Jako mladý hráč si splnil velké přání. V létě 2017 podepsal smlouvu ve Fiorentině, kam se o rok později šel rvát o místo v evropské elitní soutěži. Jenže útočník Martin Graiciar (19) tvrdě narazil. Zatím nesbírá starty v Serii A, místo toho už půl roku čeká na šanci. Český talent roku 2017 v anketě deníku Sport (kompletní pořadí ZDE>>>) naplno poznává tvrdý boj v zahraniční konkurenci a úskalí osamoceného žití v cizí zemi, o čemž upřímně vypráví v obsáhlém rozhovoru pro iSport Premium.
Co se u vás za poslední rok všechno změnilo?
„Uplynulý rok nebyl moc úspěšný, protože jsem toho moc nenahrál. V Liberci jsem si hned na zimním soustředění zlomil klíční kost, když jsem se vrátil, zase si natrhl sval. S tím jsem se potýkal i v Itálii, kde jsem si stejné místo poranil ještě asi dvakrát. V Liberci jsem aspoň nějak fungoval, bohužel teď v Itálii to není optimální. Žít tady sám je docela těžké. Po každém tréninku přijdu domů přibližně v jednu odpoledne a pak pořádně nemám co dělat. Koukat na televizi, to je teď vedle fotbalu víceméně můj jediný program. Je to trošku těžší život.“
Jak tohle zvládáte?
„Ať už pozitivní, nebo negativní zkušenost, vždycky je to nějaká zkušenost. Může mi to jenom pomoct, nejen fotbalově, ale hlavně lidsky.“
Jaká je tedy vaše pozice ve Fiorentině?
„Na začátku mi to komplikovalo zranění, až ke konci listopadu jsem začal naplno trénovat. Nedokážu přesně říct, jaká je má pozice. Teď tady máme dost útočníků, ještě přišel ze Sevilly Muriel. Je to docela nabité, když jsem to počítal, jenom hroťáků máme pět. Je těžké se prosadit.“
Trénujete s áčkem?
„Jasně, normálně funguju jako člen áčka, jen na zápasy se moc nedostávám. Máme v týmu hodně hráčů, ne každý se do nominace dostane.“
Prošel jste si zdravotními problémy, už jste z nejhoršího venku?
„Když jsem šel do Fiorentiny, zvládl jsem přípravu, ale týden před prvním ligovým zápasem jsem si znovu natrhl sval, se kterým jsem měl problém už v Liberci. Mám tam nějaké slabé místo, snažím se na tom pracovat. Byl jsem kvůli tomu asi měsíc u pana profesora Koláře v Praze. Pak se to zlepšilo a postupně jsem začal normálně trénovat. Jenomže na lavičku jsem se zatím dostal jenom dvakrát. Se Sassuolem (9. prosince, 3:3) a v Janově (29. prosince, 0:0). Ani jednou jsem na hřiště nešel.“
Je reálný odchod na hostování?
„Všechno je možné. Hostování i přestup. Jak jsem říkal, život je tady pro mě hodně těžký. Jsem sám, daleko od rodiny, kultura je tady jiná. Musím říct, že jsem si na to ještě moc nezvykl. Spíš tak nějak přežívám, pak se to projevuje i na fotbale. Pokud člověk není šťastný v osobním životě,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit