném místě. Ani Tomáš Holeš, ani Ladislav Krejčí to nedělali. Důkaz na snímku. Holeš má před sebou prostor, kam může s míčem vyrazit systematicky budovat přečíslení, ale místo toho přihrává alibisticky do středu stoperovi Jakubu Brabcovi a umožňuje albánskému celku, aby se pohodlně opět přesunul a zformoval.
Češi také opakovaně opovrhli šancí na přečíslení na pravé straně, i když si o to Albánci přímo říkali. Vladimír Coufal s Tomášem Holešem, respektive Václavem Černým se opakovaně ocitl v situaci 2:1, leč nebylo z toho nic. I když průniky k brankové čáře a zpětné centry od ní jsou podle statistik gólově údernější než centry z boků před pokutovým územím, Holeš i Černý nakopli míč do šestnáctky, čímž snížili možnost vstřelení gólu.
A ještě příklad, co způsobí absence rychlé kombinace. Češi mohli rozehrát ťukes do uvolněného prostoru v pokutovém území Albánie, ale nebyli na to asi z tréninků to nachystaní. A jeden dotek navíc Michala Sadílka nadějnou možnost přiškrtil. Okno před Václavem Černým se výrazně scvrklo.
Kvůli těmto týmovým nedostatkům dostali Češi v Albánii na frak a jsou až po uši v kvalifikačních nesnázích. Byť se nacházejí ve skupině, ze které se snad ani nedá nepostoupit. Pokud to chtějí zlomit, nesmí po příjezdu na reprezentační sraz ignorovat základní principy moderního fotbalu.
