Po třicítce zažil všechno, o čem fotbalista sní, ale taky věci, které by si nejradši odpustil. Přišel do Slavie a fanoušci na něj koukali skrz prsty. Jenže pomohl k titulům, Lize mistrů i dalším pohárovým jízdám, dostal se do reprezentace. Ondřejem Kúdelou potom ovšem silně zatřásla aféra s Glenem Kamarou, přidalo se komplikované zranění a konec v milovaném klubu. „Ale teď jsem v pohodě,“ směje se ve velkém povídání pro deník Sport a web iSport.cz 35letý obránce, který na reprezentační sraz přicestoval z daleké indonéské Jakarty. Uvolněný, spokojený. A těší se na souboje s Portugalci a Švýcary v „áčkové“ Lize národů.
Povězte, když jste v létě házel bagáž do letadla směr Indonésie, napadlo vás, že se v září budete vracet domů kvůli národnímu týmu?
„Nenapadlo to nikoho. (usměje se). O to je to příjemnější, já jsem s reprezentací, což je čest, a manželka si může zařídit některé věci, které před odletem do Jakarty nestihla. Balení bylo strašně rychlé, spousta nových věcí, celkově velká životní změna. Nevěděli jsme, co od angažmá v Indonésii očekávat. Ale byli jsme vděční, že takovou možnost máme.“
Jedno exotičtější angažmá už máte za sebou v kazašském Šymkentu. V čem je největší změna?
„Ano, to je pravda, ale tohle je úplně jiné. V Kazachstánu jsem byl sám, bez rodiny. Nyní musím myslet převážně na ni, jde o jiný druh zodpovědnosti. S agentem Martinem Hrdličkou jsme řešili, co všechno bude potřeba zařídit. Připravovali jsme se na cestu na druhý konec světa, do jiné kultury, jiného podnebí, odlišného časového pásma. Všechno bylo nové a já si musel rychle zvyknout. Víceméně se okamžitě adaptovat, protože za čtrnáct dní jsme začínali soutěž. Opravdu nešlo o nic jednoduchého, jsem rád, že jsme to dali.“
Indonésie je opravdu země vzdálená českému standardu. Co vám v oné adaptaci činilo potíže?
„Jsme v zemi cizinci, musíme respektovat odlišnou kulturu, zvyky, najednou se všechno netočí kolem vás. Přemýšlel jsem, jaké to bude, co od toho mám očekávat. A najednou jsem stál na letišti, okolo spousta lidí… Co tady dělají? Vždyť nejsem žádná hvězda. Oni mě tak ale brali. Pozor, aby to nevyznělo blbě, bylo to příjemné, přímo skvělé. Sbírali jsme kufry z letištního pásu a manažer mě upozorňoval, že na mě čekají fanoušci. Najednou se otevřely dveře do vstupní haly a tam plno. Jak oni říkají: „Jakmánie“. (Jakarta-mánie) Hlavou mi běželo, co tady dělají? Potom jsem pochopil, že jsou do fotbalu strašně zapálení. Ale vy jste se ptali na adaptaci, že?“ (směje se)
A ta proběhla jak?
„Největším problémem je přizpůsobit se počasí. Změna oproti Česku je enormní. Zvyknout si na vlhkost není jednoduché. Jdete po ulici, vedro je obrovské, pečete se na sluníčku, k tomu vlhký vzduch. Ale to jsme věděli dopředu. Mile mě potěšila mentalita místních lidí. Nesetkal jsem se s problémem, že by mi někdo nechtěl pomoct. Všichni jsou milí, ochotní. Hraje tu taky velkou roli náboženství, většina kluků jsou muslimové, takže se modlí před každým tréninkem, po tréninku, před jídlem, po jídle. Já jen sedím a koukám.“
Těžko by vás nutili.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
