No. 1 Vaclík. Čechova éra byla na palici. Toužil po 10 zápasech, má 50
Byla to naprosto stylová oslava jubilea. Tomáš Vaclík vychytal Švýcarsko (2:1) a odškrtl si významné číslo v národním mužstvu. PADESÁT startů. „Hrát za svou rodnou zemi bylo vždy největším úspěchem mé kariéry,“ vyznal se. Pro reprezentaci je momentálně nenahraditelnou postavou. Pryč jsou časy, kdy dělal stafáž Petru Čechovi. Pryč jsou časy, a není to pravěk, kdy byl v úřadu brankářské jedničky zpochybňován.
Už deset let je součástí reprezentace. S odpuštěním, první roky byly dost na palici. Česko mělo Petra Čecha, který neznal odpočinek. Chytal by klidně i proti Horní Dolní. Zatímco začínající Tomáš Vaclík tiše trpěl na střídačce.
„Během těch pěti let, co jsem tu byl s Petrem, mi to vycházelo tak na jeden start za jeden rok. Pět let pět startů,“ smál se na středeční tiskové konferenci.
Nutně si musel připadat přebytečně. Jen si to představte, zkuste se vžít do Vaclíkovi kůže...
Poprvé vlezl do branky v listopadu 2012. Proti Slovensku hned vychytal čisté konto při vítězství 3:0. Na druhý start si musel počkat dalších osmnáct měsíců. Zase šlo o bezvýznamný přípravný zápas s Finskem. A pak? Téměř rok dalšího čekání…
Samozřejmě, s pozicí jakéhosi doplňku byl smířený. Nebrblal, nedělal dusno. Čecha, byť se ke konci reprezentační éry dopouštěl drobných, či větších chyb stále častěji, prostě nešlo z branky vystrčit. Hierarchie byla daná. Vaclík to věděl. „Čechíno je fenomén. Legenda. Nejen já, ale i další gólmani se narodili do špatné doby. V cizině jsou taky takové případy: v Itálii Buffon, ve Španělsku Casillas… Snad aspoň deset startů časem udělám,“ pravil na jaře 2016, kdy ještě nevěděl, co Čech zamýšlí.
První ostrý zápas mu byl svěřený v kvalifikaci o mistrovství Evropy. I když zase tak ostrý nebyl. Česko mělo postup jasný. Turecko o něj bojovalo. Výsledek 2:2. První dvě střely, dva góly. „Pro mě to vypadá blbě,“ hlesnul.
Neúspěšné EURO ve Francii odchytal Čech. Mužstvo skončilo ve skupině bez jediné výhry a legenda odevzdala úřad. Dva týdny po šampionátu. „Končím,“ řekl po zisku desátého Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Česka.
Člověk narozený v nevhodné době? To už u Vaclíka neplatilo. Konečně měl perspektivu nejen v klubu, ale i v národním mužstvu. „Když člověk jezdil na srazy, tak tady vždycky Petra potkal. Teď je to jiné. Musím se s tím nějak srovnat a zvládnout to bez něj,“ pravil.
Srovnal. Stal se číslem jedna. Čtyři roky si držel postavení, jako měl Čech. I přesto, že byl součástí bezduché éry kouče Karla Jarolíma vrcholící havárií v kvalifikaci o světový šampionát v Rusku.
Po nástupu Jaroslava Šilhavého se však pár měsíců před loňským mistrovstvím Evropy dostala brankářská otázka do řečí. V Německu se rozchytal Jiří Pavlenka. V Brémách si broukali, že mají konečně fantoma v bráně. V záloze byl Tomáš Koubek a především ve Slavii v životní formě chytající Ondřej Kolář. Karty nebyly rozdány jasně. Někteří experti vyháněli Vaclíka z branky (a nebylo jich málo). Obzvlášť poté, co se v Seville přesunul na lavičku náhradníků a zápasů se aktivně neúčastnil… A zrovna v té době vystřihl parádní představení Pavlenka v přípravě s Německem (0:1).
Šlo o šťavnaté téma, mediálně hojně propírané. Rezonovalo i těsně před prvním zápasem EURO proti Skotsku. Zásadní roli nakonec sehrálo i štěstí, náhoda, možná i zlomyslnost osudu. Česko před šampionátem v brance s Pavlenkou schytalo po odstrašujícím výkonu „čtyřku“ v Itálii. S Vaclíkem v generálce položilo 3:1 Albánii. Ale co především, největší konkurent se pár dní před vstupem do turnaje drobně zranil. Vaclík měl cestu do branky volnou.
A pak už to znáte. Na EURO mělo Česko jednoho ze tří nejlepších gólmanů turnaje. Odchovanec vítkovického fotbalu předváděl mimořádné zákroky v každém z pěti vystoupení. Nebýt jeho, a Patrika Schicka, těžko si představit reprezentaci ve čtvrtfinále.
Názorová polemika rázem utichla. I rok po turnaji všichni v Česku vědí, kdo je No. 1. „Předváděnými výkony je Tomáš jednoznačně náš muž v bráně, tuhle pozici si vydobyl a úspěšně ji obhajuje. Je pro nás brankářem číslo jedna,“ hlásil na pátečním setkání s médii asistent trenéra Jiří Chytrý.
Nicméně připustil, že realizační tým nehodlá stavět Vaclíka do pozice Čecha. Rozumějte tomu tak, že třiatřicetiletý gólman Olympiakosu nebude chytat všechny zápasy. Klidně už v neděli se Španělskem může stát na lajně plzeňský Jindřich Staněk nebo Aleš Mandous ze Slavie.
„Nechceme to dělat, jako to bylo dřív, kdy Tomáš měl za pět let vedle Petra Čecha pět reprezentačních startů. To není zcela ideální. Zvažujeme myšlenku, že na brankářském postu dáme dalším klukům příležitost. Aby byli připravení, pokud Tomáš z nějakého důvodu nebude. Aby měli zkušenosti a my to neřešili podobně jako v Belgii, kdy se něco stane (do branky musel Jindřich Staněk) a brankáře čeká ostrá reprezentační premiéra. Kluci za Tomášem mají vynikající výkonnost, nebojíme se tam kohokoliv nasadit,“ přemýšlel Chytrý.
To však nic nemění na pozici Vaclíka. Jakmile půjde o důležitý zápas, má přednostní právo chytat. Padesát startů jistě rozšíří. Čecha ale nikdy nedožene. Překonat sto čtyřiadvacet odehraných zápasů je mimo realitu.
Vaclík to ví. Je však nadšený i ze skromnější padesátky. „Hrát za svou rodnou zemi bylo vždy největším úspěchem mé kariéry. Byla to dlouhá cesta, která začala před 10 lety. Dostal jsem šanci zahrát si s vynikajícími spoluhráči, postavit se největším soupeřům a zažít nezapomenutelné chvíle. Děkuji vám všem,“ vyznal se na Twitteru.
