Dvaačtyřicet let. Tak dlouho byla Jižní Afrika jedním z nejabsurdnějších států na světě. Oficiální politika dělila lidi na bílé a ostatní, na privilegované a utlačované. I v době nejtvrdšího apartheidu se v zemi rozdělené krutými pravidly hrál fotbal. A možná tak trochu přispěl i k pádu šíleného režimu...
Když vstoupíte do muzea apartheidu v Johannesburgu, okamžitě cítíte chlad a stísněnost. Studený betonový komplex s ocelovými dráty a ploty má navozovat atmosféru uvěznění a to se jeho architektům podařilo dokonale.
Už při vstupu dostanete kartičku s označením „bílý“ nebo „černý“, a podle toho musíte vejít do jednoho z oddělených vchodů. Pak vede cesta po postupně strmější rampě se stále se přibližujícími vysokými zdmi.
| APARTHEID |
| Rasistická politika takzvaného odděleného soužití obyvatel různých ras. V Jihoafrické republice byl apartheid ofi ciální státní politikou v letech 1948–1990, i když byl tento postup uplatňován i dříve. V praxi to mj. znamenalo, že černošské obyvatelstvo nesmělo do veřejně přístupných míst určených bělochům. Výraz apartheid pochází z afrikánštiny a znamená oddělení či odloučení. |
Postavte se pod 131 oprátek symbolizujících stejný počet popravených v absurdní době apartheidu nebo se zavřete do přesné kopie cely vězení pro černé – studené místnůstky o půdorysu maximálně metr krát dva a půl, kam proudí jen několik paprsků světla dírou ve stropu – a bude vám běhat mráz po zádech.
Jižní Africe v letech 1948–1990 vládla bílá afrikánská menšina, která si za ofi ciální politiku zvolila apartheid, tedy systém, v němž obyvatelé různých barev pleti nemohli bydlet pohromadě. Člověk spadal do kategorie „bílý“, „černý“, „barevný“ (tedy míšenec) nebo „Ind“. Když někdo kromě bílých neměl neustále u sebe průkaz s rasovým označením, putoval do vězení.
Oddělené byly školy i nemocnice, místa ve veřejné dopravě, dokonce i pláže. Netřeba zdůrazňovat, že zařízení pro bílé měla několikanásobně vyšší kvalitu. Policejní šikana a politické vraždy černých odpůrců byly na denním pořádku.
Unikátní styl v izolaci
I v téhle temné době se však v Jižní Africe hrál fotbal. Ten byl tehdy doménou černých. A izolace – ať už kvůli vzdálenosti, chudobě nebo pokřiveným pravidlům – vytvořila naprosto unikátní styl téhle světové hry.
Pro diváky, kterých se především na stadionu v Sowetu vždycky sešlo víc, než bylo zdrávo, tak bylo důležitější vidět originální kličku nebo trik než upachtěný gól. Takový fotbal nesl jméno ticky-ticky. Když se v té době nějakému hráči povedlo obelstít protivníka, oslavil to tak, že se zastavil, položil nohu na míč a zvedl ruce nad hlavu ve vítězném gestu.
„Triky a kličky, to bylo v té době na fotbalu nejdůležitější. Všichni chtěli pobavit diváky a lidi tyhle věci zbožňovali,“ vzpomíná fanoušek Mel Majavie, dnes pracovník jedné z telekomunikačních společností. „Hráli jsme náš styl. Černí hráči jsou talentovanější než bílí. A lidi tehdy nezajímaly góly – spíš akce, které k nim vedly,“ líčí někdejší gólman Orlanda Pirates Patson Banda.
FIFA kvůli apartheidu Jižní Afriku v roce 1959 vyloučila ze svého společenství a vrátila ji až v roce 1992. Prvním mistrovstvím světa, kterého se Bafana Bafana zúčastnili, bylo to ve Francii o šest let později, pak se kvalifi kovali i na to další v Jižní Koreji a Japonsku.
