Česká reprezentace se remízou v Polsku přiblížila účasti na EURO, ale jaká byla hra? Hraje národní tým tak, aby byl na evropském šampionátu sexy a ne pouze za neatraktivního outsidera? Utkání ve Varšavě potvrdilo, že nikoli. Stačí si výkon (a nejen ten páteční) změřit základním parametrem moderního fotbalu, který se jmenuje týmová souhra.
Než se do toho na konkrétních příkladech ze zápasu v Polsku pustíme, musíme si na rovinu přiznat, že už jen fakt, že výkladní skříň českého fotbalu se musí strachovat o postup na EURO do posledního utkání s Moldavskem, 157. týmem aktuálního světového žebříčku FIFA (o dva stupínky před Andorrou), je alarmující. Los nemohl Šilhavému výběru přát víc.
A také si připomeňme, že polská družina nepatří k top celkům a bájný kanonýr Robert Lewandowski už mu dělá spíš přítěž.
Nyní k souhře. Proč je klíčem k úspěchu? Protože sám na hřišti nikdo už nic nezmůže. Kdyby se Messi nemohl opřít o jasně danou spolupráci s parťáky v argentinském nároďáku, v Kataru by neslavil titul mistra světa.
Součinnost se nevybuduje ze dne na den. Ale zase to netrvá dlouho. Kouč Karel Brückner její základy u reprezentace vybudoval za jedno mini soustředění na Kypru. Jenže on přesně věděl, jakým stylem chce hrát. Zadruhé - vybíral si hráče, kteří mu do daného konceptu nejlépe zapadali svými návyky a dovednostmi. A tyto hráče na každém reprezentačním srazu podroboval nekompromisnímu drilu. Opakovaně se svěřenci nacvičoval různé kombinace, aby nikdo nemusel až na hřišti v zápase dumat, co udělá. Hráči předem věděli, jak se mají v odlišných situacích zachovat a jak se budou pohybovat spoluhráči. A tak se mohli rozhodovat automaticky, čímž ušetřili čas a byli rychlejší než soupeř. Právě rychlost totiž ve fotbale vítězí. Češi díky tomu nadchli EURO 2004 skvělým fotbalem a vyšplhali se až na 2. příčku světového žebříčku.
V Polsku (a nejenom tam) na tento prověřený recept zapomněli. Už jen ta tvorba základní sestavy. Útočník Tomáš Čvančara se v nominaci neobjevil, poté vstřelil gól v bundesligovém utkání a najednou byl donominován. Stoper David Zima také původně mezi vyvolenými nebyl a nakonec se ocitl v zahajovací jedenáctce. Evokuje to otázku: Věděl trenér Šilhavý předem, co chce?
Těsně před utkáním ve Varšavě prozradil, že vsadil na rozestavení 5-3-2. Nejde však o rozestavení, nýbrž právě o souhru. Aby bylo mužstvo v každém okamžiku zápasu na ploše sladěné jako orchestr. Jenže český tým vybíhal na trávník už rozladěný.
V brance dostal přednost Jindřich Staněk. Víme o něm, že v bráně čaruje, ale i to, že hru nohama nemá tak dobrou jako Aleš Mandous. Pevnější je v dlouhých nákopech. Dalo se tedy předpokládat, že po nich bude sahat častěji. V tom případě v útoku potřebujete hráče, kteří umí delší přihrávky sbírat. Ze země i ze vzduchu. Mojmír Chytil a Jan Kuchta nejsou stvoření pro vzdušné bitvy. Výsledek?
Staněk v první půli nastřádal 16 přihrávek, 13 bylo delších. Kuchta s Chytilem absolvovali 19 vzdušných soubojů, vyhráli jen 2 (oba Chytil). Češi tak nemohli být směrem dopředu aktivní, natož úspěšní.
Na snímcích jeden z řady varšavských důkazů. Na prvním obrázku je patrné, že Staněk nemusel nakopávat míč dopředu a mohl využít přečíslení (4 na 2) ke konstruktivní rozehrávce. Takhle si Češi připsali na konto další zbytečnou ztrátu míče.
Přeskočme k presinku. U něj je pečlivá souhra celého mužstva stoprocentně nutná. Jinak se tahle zbraň může otočit proti. Češi v Polsku nebyli (ani dříve) v napadání synchronizovaní. Ukážeme si to na následujícím snímku.
Dva přední hráči napadají, ale nemají nárok na zisk míče. Jsou 2 na 3 stopery a spoluhráči jim nemůžou pomoct, protože mají mezi sebou velké vzdálenosti. Podívejte se, jaká je díra mezi útočníky a obránci. Místo co by defenzivní řada už dávno byla na půlící čáře a všichni hráči se posunuli do těžiště hry, střední obránci jsou ještě nastartovaní dozadu, viz Zima s dvojkou na zádech.
Nesouhra předcházela také jedinému gólu v české síti. Mrkněme se na to.
Vladimír Coufal vyskakuje napadat Nicolu Zalewského. Ale protože Češi jsou příliš roztažení a nezajištění, je to kontraproduktivní. Vzniká okno, ve kterém domácí mohli v pohodě převzít míč.
Záložník Tomáš Souček se společně se Zimou následně snaží protivníka s balonem zdvojit. Úkol zněl – nepustit ho mezi sebe. Ale český tandem už nestihl být v ideálním postavení, a tak kapitán nechal aspoň za sebou nohu, aby průnik, respektive přihrávku do středu ubránil. Povedlo se. Balon se však odrazil k Zalewskému, který následně utekl podél lajny a poslal do šestnáctky hostí gólový centr. Přitom vybíhal z pozice za Coufalem. Že měl bek West Hamu zastavit soka taktickým faulem? Kdyby Češi byli kompaktní a on rychleji reagoval, nemuselo se nic takového řešit. Navíc nezapomínejme, že moderní fotbal se hraje konstruktivně a bez faulů.
Před kvalifikační tečkou s Moldavskem (a doufejme, že i před EURO v Německu) má tedy česká reprezentace co vylepšovat. Nechceme se přece utěšovat tím, že ještě stačíme na Andorru.
Skupina E
| Z | V | R | P | Skóre | B | ||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1. Albánie |
|
8 | 4 | 3 | 1 | 12:4 | 15 |
| 2. Česko |
|
8 | 4 | 3 | 1 | 12:6 | 15 |
| 3. Polsko |
|
8 | 3 | 2 | 3 | 10:10 | 11 |
| 4. Moldavsko |
|
8 | 2 | 4 | 2 | 7:10 | 10 |
| 5. Faerské ostrovy |
|
8 | 0 | 2 | 6 | 2:13 | 2 |
