FOTOGALERIE - „Jsem kost, kterou nemůžeš zlomit,“ zpívá Brian Molko v nové písni skupiny Placebo. A přesně takové motto by si mohl zvolit do svého erbu slovenský obránce Martin Škrtel.
Je pevným článkem v sestavě Liverpoolu a Slovenska (i když nohu měl třikrát zlomenou), což v listopadu 2007 poznal i Jan Koller. Za tu dobu se bývalý útočník vypracoval, částečně i díky „Dinovi“, mezi nejlepší stopery v Evropě. Ještě před víkendovým zápasy poskytl Sportu rozhovor.
V posledním vzájemném utkání Česka a Slovenska zaujaly vaše souboje s Janem Kollerem, hodně jste ho vytáčel. Jak na ten zápas vzpomínáte?
„Velmi rád, protože se dá říct, že se nejvíce zasloužil o to, že jsem teď v Liverpoolu. V hledišti seděli kluboví skauti a právě tam jsem je zaujal. A ty souboje? Já nevím, byl jsem velmi vyhecovaný. I když jsme neměli šanci postoupit, chtěl jsem Čechy moc porazit. Do každého souboje jsem se snažil jít naplno a vyhrát. Možná že byly i tvrdší, padla tam i ostřejší slova, ale je to fotbal, patří to k tomu. Po zápase jsme si podali ruce a žádná nevraživost tam nezůstala.“
Co vám říkal?
„To je nepublikovatelné.“ (směje se)
V Liverpoolu vám potvrdili, že jste je tím výkonem přesvědčil?
„Ano, bavil jsem se o tom i s hlavním skautem Liverpoolu, který tam byl, a říkal, že ten zápas to asi nejvíce ovlivnil. Potom následovala ještě utkání v Poháru UEFA s Petrohradem proti Evertonu. Po nich tam padla definitiva.“
Když jsme mluvili o Kollerovi, byl to jeden z nejtěžších hráčů na bránění, se kterým jste se utkal?
„Určitě, protože je strašně velký. A navzdory tomu, jak je velký, tak s míčem pracuje velmi dobře. Hlavičkový souboj s ním se těžko vyhrává, protože si dokáže pokrýt balon.“
Je těžší bránit Kollera v utkání, nebo Torrese v tréninku?
„Uf, každý má svá specifika. Torres je zase velmi rychlý. Proti oběma je to velmi těžké.“
Jak velkou úlevou pro slovenskou obranu je, že Koller už od loňského léta nereprezentuje?
„Myslím, že české není mužstvo není jen o něm. Je tam dost dalších hráčů, kteří patří do světové špičky. Určitě to nebude lehlý zápas. A neztotožňuji se s tvrzením, že se Češi nějak oslabili. Mají svou kvalitu, kterou potvrzují.“
S dalším útočníkem Milanem Barošem jste se potkali jen v onom utkání?
„Jen tam. Na hřišti jinak ne, ale v Liverpoolu bydlím v domě, kde žil předtím on.“
Nějaký čas ho pronajímal. Vy jste ho od něj koupil?
„On ho prodal Španělovi Gonzálesovi, který je teď v Betisu Sevilla. A já si ho od něj pronajímám.“
Takže si občas zahrajete v podkroví kulečník?
(směje se). „Ano, ten stůl je tam pořád.“
Ví Baroš, že bydlíte v jeho bývalém domě?
„Asi ne, já se s ním osobně neznám. Ale sem tam mu přijde i nějaká pošta, buď na něj, nebo na jeho bývalou přítelkyni.“ (směje se)
Vzpomenou si na něj, nebo už má Liverpool nové hrdiny?
„Jsem tam prakticky rok, za tu dobu jsem se kolikrát bavil s jedním pánem, který má na starosti zařizování věcí pro hráče, a ten vzpomínal na všechny tři české fotbalisty jen v dobrém. A hlavně na Šmicra. To byl jeho nejoblíbenější hráč.“
V Liverpoolu jste se s českými hráči minul, ale v Petrohradu jste jich zažil dost. Jaké máte zážitky z působení v Zenitu?
„Když jsem přišel do Petrohradu, byli tam trenéři Petržela a Borovička a pět českých hráčů. To mi dost pomohlo, protože jsem přišel mladý, neznal jsem řeč. V tom období mi nejvíce pomohli Lukáš Hartig s Radkem Šírlem a samozřejmě i Kamil Čontofalský, který si mě jako Slovák vzal pod patronát a snažil se mi to co nejvíce ulehčit. Později jsem s Radkem žil v jednom domě a za tu dobu jsme se hodně sblížili. Trávili jsme spolu hodně času, protože jsme tam byli sami. Dá se říct, že i teď jsme zůstali dobrými přáteli, jsme spolu v kontaktu.“
Překvapilo vás, jak se dokázal v Zenitu prosadit? Ze začátku tomu nic nenasvědčovalo.
