Hamšík: Za outsidera se rozhodně nepovažujeme

Celý národ očekává, že jako kapitán dovede slovenskou reprezentaci při první účasti na mistrovství světa k historickému úspěchu, postupu ze skupiny.

Na oltář premiérového postupu Slováků na světový šampionát položil pečlivě udržované číro. Po vítězství v Polsku, které Weissovu týmu dalo defi nitivně lístek do JAR, šel dohola. Nyní už má „kohouta“ zase na hlavě, ovšem hlavně ho mrazí v zádech. „Nemůžu se už dočkat, až budeme poslouchat před zaplněnými tribunami v Africe slovenskou hymnu,“ říká Marek Hamšík, slovenská fotbalová superstar.

Zpíváte ji před zápasy?
„Stále. A poměrně nahlas.“

Bude se vám třást na šampionátu hlas nervozitou?
„Nervozita tam bude, ale nesmíte ji dát najevo. Musíte se koncentrovat na zápas.“

Chodí vám dopisy od slovenských fanoušků ve stylu: Marku, věříme, že Slovensko dotáhneš na mistrovství k historickému úspěchu?
„Pošty mi chodí hodně. Z celého světa. Ale ne tohoto typu. Všichni chtějí podpis a fotku.“

Kde vůbec máte nejvíc fanoušků kromě Slovenska a Itálie?
„Strašně lidí mi píše z Číny. To je ale asi tím, že jich je miliarda.“

Jaké to bude hrát na šampionátu proti „vašim“ Italům?
„Já ani na tohle moc nemyslím.“

A na co myslíte?
„Na to, že Slovensko bude hrát na mistrovství světa poprvé v historii. A že já mám tu možnost ho poprvé hrdě reprezentovat na tak velké akci.“

Je to dosavadní vrchol kariéry?
„Stoprocentně! Není lehké se dostat se Slovenskem na světový šampionát. My jsme to dokázali! Ale když už jsme tam, chceme něco dokázat a zabojovat. Berou nás jako outsidera, proto nemáme co ztratit. Můžeme jen získat. My se za outsidera nepovažujeme. Víme, že máme na postup ze skupiny. Skoro všichni hrajeme v zahraničí, ale na mistrovství se může každý jednotlivec ještě víc ukázat. Samozřejmě však jen tehdy, pokud dobře šlape tým.“

Vy už se ale moc prodávat nemusíte. V médiích se denně spekuluje o tom, že vás chce Chelsea, že si vás vyhlédl José Mourinho pro Real Madrid a podobně. Jak to je ve skutečnosti?
„Mluví se o tom hodně a je příjemné, když si přečtu, že mě chtějí velkokluby. Ale žádnou oficiální nabídku jsem zatím nedostal. Snažím se soustředit jen na fotbal a bavit se jím. Pak se uvidí.“

Prodloužil jste v Neapoli smlouvu?
„Ještě ne. Jednáme o nové smlouvě, v nejbližší době bychom ji měli podepsat.“

Bylo by pro vás teď těžké opustit současný klub?
„Velmi těžké. Zažil jsem v něm tři krásné sezony. Přirostlo mi k srdci město, diváci. Jsem tam šťastný. Ale jednou bych si chtěl určitě vyzkoušet nějaký velkoklub v nejlepších evropských ligách.“

Lákala by vás spolupráce s Mourinhem?
„Určitě. Je to nejlepší trenér na světě. Všude, kde byl, tam vyhrával. Potvrdil to i v Itálii, kde je velmi těžká liga. A on letos vyhrál tři trofeje najednou včetně Ligy mistrů. Navíc se nebojí říct nahlas, co si myslí. Obdivuji ho, jak zvládá novináře. Takhle to podle mě dokáže jedině on.“

V Itálii tím však budil značný poprask.
„To teda jo. O Mourinhovi se psalo i tehdy, když řekl, že žádné rozhovory poskytovat nebude. Prostě se zařekl, že se s novináři bavit nebude a taky se s nimi nebavil. Ale mně se jeho styl líbí. A hráčům, které trénoval, asi taky. Neslyšel jsem od žádného z nich, že by řekl o Mourinhovi křivé slovo. I ti, kteří pod ním nehráli. Musí to být super trenér.“

V čem tkví podle vás jeho kouzlo?
„Hráči ho respektují a věří mu. Ve všem, co řekne.“

Takže Mourinhův Real Madrid a Marek Hamšík, to by šlo dohromady?
„Byl by to splněný sen, protože bych chtěl hrát jednou v takovém klubu. Nebránil bych se tomu. Otázkou však je, co by tomu říkali tifosi. V Neapoli vládne hamšíkománie.“

Co to obnáší? To, že člověk nemůže vyjít jen tak na ulici?
„Není lehké vyjít v Neapoli ven. Každý vás pozná. Snad co minutu mě někdo zastaví. Někdy opravdu musíte fanouškům říct ne, protože se chcete třeba věnovat přítelkyni.“

Maskujete se? Pavel Nedvěd si nasazoval čepici do čela a tvář si zahaloval šálou.
„Snažím se. Když jdu do města, narazím si na hlavu kšiltovku, ale už to nepomáhá. Poznají mě podle tetování nebo podle něčeho jiného. Vždy si najdou ke mně cestu.“

Potvrdil byste slogan: Uvidět Neapol a zemřít?
„Nežiji přímo v Neapoli, bydlím u tréninkového centra asi čtyřicet kilometrů od města. Abych to měl blízko na trénink a nemusel zbytečně cestovat. Jednou až dvakrát týdně si zajedu do Neapole kvůli nákupům nebo když potřebuji něco vyřídit.“

Předpokládám, že bydlíte v uzavřené čtvrti?
„Ne až tak. Bydlím ve vesničce, která není chráněná plotem, ani strážníky.“

Pavel Nedvěd tohle všechno v Římě měl, přesto jeho dům vykradli.
„I pár klukům od nás se stalo, že je vykradli. Mně zase v Neapoli přepadli, takže je to normální. Stává se to. Ale tehdy byla zima, měl jsem na sobě beranici, tak mě asi nepoznali. Kdybych měl čapku nebo krátký rukáv, tak by se mi nic nestalo. Aspoň si to myslím.“

Když však lupiči zjistili, že kradené hodinky Rolex patří fotbalistovi Hamšíkovi, tak vám je vrátili. Je to tak?
„Ne, nic mi nevrátili. Psalo se, že mi to vrátili, ale nestalo se tak.“

Trenér Vladimír Weiss po osobních zkušenostech z Neapole přirovnal vaši oblibu mezi tifosi k popularitě Maradony. Přehání?
„Ááá tak... To je asi přehnané. Ale je třeba všechno vidět a zažít na vlastní kůži. Moje rodina a kamarádi, kteří za mnou byli, by vám řekli, že je to opravdu šílené. Po každém tréninku na vás čeká dvě stě lidí. Všude, kde se objevíte, od vás lidi něco chtějí. Podpis, fotku...Je to vážně šílené.“

Můžete si dovolit odmítnout žádost o autogram?
„Musíte se naučit odmítat! Kdybych měl vyhovět každému, nic jiného bych nedělal a na fotbal by mi vůbec nezbyl čas.“

Setkal jste se někdy s Maradonou osobně?
„Ne. On už teď do Itálie moc nejezdí. Kvůli dluhu na daních. Vždycky když se v Itálii objevil, tak mu něco sebrali.“

Naposledy náušnice s diamanty, které byly následně vydraženy.
„Máte přehled.“

Italský fanoušek umí vyjádřit lásku, ale i nenávist. Nedvěd v Laziu zažil, jak tifosi po nezdarech vzali útokem tréninkové centrum. Setkal jste se i s touhle odvrácenou stranou slávy?
„S útokem zkušenosti naštěstí nemám. Ale v minulé sezoně jsme nevyhráli jedenáct zápasů v řadě, a tak se vypravili fanoušci za námi. Domlouvali nám, abychom víc bojovali. Že by nás napadli, to ne.“

Do Itálie jste se vydal v pouhých sedmnácti. Váhal jste, jestli ještě nepočkat?
„Vůbec jsem neváhal. Jakmile přišla nabídka, řekl jsem okamžitě, že chci jít. Nebylo to sice v Brescii ze začátku jednoduché, neuměl jsem jazyk, ale kluci byli super, pomohli mi. Italsky jsem se naučil tím, že jsem poslouchal je a televizi. Žádného učitele jsem neměl. Je to lehký jazyk.“

Vy jste asi samostatný odmalička. A taky ctižádostivý. Je to tak?
„Určitě. Šel jsem si vždy za svým cílem. Viděl jsem před sebou jen fotbal, na nic jiného jsem nehleděl. Mladí se chodí někam bavit, ale já jsem nechodil vůbec.“

Nikdy vám nechyběly mladistvé radovánky? Třeba diskotéky?
„Ne. I když v Bratislavě, kde jsem žil sám bez rodičů, jsem si i někdy vyhodil z kopýtka. Ale bylo toho mnohem míň než u mých vrstevníků. Tohle se však dá ještě do konce života dohonit.“ (usmívá se)

Musel vás někdo v téhle kázni mimo hřiště korigovat?
„Ne. Korigoval jsem se sám. Věděl jsem, co chci a nechtěl jsem si to pokazit alkoholem nebo cigaretami. Řekl jsem si ne a dodržel jsem to.“

Zkusil jste někdy kouřit?
„Ne. Doteď ne. Nevyzkoušel jsem si to v patnácti, v šestnácti, v sedmnácti, prostě v kritických letech, tak proč bych to měl vyzkoušet teď?“

Jako bych slyšel Pavla Nedvěda. Mimochodem, kdy se stal vaším vzorem?
„Když už jsem trošku povyrostl, tak ve čtrnácti v patnácti. Ale v televizi jsem se na něj obdivně díval, už když hrál na mistrovství Evropy v devadesátém šestém v Anglii. Tehdy Česko podalo jako mužstvo fantastický výkon a Pavel Nedvěd byl skvělý.“

