Diego Simeone nerežíroval jednu, ale několik obrodných etap Atlétika Madrid. V létě uzrál čas pro tu nejčerstvější. Jejím symbolem je Julián Álvarez, 24letý Argentinec, který už vyhrál prakticky všechny významné trofeje. Dlouho jsme viděli, že je dost dobrý, aby mohl každý týden vést útok špičkového týmu. Na Etihadu ho brzdila jen přítomnost Haalanda, zvířete v lidské podobě. Nyní má šanci prokázat, že se může stát elitním útočníkem sám o sobě. Rozhodně k tomu má předpoklady: hbitý, silný, obratný a neuvěřitelně pracovitý. Je v podstatě vším, co Simeone od hráče číslo 9 chce. Pocítit to může také Sparta, která Atlético na začátku listopadu potká v Lize mistrů.
Diego Simeone – rozkročený jako zápasník – stojí v čele Atlétika Madrid 13 let. Tak dlouhé vládnutí je neobvyklé a zaslouží uznání. Poslední dvě sezony však působily tíživým dojmem, a dokonce se zdálo, že v čím dál říznějším zápolení s Gironou, Bilbaem či Realem Sociedad, kluby s inspirativní organizací a kumštem vypěstovat z malého semínka kytici vynikajících hráčů, byla v ohrožení i jindy nezviklatelná přítomnost v Lize mistrů, nemluvě o šancích na titul, jež odpluly jako loď mrtvých v severské sáze.
Bylo nemyslitelné, že některá Simeoneho rozhodnutí fanoušci, kteří se předtím uctivě skláněli před každým jeho krokem, vypískali v tvrdé tónině nesouhlasu, a pro 54letého Argentince to byl horší zvuk než hvízdající konvice na plotně nebo skřípot brzd u nákladního vlaku. Jeho status (údajně) nejlépe placeného trenéra světa s 23 miliony eur ročně nahlodala otázka o hodnotě a poměru cena/výkon.
Ale pak se něco zlomilo, tak jako vždy. Colchoneros nastartovali vítěznou sérii a účast v Champions League vydobyli (potřinácté v řadě). The Simeone vibes, tedy Diegovy vibrace a pulzující síla, opět zafungovaly. Osobní kouzlo, leckdy přesahující jeho taktický um, kudrnaté vlasy s příměsí šedin a vroucí pouto s věrnými Rojiblancos. Cholo ví, jak vyburcovat ty, jimž dochází energie.
Na Metropolitano to dunivě hřmí a on po celou dobu diriguje sbor – orchestr divokých gest k hráčům i publiku. Tahle vášeň se spolehlivě přenese na mužstvo, vrhající se do soubojů se zuřivostí býků a horoucích pekel. Pro soupeře to není běžný stadion, ale nepřátelský terén. Bolí to jako v očistci a mnohdy ztratí hlavu. Není náhoda, že Real Madrid, v minulé sezoně nepřemožitelný, padl pouze s městským rivalem (v La Lize i Copa del Rey), který Bílý balet stíhá jako zlověstná nemesis nebo psychopatický Joker hrdinu Batmana.
Simeone v listopadu 2023 podepsal novou tříletou smlouvu, zahrnující snížení mzdy na přibližně 17 milionů. Zůstane-li až do konce, bude šéfem 16 let. Už teď je s náskokem nejdéle sloužícím koučem v historii Atlétika. V top ligách je pouze za Frankem Schmittem, unikátem z Heidenheimu (řídí ho od roku 2007). To vše je o to podivuhodnější, že před přesunem do Madridu vystřídal šest štací během pěti let (Racing Club, Estudiantes, River Plate, San Lorenzo, Catania, Racing Club).
Taková dlouhověkost je ve špičkových evropských klubech nevídaná, zvlášť v éře po Arsénu Wengerovi a Alexi Fergusonovi. A rozhodně v nejlepších španělských týmech: v Barceloně drží primát Jack Greenwell a jeho 10 let na lavičce (1913–23). Od té doby pouze Johan Cruyff vydržel déle než pět sezon. Miguel Muňoz měl na povel Real Madrid 14 let, ale od jeho odchodu v roce 1974 jsou nejdelší etapou čtyři roky Vicente del Bosqueho (1999–03).
Tlak v Barce a Bílém baletu je masivnější než v Atlétiku, ale to nic nemění na tom, že rodák z Buenos Aires si svůj majestát a nebývalou svrchovanost vytvořil v podstatě sám. Když 23. prosince 2011 přiklusal – alfa samec v černém obleku –, Colchoneros měli dny slávy za sebou a uplynulou dekádou s námahou proklopýtali, třebaže útočnou čepel rozjasnil Fernando Torres, Kun Agüero či Diego Forlán. Stačilo pár měsíců a Atleti dobyli Evropskou ligu a v srpnu 2012 Superpohár UEFA, když jako komando záškodníků podminovali hradby Chelsea (4:1) a jindy perfektní firewall Petra Čecha deaktivoval třígólový vir Falcao.
Etablovaný člen evropské elity
Simeonova tlupa poté ovládla Copa del Rey (2013), La Ligu (2014 a 2021), další Evropskou ligu (2018) i Superpohár (2018) a dvakrát se prodrala a prosápala do finále Ligy mistrů (2014 a 2016), kde jejich motor vypnul Bílý balet, pracovní četa kvalifikovaná na finálové triumfy. Nyní jsou etablovanými členy evropské elity, stálicemi Champions League, pravidelnými uchazeči o titul a patnáctým nejbohatším klubem světa.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
