Collina: Píšťalka mi změnila život

Jak se mu daří? Na to za pár dní devětačtyřicetiletý Ital, finanční poradce, odpovídal v rozhovoru pro New York Times. Slavný a zajímavý i pro zámoří prostě je, i když už nepíská.

Co nejlepšího a nejúžasnějšího vás v kariéře potkalo?
„Na to mám několik odpovědí. Bylo by moc jednoduché říct finále mistrovství světa nebo Ligy mistrů, souboje jako Barcelona-Real nebo italská derby. Zažil jsem toho tolik.“

Říkal jste, že máte i jinou odpověď.
„Rozhodně. To, že jsem byl rozhodčím zásadně ovlivnilo celý můj život, moji profesionální kariéru mimo trávníky. Jak? To je jednoduché. Já začal pískat v sedmnácti, o to jde. Kdo v sedmnácti musí rozhodovat? V sedmnácti toho k rozhodování v životě moc nemáte, rozhodují za vás jiní. Rodiče, učitelé, trenéři, všichni kolem vás, jen ne vy.“

Takže vy jste ještě před dosažením plnoletosti byl vlastně dospělý?
„Tak. V sedmnácti jsem pískal zápasy dospělých, takže na hřišti jsem byl nejmladší. A něco takového vás hodně ovlivní, formuje to osobnost, udělá vás to dospělým dřív. Takže moje rozhodcovská kariéra od samých počátků určovala i to, jak žiju a co jsem dnes.“

Jak snadno jste se tehdy naučil řídit zápasy a starší fotbalisty?
„Rozhodovat, vzít na sebe zodpovědnost, to je pro spoustu lidí problém. To se nedá naučit, s tím se musíte narodit a pracovat na sobě, abyste tuhle schopnost rozvíjel. Být fotbalovým rozhodčím je skvělý způsob k tomu, jak vylepšovat svoje schopnosti řídit firmu, kolektiv…“

Rozhodčí už svoje rozhodnutí nemůže vzít zpátky.
„Přesně tak. Písknete, a už to nemůžete změnit. To, co jste udělali pod tlakem a ve zlomku vteřiny je definitivní. A ovlivní to život spousty lidí. Vaše rozhodnutí může určit další osud hráčů, osud klubů. Být rozhodčím je velká zodpovědnost, stejně jako být třeba šéf firmy. Když jsem začínal, bral jsem to jen jako koníčka na pár let. Vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych s píšťalkou běhal tak dlouho. Pak se to zlomilo a já zjistil, že bez fotbalu a píšťalky neumím žít.“

Jste šťastný i bez té píšťalky v ruce?
„A proč bych neměl být?! Jistě, zažil jsem toho hodně, odpískal jsem množství zápasů, ale já dál žiju s fotbalem. Samozřejmě mi chybí, že už nejsem rozhodčí, vždyť jsem s tím začal v sedmnácti. A podařilo se mi pískat finále mistrovství světa, olympijské finále, super zápasy. To mi chybí, po tom se mi stýská, ale to je přece úplně normální. Nic netrvá věčně. Když jsem skončil, otevřely se přede mnou nové obzory, takže jsem se pustil do nových úkolů a naučil jsem se je mít rád jako kdysi pískání.“

Řídíte italské rozhodčí. Co dalšího děláte?
„Mám na starosti rozhodčí v Sérii A a v Sérii B, abych to upřesnil. Co dál? Spolupracuji s UEFA na přípravě rozhodčích. Oboje mě baví a je to hodně zajímavé.“

V roli sudího jste strávil sedmnáct let. Jak moc se za tu dobu fotbal změnil?
„K největší změně došlo v rychlosti, fotbal se strašně zrychlil. Dnes je rychlost jedním z nejdůležitějších herních faktorů. Fotbal je taky silovější. A agresivnější v tom dobrém smyslu slova agresivita. A je také fyzicky náročnější, pro hráče i rozhodčí.“

Jak rozhodčí zvládají stoupající fyzickou náročnost?
„Fyzička? S tou špičkoví sudí nemají problém. Moderní rozhodčí jsou prvotřídní atleti, kteří podstupují stejné testy jako hráči. Pamatujete na obrázky z ne tak dávné minulosti, z padesátých, šedesátých let minulého století? Rozhodčí v košili a s kravatou, protože tehdy se zápasy soudcovaly, rozhodčí byl soudce. Něco takového dnes už není možné. Rozhodčí jsou skvěle připravení sportovci.“

