Fotbal není krutý!

Byla to jeho poslední tisková konference. Už nikdy nezasedne za stůl s mikrofony a nepromluví k novinářům. Za sebou měl poslední zápas v roli reprezentačního kouče. Krutý zápas. S hořkým koncem. Karel Brückner se snažil své emoce skrývat. Nepovedlo se mu to.

Chtěl být jako vždy nad věcí. Zůstat, jak sám říká, „nepocitový“. Jenže některé otázky, byť nebyly míněny špatně a žurnalisté na ně měli právo, ho vyprovokovaly. Cítil se dotčený, vše si vztahoval jen na sebe a spatřoval v tom útok na svou osobu.

Šedovlasý stratég měl odejít důstojně, s potleskem. Jenže on si vybral jiné loučení.

Pan Košťál říkal, že kdo neumí přijmout porážku, nezažije ani žádné vítězství. Nepřijímá se vám tato porážka o to hůř, že už žádné příště nebude?
„Já to měl naopak. Vždycky jsem říkal, že musím umět přijmout vítězství, abych uměl prohrát. V té době, kdy jsem to dělal, to bylo důležité. Nikdy jsem nebyl ve velké euforii, nikdy jsem neoslavoval vítězství. A to ani velká. Proto pro mě bylo lehčí se vyrovnat s porážkou.“

Ale teď už nemáte šanci na revanš.
„Neberu to tak, že to jedna porážka a jedno vítězství. To je celý komplex práce, komplex porážek, komplex vítězství, komplex úspěchů a komplex neúspěchů. Toho je víc. Beru to jako celek.“

Je podle vás fotbal krutý?
„Ne. Není krutý. Fotbal je nádherný. Kruté porážky a nádherná vítězství k sobě patří. Bez toho to nejde. Bylo by hrozné, kdybych pořád jen vyhrával, nebo prohrával.“

Před pár dny jste řekl, že nejste pocitový. Přesto jaké pocity se ve vás mísí nyní?
„Pocity si opravdu hlídám. Jakékoliv. Ať jsou spojeny s opojnými chvilkami po vítězství, nebo se stresy po porážkách a neúspěších. Tomu se bráním. Velká vítězství a velké porážky patří k sobě. Kolikrát je hrana mezi nimi úplně milimetrová. Tenhle sport je prostě takový.“

Opravdu nepoodhalíte, co nyní prožíváte?
„Podělím se s vámi o jeden pocit. Takový shrnující. Z těch deseti nebo dvanácti let u reprezentace mám nádherný pocit, ať to bylo u jedenadvacítky nebo u áčka. To ani nemohu utajit, to se všeobecně ví. Byly to krásné roky a když jsme to včera s hráči probírali u večeře, tak tam ty pocity byly.“

Když jste se ráno po zápase probudil, jaká byla první myšlenka?
„Že přijdu pozdě na snídani. Myslím, že jsem nějak pozdě vstal.“

Takže nic kolem zápasu s Tureckem?
„To máte v hlavě pořád. To tam budete nosit hodně dlouho.“

Nebojíte se prázdnoty trenérského důchodu? Jak bude nyní vypadat váš život?
„Chtěl bych okusit nesnesitelnou lehkost bytí… A uvidím, co to se mnou udělá. Ještě jsem se ani jedinou myšlenkou nezabýval tím, co budu nyní dělat. Ale musím začít trochu jinak. S ohledem na věk. Tahle činnost, šest roků, respektive třicet pět roků dělat hlavního trenéra, to je náročné, obtížné a složité. Takže si odpočinu. Pak si najdu takovou práci, která mě zase uspokojí.“

Vlastimil Košťál zmínil, že vám patrně ČMFS nabídne možnost pokračovat v jiné funkci. Přijal byste takovou nabídku?
„Už jsem řekl, že se absolutně bráním nějakým podnětům, myšlenkám, či nabídkám. Chci si zkusit tu nesnesitelnou lehkost bytí. Řekl jsem, že s reprezentací končím!“