Čím vám nejvíc imponoval?
„Neskutečnou bojovností. Chutí, odhodlání. Pokaždé když vstoupil na hřiště, bylo jasné, že tam nechá maximum. Vždycky odevzdal všechno. Líbí se mi i jeho přístup k životu. Jedním slovem: profesionál.“

„Grande Paolo“ dělal první fotbalové krůčky na škváře ve Skalné, vy také? Nebo v Podlavici na okraji Banské Bystrice, kde jste vyrůstal, byl trávník?
„My jsme hráli na škváře i na trávě. V zimní přípravě platila první varianta, ale zbytek sezony jsme strávili na trávě. Měli jsme ho pěkný. A vlastně dodnes to vydrželo. Občas si tam chodím zatrénovat.“

Byl na vás otec, sám bývalý fotbalista, přísný?
„Velmi, velmi. Chodil na každý zápas a byl velmi hlasitý. Pořád křičel, pořád se mu něco nelíbilo. Ale to mi pomohlo. Bez toho bych nebyl tam, kde jsem.“

Tatínek je tedy temperamentní?
„Je. A hodně. Dodnes. (rozesměje se) Ale hlavně dříve to bylo občas ostré. Pamatuji se, jak jsem chodil ze hřiště s brekem.“

Vyhodil vás někdy z utkání?
„Ne. Spíš vyhazovali jeho, protože neustále křičel. Jenže jak jsem řekl, bylo to prospěšné. Tedy pro mě určitě.“

Dával vám i pohlavek, když nebyla hra podle jeho představ?
„Ne, nikdy mě nebil. Ale nespokojenost mi dal důrazně najevo v rozhovoru.“

Jak vás vůbec rodiče vychovávali? Otec ztělesňoval bič a maminka cukr?
„Ani ne. Oba věděli, že mě fotbal strašně baví, a co školy týká, tak vždycky přimhouřili oči. Nebyl jsem totiž dobrý žák. Škole jsem neodevzdával maximum a naši to tolerovali. Na druhou stranu věděli, že dávám všechno fotbalu. A když jsem šel do Bratislavy, tak museli prodat auto, abych tam mohl být.“

Na to jsem se vás právě chtěl zeptat, protože verzí o vašem prvním životním přestupu z Podlavice do Slovanu Bratislava a hlavně o částce, kterou vaše rodina za to zaplatila, je několik. Takže na kolik vás to přišlo?
„Byly na to tabulky. Už si přesně nepamatuji, ale šlo o částku něco málo přes sto tisíc slovenských korun. Slovan tehdy na mě neměl peníze, tak to rodiče museli takto řešit.“

Sešla se na to rodinná porada?
„Dá se to tak říct. Otec s maminou si řekli, že jestli chci fotbalově růst, musím jít pryč. V Podlavici bych už nerostl. Proto mě naši nabídli Spartě a ta vzkázala, že se mám přijít ukázat. Byl jsem tam týden na zkoušce. Zrovna probíhala zimní příprava, hodně jsme běhali a na závěr jsem odehrál přípravný zápas s Olomoucí. Na škváře. Uspěl jsem, jenže by se se mnou museli do Prahy stěhovat i rodiče a to byl problém. A tak mně táta vyřídil zkoušku ve Slovanu Bratislava, kde mě vzali.“

Zbývalo jen zaplatit...
„Prodali jsme felícii a otec si půjčil ještě nějaké peníze od známých.“

Vnímal jste to už tehdy jako značný závazek vůči rodině? Nebo jste na to byl ještě mladý?
„Tenkrát jsem to nebral v potaz. Byl jsem mladý kluk. Ale jako starší jsem se za to rodičům poděkoval tím, že jsem jim postavil dům. To je moje poděkování za všechno, co pro mě udělali. Jsem ji za to vděčný.“

Kdy jste si začal uvědomovat, že vaši nejbližší šli kvůli vaší kariéře do rizika? Nikdo si nemohl být jistý, že z vás vyroste fotbalový milionář.
„Uvědomil jsem si to asi až v Neapoli. Když jsem hrál za Brescii, ještě jsem skoro nic nevydělával. Až potom v Neapoli jsem si řekl, že už jsem to někam dotáhnul a že teď je na čase to začít rodině vracet. Bylo co, od mládí jsem měl vždycky nejlepší kopačky v mužstvu. Přitom v patnácti stály šest tisíc korun, takže to bylo pro naše finančně náročné.“

Na kopačky se však vždy ušetřilo.
„No tak mamina nadávala, neboť co chvíli se mi kupovaly nové. Ale chvála bohu, všechno dopadlo dobře.“

To máte pravdu. Jste superstar Neapole, touží po vás klubová fotbalová smetánka a s kapitánskou páskou povedete národní mužstvo do bitev na mistrovství světa. Zkrátka šťastný a úspěšný mladý muž. Máte nějaký talisman pro štěstí?
„Tetování.“

Co všechno máte na těle vytetované?
„Jméno syna, jméno přítelkyně, datum, kdy jsme se kvalifi kovali na mistrovství světa... Všelicos.“ (směje se)

A kam to ještě chcete dotáhnout?
„Co nejvýš. “