Brání lépe než Brazilci
Během šampionátu na Dálném Východě vedl jihoafrický výběr trenér Jomo Sono, největší hvězda zlaté éry sedmdesátých let, který se v roce 1977 dostal do New Yorku Cosmos. Tam byl jeho spoluhráčem Pelé. Mnozí Jihoafričané dodnes věří, že Sono byl lepší. Stejně jako tomu, že jejich fotbal byl kvalitnější verzí toho brazilského. „My totiž na rozdíl od Brazilců umíme bránit,“ tvrdí s vážnou tváří Banda.
Sono byl skutečnou legendou. Za Orlando Pirates dal tolik gólů, že se ani statistici neshodnou, kolik jich bylo. Po angažmá v Americe se vrátil zpět do Jižní Afriky, i když měl jiné a lepší nabídky. „Mohl jsem zůstat v Americe nebo jít do Kanady, ale cítil jsem, že lidé potřebují vzor. Tak jsem se vrátil. A jestli to byla oběť? Mandela strávil sedmadvacet let ve vězení. Já jsem hrál fotbal,“ usmívá se současný majitel „skromně“ pojmenovaného klubu Jomo Cosmos, který hraje druhou ligu.
Mezitím v sedmdesátých letech probíhal velmi, velmi pozvolný ústup apartheidu z fotbalu. Původně se lidé různých barev pleti nemohli setkávat ani na hřišti, a to ani ve svém volném čase – v roce 1961 soud v Durbanu poslal do vězení dva bělochy, pět míšenců a dva Indy za to, že spolu hráli fotbal ve veřejném parku. Neustálé protesty i tlak ze zahraničí však ministerstvo sportu donutily, aby pravidla pomalu uvolňovalo.
V roce 1973 dovolilo uspořádání turnaje, v němž se utkaly jedenáctky bílých, černých, „barevných“ a Indů. Bylo to poprvé, kdy se hráči různých ras mohli postavit na jedno hřiště, i když ne v jednom týmu. Podivný, zvrácený šampionát vyhráli bílí, druzí skončili „barevní“, třetí černí. Indové, jejichž nejlepší hráči se odmítli rasistické akce zúčastnit, prohráli všechny zápasy a obsadili poslední místo. Na duel černých proti bílým přišlo pětačtyřicet tisíc diváků.
O tři roky později ministerstvo povolilo i to, aby kluby podle svého uvážení angažovaly hráče různých barev pleti. I přesto, když v roce 1976 nastoupil poprvé černý fotbalista Vincent Julius za bílý tým Arcadia Shepherds, vyvolalo to šok. „Na stadionu byste slyšeli spadnout špendlík,“ vybavuje si trenér Arcadie Kia Johaneson.
Ikonou změn ragby
Fotbal se tak z řetězů oficiálního apartheidu vysvobodil čtrnáct let před tím, než Nelson Mandela opustil brány vězení. Ve zrodu nové Jihoafrické republiky se však ikonou stalo ragby, což připomíná i závěrečná, světlejší a optimističtější část muzea. V ní visí zelený ragbyový dres s číslem šest, který nosil Francois Pienaar, kapitán reprezentace.
Ragby je na rozdíl od fotbalu v Jižní Africe výsadou bílých – a když Springboks, jak se podle jednoho druhu gazely týmu přezdívá, vyhráli v roce 1995 mistrovství světa, byl to jeden ze symbolů jejich skutečného sjednocení s černými. Mandela, který byl už rok prvním černým prezidentem stále fakticky rozděleného státu, tehdy po vítězném finále nad Novým Zélandem přišel týmu na hřiště pogratulovat právě v dresu s šestkou a čepicí v reprezentačních barvách.
Na stadionu Ellis Park, kde bylo v hledišti pětadevadesát procent bílých diváků, se v tu chvíli rozhostilo nevěřícné ticho. „A pak začali všichni tleskat. V tu chvíli i bílí uznali Mandelu za krále,“ vzpomíná John Carlin, autor knihy Playing the Enemy, která pojednává právě o triumfu jihoafrických ragbistů – a potažmo i Mandely.
O rok později podobným způsobem oslavovali všichni Jihoafričané, bez rozdílu v barvě pleti, vítězství na fotbalovém Africkém poháru národů. Mandela byl znovu při tom, tentokrát v dresu Bafana Bafana.
A tak, i s přispěním ragby a fotbalu, definitivně skončil apartheid...