To znamená, že pokud nabídka přilétne, vy ji nepřijmete?
„Řekl jsem přece, že žádnou nabídku nečekám a o žádné neuvažuji. Jestli tady pan inženýr Košťál (mrkne na vedle sedícího reprezentačního manažera a prvního místopředsedu ČMFS Košťála) říká, že by pro mě byla někde práce třeba v metodické komisi, nebo něco jiného, tak to ještě zvážím. Ale teď se tomu bráním.“

Dá se říct, že český tým na turnaji na postup ze skupiny neměl?
„Podle průběhu zápasů přece bylo evidentní, že i s Portugalskem jsme měli na lepší výsledek. Ať to byla třeba těsnější prohra, nebo dokonce remíza. Za stavu 1:1 tam byly určité situace, které jsme mohli proměnit v gól. Při lepším řešením koncovky v zápase s Portugalskem a s Tureckem, nepochybuju o tom, že bylo možné docílit lepšího výsledku. Ovšem proto, že jsme nepostoupili ze skupiny, musím naše vystoupení tady na turnaji hodnotit jako neúspěšné.“

Jak jste prožíval posledních patnáct minut utkání s Tureckem?
„Koučingem. Neustále jsem nabádal hráče, ať obranu postaví výše a ať napadají dříve. Druhému gólu jsem ale nemohl zabránit nijak, i kdybych někoho vystřídal, nebo křičel.“

Spíše mě zajímalo, jak vám bylo?
„Blbě.“

Když padla po Portugalsku otázka, jestli tým neztratil zápas vinou špatné kondice, vy jste odpověděl, že na druhé straně je soupeř. V případě Turecka to bylo také o kvalitě soupeře? Nebylo to skutečně tím, že mužstvo bylo špatně kondičně připraveno na turnaj?
„Pane redaktore, já kondičně mužstvo nepřipravuji. Nemůžu ho po této stránce za čtyři dny připravit. Když se někdo připravuje kondičně, třeba na mistrovství Evropy, myslím třeba atlety, tak se připravují dva roky. Já jsem o kondiční přípravě hovořil s odborníky, velkými odborníky. Stokrát, padesátkrát. Připravit mužstvo kondičně je proces strašně dlouhodobý. Já jsem tým připravil tak, aby byl organismus víceméně oživen. Aby odpadla únava, aby se mužstvo nastartovalo po psychické stránce, po stránce koncentrace, taktiky a tak dále. Kondiční přípravu ale za čtyři dny v Bad Kleinkirchheimu prostě neudělám. To prostě ne! Pořád mi předhazujete, že když se někdo brání, nemá kondici. To je hrozný nesmysl! Viděl jsem tady na šampionátu nejlepší kondičně připravené mužstvo a to jsou Chorvati. Z nich číší síla! A stejně bránili čtyřicet minut v malém vápně proti Rakušanům. Viděl jsem Chelsea, která je na tom z hlediska kondice v anglické lize nejlépe, a taky bránila na malém vápně v deseti. Ano i my jsme si tímto způsobem museli někdy pomoct. Ale vás už to nebaví…“ (obrátí se na novináře, který položil dotaz)

To ne, jen jsem si žádal o mikrofon, abych svou otázku ještě doplnil, a proto jsem se na okamžik otočil.
„Aha… Když mužstvo riskuje, tak vás dostane pod tlak a není to o kondici. Když jsme přitlačili před čtyřmi lety Holanďany, nebylo to proto, že měli špatnou kondici. My jsme riskovali a vrhli vše do útoku… Už jsem asi hovořil moc obšírně. Za to se omlouvám.“

Proč ale byli třeba Portugalci do devadesáté minuty živí a vy jste dva zápasy ztratili v závěru?
„Pane redaktore, to bychom se dostali asi do čtyřhodinové diskuse, než bychom si vůbec vysvětlili, co si představujete pod slovem kondice. Můžete mi říct, jakou kondiční složku si představujete?“

Komplexní kondiční složku. Vytrvalost a rychlost. Aby byli hráči agresivnější a živější.
„Rychlost je daná. Ta nejde zlepšit.“

