Je to vrcholný paradox. Na jedné straně jde o zemi, která nevyprodukovala jen Haalanda či Ödegaarda, ale i řadu dalších skvělých ofenzivních hráčů. A na druhé straně má Norsko podobně jako mnozí skandinávští sousedé pověst země, kde se hráči umí obětovat pro tým. Norský novinář Jonas Adrian Giaever ale popisuje poměrně překvapivou krizi identity, kterou si jeho země ve fotbale prochází. „Nevíme, jak v zápasech dominovat. Nikdy jsme to nedělali,“ směje se Giaever.
Pamatuju si baráž o EURO 2016, kde Norsko ztroskotalo na Maďarsku. Vy jste pak psal pro The Guardian, že se Norsko ocitlo fotbalově na úplném dně. Co se od té doby stalo, že země vychovala tolik šikovných hráčů a mezi nimi dva z nejlepších na celém světě?
„Úplným dnem bych nazval zápas proti San Marinu, kde se soupeř na národním stadionu v Oslu ujal vedení. Tehdy jsme si i s fanoušky říkali, že nejlepší by bylo prostě zhasnout a říct, že tenhle sport pro nás prostě není. Ale od té doby se stalo hodně věcí. Vyměnili jsme pár trenérů a vychovali dva z nejlepších hráčů na světě. A stejně se nedostáváme na závěrečné šampionáty. Norsko na žádném z nich nebylo už od EURO 2000. Takže i když nás svět obdivuje, my z toho nejsme nějací unešení. Je zvláštní se o nás bavit jako o nějakých mekkách fotbalu v Evropě, protože prostě nejsme.“
Proč?
„Zaprvé k tomu tady nemáme kulturu. Absolutně ne. Ta nás opustila v devadesátých a na začátku nultých let. Je zvláštní, že máme Ödegaarda a Haalanda, ale nejsou schopni prokázat své kvality za nároďák. Jednou se asi na mistrovství světa nebo EURO dostaneme. Třeba to bude jako se sklenicí kečupu, do které boucháte, kečup pořád ne a ne ven - a pak je najednou venku celý. Ale momentálně to nefunguje.“
Přitom v posledních letech Norsko produkuje neskutečné množství světových hvězd napříč sporty. Dřív přitom bylo známé díky výborným výkonům v týmových sportech, kromě fotbalu taky třeba v házené.
„Máte úplnou pravdu, že na jedné straně tu vychováváme top hvězdy takřka v jakémkoliv sportu, ať už jde o golf, v tenisu patří Casper Ruud do světové desítky, v atletice třeba Jakoba Ingebrigtsena nebo Karstena Warholma. Máme stále jeden z nejlepších házenkářských týmů žen na světě. A o lyžařích a biatlonistech se vůbec nemusíme bavit.“
Čím to je?
„V Norsku nastal obrovský generační boom sportovců, kteří se chtějí ukázat i v jiných než jen tradičních norských sportech. Jsme tu naprosto posedlí sportem, naše bývalá premiérka Gro Harlem Brundtlandová jednou prohlásila, že je pro Nory typické, že jsou dobří. Ať už jako lidé nebo v tom, co dělají. A ve fotbale asi jsme dobří, ale ne tak docela.“
Kvůli čemu?
„Je to zvláštní, přitom teď okolo reprezentace panuje vynikající atmosféra i díky našemu trenérovi Stalemu Solbakkenovi. Aspoň to neustále slyšíme zevnitř týmu. Jenže výkony tomu neodpovídají a spousta lidí se diví, v čem je problém.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