„Vím z jeho vyprávění, že to tam neměl vůbec lehké. Uvažoval i o tom, že se vrátí zpátky do Čech. Ale udělal velmi dobře, že vydržel, protože od příchodu trenéra Advocaata je stabilní členem základní sestavy. On mu věří a staví na něm. Je jedním z pilířů mužstva. Nepřekvapuje mě to, už když jsem tam byl já, měl vynikající formu. Spíš tam hodně lidí zaráželo, že nebyl v národním týmu. Nechápali proč. Teď šanci dostal a chytil se. Jsem za něj šťastný, protože za práci, kterou odvedl, si to zaslouží.“
Před odchodem do Ruska jste působil v Trenčíně, jak na vás vlastně trenér Petržela přišel?
„Nevím přesně, ale tehdy pracoval pro klub v roli skauta Aleksander Bokij (bývalý hráč Olomouce – pozn. red.). Šlo to přes něj. Oslovili mě a já nabídku přijal.“
Jaké to bylo pod trenérem Petrželou?
„Zvláštní a těžké. Hlavně začátky a zimní příprava. To bylo něco, co jsem do té doby nezažil. Potom jsem z něj měl takové, nechci říct smíšené pocity... Ale jinak mi pomohl tím, že si mě tam vzal a dal mi šanci. Ukázal mi, jak to funguje ve velkém klubu.“
Určitě jste slyšel o problémech, které nedávno řešil v osobním životě. Dalo se to už vypozorovat v Petrohradu?
„Něco se o tom vyprávělo už tam, ale já nemůžu říct, že to tak určitě bylo, protože jsem ho nikdy při tom neviděl. A nechci soudit člověka podle toho, co o něm slyším. Nyní se potvrdilo, že na tom něco pravdy bylo, teď mu můžu jen vyjádřit na dálku podporu, věřím, že je to za ním, dostane nějakou nabídku a vrátí se do normálního života.“
Do Zenitu jste šel už jako bek, ale v mladí jste byl útočníkem. Kdy jste přešel do obrany?
„Začínal jsem jako záložník, pak se posunul do útoku, zase zpátky do zálohy. V kategorii sedmnáctiletých jsme byli s reprezentací na turnaji v Portugalsku a tam se nám zranil jeden stoper, druhý měl snad karty. Trenér hledal, kdo by tam mohl hrát, a volba padla na mě. Od té doby pravidelně nastupuju jako stoper.“
Takže obráncem jste z nouze?
„Dá se to tak říct. Ale zaplaťpánbůh.“
Jste za to rád?
„Myslím že ano. V záloze, ne že bych zaostával, ale na pozici stopera asi mohli lépe vyniknout moje schopnosti.“
Takže jako stoper jste výborný, coby útočník byste byl třeba jen průměrný?
„Těžko říct, asi už sedm let hraju stopera, není lehké se znovu přeorientovat. Určitě by to ze začátku nebylo nic slavného, ale možná by se to postupem času upravilo. Nějaký instinkt tam snad zůstal.“
Takže až se Torres zraní, Benítez má náhradu.
(směje se). „Už jsem zažil zápasy, v Rusku nebo teď v únorovém přípravném utkání za reprezentaci, že jsem za nepříznivého stavu šel do útoku. Ale to už bylo víceméně kvůli nakopávání míčů, vyhrávat hlavičky pro ostatní hráče a tak.“
Kolik jste dával gólů v mládežnických kategoriích?
„Dost, protože nás nejlepší hráče z okresu posbírali do jednoho mužstva v Prievidzi a hrávali jsme proti menším klubům. Těch gólů bylo hodně, ale postupem času jich ubývalo. Méně a méně. Možná proto se mě rozhodli trenéři posunout do zálohy a potom do obrany.“
Proč jste se vlastně po tom jednom záskoku nevrátil do zálohy?
„Tam byla chvíli taková komická situace, že mi reprezentační trenér Valovič řekl, že se mu to líbilo a že prý se mnou počítá dále už jen na tu pozici. Pak jsem se vrátil do Trenčína, kde mě trenér Dragúň začal zase stavět do zálohy. Tak to trvalo dva tři měsíce. Potom jsem mu sám řekl, že v reprezentaci hrávám stopera a že bych to chtěl začít hrát i v klubu. Jemu to v tu chvíli přišlo i vhod. Nejprve mě dal na kraj, potom do středu. A vydrželo to.“
Máte před sebou důležitý zápas v Praze. Cítíte, že máte právě teď největší šanci proti Čechům uspět?
„Nevím, jestli největší, ale je nejvyšší čas, abychom je překonali. Střetli jsme se s nimi několikrát a nikdy to nedopadlo slavně. Pevně věřím, že ten čas přišel. Kvalifikaci máme rozehranou dobře, potřebujeme uhrát dobrý výsledek i v Česku.“
Klíčové asi bude, jak to zvládnete psychicky. V Bratislavě to Slováci před dvěma a půl lety nedokázali.
„Jsme o dva roky starší a máme něco odehrané. Věřím, že po psychické stránce jsme na tom lépe a už neuděláme takovou chybu jako předtím.“
