Video se připravuje ...
Bude to 7 let, kdy tehdy 18letý Marcus Rashford vtrhl na scénu. Stylově. Při únorovém debutu za áčko Manchesteru United v Evropské lize vstřelil dva góly Midtjyllandu (5:1). Stejný počin zopakoval o tři dny později v lize s Arsenalem (3:2). Zrodila se hvězda, zasáhlo fotbalový svět poselství. Naplnilo se? Spíš ne… Zatím. Nyní 25letý útočník či křídelník rozehrál part, aby redefinoval status věčného prince. Z MS v Kataru se vrátil – dost možná – v životní formě.
Neexistuje dobré, ani špatné rozhodnutí. „Prostě si vyberete a žijete,“ tvrdil Jean-Paul Sartre, jeden z hlavních představitelů existencialismu ve 20. století, který pojednává o tom, že lidé jsou odsouzeni k volbě. Definovat se v absurdním světě bez pravidel.
Jenže co když si nezvolíte? I to nese důsledky. Jako v případě Marcuse Rashforda. Stín průměrnosti, nebo záře reflektorů? To je, oč tu běží. Narodil se s velkým osudem. Napíše historii, věděli skauti, když poprvé spatřili šestiletého kluka, ze kterého chtěl otec Robert původně vychovat hráče kriketu.
Ač odchovanec Manchesteru United, začínal v akademii City. Představitelé červené části města ale přesvědčili rodiče, že bledě modrá není správná barva. A tak se v sedmi stal rudým ďáblem.
„Tréninkové centrum znám nazpaměť, prošel jsem všemi mládežnickými výběry,“ vypráví Rashford, pro něhož měli, mají a vždy budou mít fanoušci slabost. Princ Manchesteru, říkají s oblibou o talentu, jenž za první tým United nastřílel 112 branek v 335 zápasech, přidal 65 nahrávek. Navzdory tomu spíš sedí přívlastek věčný princ, jehož korunovace mezi světovou elitou se neustále odkládá.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
Vyzkoušet za 1 Kč Více informací
Už mám předplatné. Přihlásit se