Lze ji zlepšit. Podle amerických odborníků, kteří působili u německého národního týmu. Mají to dokonce doložené čísly. Ve vaší Olomouci o tom přednášel jejich kondiční trenér.
„To jsou strašné bláboly! Na to vám tady nebudu odpovídat. Vím o fotbalové rychlosti, rychlosti reakce, rychlosti herní, lokomoční, startovní, frekvenční… Tam je deset druhů rychlosti. Mám na to i průpravné hry. Ale tady není prostor na takovouto diskusi, pro kterou nemáte základní odborné vzdělání.“ (ihned reaguje Vlastimil Koštál: „Apeloval bych na pány redaktory a redaktorky, jestli tady nějaké jsou, abychom se vrátili k meritu věci a nezkoušeli se tady z odborných termínů. Jestli vás můžu poprosit, směřujte své dotazy jinam.“)

Pane trenére, já bych tedy měl tři otázky (vezme si slovo jiný z novinářů). Před turnajem jste věřil, že se útočníkům, kteří se v klubu trápili, vrátí forma. Dalo se s tím něco dělat? Druhá věc, jestli se dal nějak lépe vyřešit střed zálohy. A třetí věc je sebeuspokojení. Hráči před zápasem s Tureckem tak dlouho opakovali, že nemohou prohrát, až tomu asi sami uvěřili a závěr utkání podle toho vypadal. Můžete k tomu něco říct?
„Já už si ty vaše otázky ani nepamatuju (pronese posměšně). První byla jaká?“ (chce si nechat otázky znovu zopakovat)
Mohli byste tuto tiskovou konferenci brát trochu vážně? (zastane se kolegy další z novinářů)
„Teď mně řekněte, proč nemluvím vážně?“

Možná bychom si zasloužili, abyste nám na poslední tiskové konferenci odpověděl, na co se ptáme.
„Já odpovím. Jen jsem si všechny otázky nezapamatoval, tak se ptám, která je první. Dejte mi jednu podruhé.“

Ptal jsem se na útočníky, vy jste je obhajoval a věřil, že se jim vrátí forma. Jestli se s tím dalo něco dělat jinak?
„Já jsem neobhajoval formu hráčů, ale říkal jsem, že tyhle útočníky umíme využít. To byla moje slova. Nikdy jsem neřekl, že mají útočníci vynikající formu. Tu neměli. Myslím si, že ti tři útočníci, tři hrotoví hráči, byli využiti dobře. Ať to byl Koller, ať to byl Svěrkoš, ať to byl Baroš. Ať to byli oba krajní hráči, Sionko především, a pak Plašil. Druhá otázka!“
Střed zálohy…
(skočí do řeči) „To byl problém. Víme, že tam po zranění Rosického nemáme takovou vysokou kvalitu. To bylo jednoznačné, věděli jsme to. Museli jsme hrát na tři hráče. Tam jsme to řešili: Galásek, Polák, Matějovský a Galásek, Polák, Jarolím. Co máte dál?“

Poslední bod byl sebeuspokojení před zápasem s Tureckem.
„To byla slova hráčů. Já jsem vždy skromný v prohlášeních a opatrný. Ode mě jste nikdy neslyšeli slova o tom, kolik vyhraju a jak vyhraju. Když si to hráči takto řekli, je to jejich věc, já jim na to právo neberu.“

Nešlo mi o to, co řekli, ale jak se pak podle toho chovali na hřišti.
„Na hřišti hráli tak, aby dovedli utkání do vítězného konce a na konci zkolabovali. Ale nemyslím si, že by to bylo tím, že se hráči prezentovali nějakými velkými slovy a pak to na hřišti nepotvrzovali, vždyť to není pravda.“

Myslíte, že byl systém s pěti záložníky vhodný pro naše hráče? Mně se totiž zdálo, že to už všichni nezvládli v rozhodující fázi dokonale aplikovat.
„Já nevím, pane! Odmítám odpovídat na takového dotazy. Vy absolutně nevíte o čem mluvíte! Vždyť tohle je nesmyslný dotaz, vaše odbornost není na takové úrovni, abychom vedli takovou diskusi.“

Tak promiňte, že jsem se zeptal, už se raději ptát nebudu.
„No ne, ptejte se na něco, čemu… Já se taky nebudu bavit o operaci by-passu. O sytému rozestavení ve fotbale přece musíte něco vědět a ne tady plácat, abych hrál na dva útočníky a pak zase abych nehrál na krajní záložníky.“