Do fotbalu ohromně zasáhla televize. Jak byste ten proces popsal vy?
„Když jsem začal pískat zápasy té nejvyšší úrovně, na stadionu byly čtyři kamery, pak šest, možná osm. A dnes? Kolik jich je? Dvaadvacet? Čtyřiadvacet? Takže televize vidí skoro všechno, co se na trávníku děje. A tím ztěžuje úlohu rozhodčích, kteří nemají právo na omyl. Rozhodčí musí být vždy přesný a neomylný, jenže s kamerou za brankou nebo nad hřištěm je to prostě těžké. Kamerám nic neunikne, ukazují věci, které prostě sudí vidět nemůže. A on musí vyřknout ortel na základě toho, co vidí ze svého úhlu pohledu. Proto je dnes tak náročné být rozhodčím na té nejvyšší úrovni.“

Takže nesouhlasíte, když se výkon rozhodčích posuzuje s pomocí videotechniky?
„Je to nefér. Jinak to říct neumím. Je nefér hledat vždy chybu jen a jen v rozhodčím a pokaždé z něj dělat jediného viníka s pomocí technologie, která umožňuje vidět to, co lidské oko prostě nedokáže. Já to musím znovu a znovu opakovat – rozhodčí mají problém hlavně s tím, co umí moderní technika. Oni nemohou nějakou akci rozkouskovat, přehrát pozadu a pokaždé jinou rychlostí. Na trávníku máte možná půl vteřiny na to, abyste se rozhodli. A co je to půl vteřiny? Nic!“

Jaký je váš názor na věkový limit pro rozhodčí? Souhlasíte s tím, že v pětačtyřiceti musí končit?
„Když se to blížilo v mém případě, byl jsem z toho úplně hotový. Vůbec to nebyla šťastná a veselá část mojí kariéry. Já myslím, že by se mělo rozhodovat na základě výkonnosti a ne podle věku. Konec by měl přijít až když by bylo jasné, že člověk na to nemá. Před deseti, patnácti lety nebyli sudí tak fyzicky nadupaní jako jsou dnes. To samé platilo přece pro hráče. Ti jsou na tom dnes tak, že můžou hrát mnohem déle, než dřív. Proč by si kariéru nemohli prodloužit i rozhodčí? Proč se mám vzdát dobrého sudího jen proto, že mi to nařizuje kalendář? Tomu moc nerozumím. Hlavní je kvalita a ne věk.“

Má v posuzování rozhodčímu pomáhat technologie? Jste pro nebo proti?
„Nedávno se rozhodlo, že technologie se ve fotbalu používat nebude. Tečka.“

Bude v zápase víc rozhodčích? To je cesta, kterou se fotbal vydá?
„Ano a podporuje to Michel Platini, šéf UEFA. Zatím jsme ve fázi experimentu, uvidíme, jak to bude fungovat. Je těžké něco předjímat, protože jsem v úplných začátcích s testováním změn. Když italští rozhodčí pískali zápas ve čtyřech, hlásili mi, že si byli jistější, že měli zápas víc pod kontrolou. To jsou data, se kterými pracuji. Zatím je asi jasné, že víc očí víc vidí.“

Lidský faktor, nebo technologie? Pro co byste se rozhodl vy?
„Víte, já jsem pro experimentování. Radši zkouším, než nařizuji. Asi před deseti lety jsem byl u toho, když v utkání italského poháru byli dva rozhodčí a dva asistenti. Oba rozhodčí měli stejná práva zasahovat do zápasu, oba měli píšťalku. Teď se zkouší to, že sudí, kteří hlídají šestnáctku a brankovou čáru, píšťalku nemají, nemohou rozhodovat, jen mohou hlavnímu poradit. Abych řekl pravdu, tehdy mě to nepřesvědčilo, nebylo to řešení. Uvidíme, jak se osvědčí současný model. Musí se ale zkoušet a zkoušet a zkoušet. Pamatujte si, na co jste se mě ptali a přijďte se mě zeptat za nějaký čas.“

Na první pohled to tak možná nevypadá, ale vy prý nejste zastáncem technologické pomoci ve fotbale. Je to tak?
„UEFA je proti technice. Přednost má lidský faktor. Michel Platini to tak zřejmě vidí, má za sebou ohromné množství zkušeností jako hráč a trenér, a chce, aby na trávníku rozhodoval člověk.“