Vláďa chce oponenta

„S Vláďou máme podobné názory na hokej a impulzivní jsme oba taky slušně,“ říká progresivní kouč, který v minulých sezonách postavil na nohy budějovický hokej.

Už se skoro nepochybuje o tom, kdo převezme národní tým. Považujete tu variantu vy sám za prakticky definitivní?
„Přemýšlím o tom, to je jasné. Pokud nový výkonný výbor svazu zvolí za trenéra Vláďu Růžičku, nezastírám, že jsme předběžně domluveni, že do toho půjdeme spolu. Pro mě by to byla po všech stránkách ideální práce. Po šestnácti letech trénování v klubu by mi tahle zkušenost prospěla. A jde o nároďák, což je ta nejvyšší meta. A nebudu lhát, pracovní vytížení u reprezentace nebude tak náročné jako každodenní činnost v klubu.“

Cítíte, že si potřebujete trochu ulevit?
„Ano. Potřebuju si na čas orazit od stálého zápřahu. Cítím, že je to nutné. Zároveň budu pořád u hokeje, u reprezentace. Víc si v tuhle chvíli nemůžu přát.“

S Růžičkou se dobře znáte. Shodnete se na stylu práce, v pohledu na hokej? Jací byste byli parťáci?
„V tom problém nevidím. Věřím, že jsem schopnej nároďáku i Růžovi něco předat. Mě ta práce obohatí určitě. S Vláďou jsme společně nikdy nedělali, bude to nové a právě z toho by mohlo něco vzniknout. Názory na hokej máme podobné, věkově jsme si blízko a impulzivní umíme být oba taky slušně.“ (usmívá se)

Těšíte se na tu práci o to víc právě proto, že budete pracovat s Růžičkou?
„Určitě. Vláďa si mě tam nechce brát proto, abych mu plnil příkazy, ale chce mít ve mně diskutéra, oponenta. Růža si rád vyslechne názory jiných a na základě toho pak učiní rozhodnutí. A já rozhodně nejsem ten trenér, který by někoho jiného papouškoval a dělal věci jen proto, že to tak druhý chce. Ne, chci a budu dělat svoji trenéřinu tak, jak umím já.“

Ani pod Růžičkou se jednoduše nehodláte měnit…
„Přesně tak. Budu to pořád já, ať mám vedle sebe kohokoliv.“

Nechybělo mnoho a převzal jste Pardubice, během poslední sezony vás lákal Magnitogorsk. S kým jste ještě jednal a vlastně odmítl?
„Nejdřív k těm Pardubicím. Dostal jsem velmi dobrou nabídku, pan Kusý se mnou jednal velice seriózně. Nechvátal na mě, měl o mě opravdu eminentní zájem. Až mi bylo trapně, jak jsem ho pořád odmítal.“

Proč jste tedy odmítl Pardubice?
„Já vím, je to velká hokejová bašta, hodně jsem to zvažoval, ostatní kluby šly stranou, ale nakonec jsem usoudil, že moje přikývnutí Pardubicím by bylo uspěchané.“

Proč?
„Jde o životní priority. Takže o rodinu. Pořád někde lítám, rodina se přizpůsobuje mně. Nechci se jednou ohlídnout a zjistit, že jsem se na výchově dětí skoro nepodílel. My nemáme moc zázemí s děděčky a babičkami, protože jsou od nás poměrně daleko, zdraví jim navíc moc neslouží. A chůvám děti dávat nechceme. Trenér musí mít odhad a cit na směr, kterým jít. Já se podle svého citu řídím a nebyl jsem přesvědčený, že za dané chvíle chci převzít další nový klub.“

A pak přišel Růžičkův telefonát…
„Tak samozřejmě jsem něco věděl. Ale absolutně jsem s tím nekalkuloval. Kdyby to vyšlo, fajn, budu rád. Pokud ne, nevadí, svět se mi nezboří. Byl jsem připravený rok netrénovat, věnovat se rodině a byznysu. Mám tu kliku, že moji rodinu neživí hokej, ale podnikání. Takže nemusím chodit od štace ke štaci a kočovat s rodinou po světě jen proto, abych ji uživil. V tom mám svobodnější výběr. Bohužel na rozdíl od jiných kolegů, kteří jsou odkázání k neustálému trénování, protože jinak by vypadli z toho kolotoče a už by se do něj nemuseli vrátit.“