Už jsem to nebyl já, přiznává Kaloč. S kým byl v kontaktu a jak vidí Baník?
Z někdejšího kapitána reprezentační jedenadvacítky a zlatého vejce se v Baníku během roku stal nechtěný fotbalista. Nakonec ale Filip Kaloč zamířil do soutěže, kterou z Čechů hraje už jen Tomáš Kalas a kde si Sparta vybrala Asgera Sörensena či Petera Vindahla. Zanedlouho čtyřiadvacetiletý záložník si ve druhé bundeslize užívá devadesátiminutové starty a s Kaiserslauternem vyhlíží semifinále německého poháru. O tom i o Ostravě mluvil pro Ligu naruby a iSport Premium.
Jak vás mám přivítat? Ještě česky, nebo už „willkommen“?
„Spíš willkommen. (úsměv) Ale abych řekl pravdu, německy jsem se neučil ani na škole, takže teď se zkouším sám učit alespoň základy přes aplikaci na telefonu. Angličtina je v pohodě, ale chci se domluvit v jejich řeči.“
Shrnul bych to takhle: váš život je naruby.
„Asi se to tak dá říct. Fotbal nemá logiku. Jednou jste nahoře, podruhé dole. Pro mě to teď určitě platí. Ještě před měsícem jsem se připravoval v Ostravě sám v parku, teď mám za sebou starty v druhé německé bundeslize včetně toho na Olympijském stadionu před 74 tisíci lidmi. Fotbal je jak na horské dráže, ale já jsem pořád věřil tomu, že se i po nepodařeném půlroce karta obrátí. Jsem strašně rád, že jsem si za tím šel a dopadlo to. Už se dívám jen na pozitivní věci.“
Co člověku běží hlavou, když nastupuje v Berlíně na vyprodaném ikonickém stánku?
„Během zápasu upřímně atmosféru moc nevnímám. Ale když jsme byli na nástupu a celý stadion začal zpívat chorály, měl jsem husí kůži. Stejně tak když jsme přijeli. Stadion svítil modře, stál jsem na hřišti sám, chtěl jsem si všechno vyfotit, ale nakonec jsem se k tomu neodhodlal, abych nevypadal trapně. (úsměv) Nádhera, pak už jste nicméně tak ponořen do zápasu, že není moc čas řešit věci okolo. Ani po gólu jsem nevěděl, jak slavit, moc si to nevybavuju. Až den nebo dva dny po utkání, kdy jsem se pořádně dospal, mi všechno došlo.“
Čtvrtfinále s Herthou bylo největším zápasem kariéry? Nebo vede EURO U21?
„Zážitkově určitě. Tam bych ale zařadil už první domácí zápas. Když jsme vedli, spoluhráč na mě houknul, ať si trošku užiju atmosféru plného stadionu. Neuvěřitelné, nikdy jsem to nezažil. Dělali jsme si z toho pak srandu, že ještě
