Upíchnutý doma v Eindhovenu vymýšlí, jak pomoci nejen své rodné hroudě. Záložník slavného PSV Michal Sadílek už je ve spojení se zástupci Uničova, města, kde má část rodiny, a které je tvrdě postižené koronavirem, i s nemocnicí v Uherském Hradišti. „Teď vlastně beru peníze za to, že sedím na zadku. Chci pomoct, když můžu,“ říká uvědoměle 20letý reprezentant.
Zrovna jim to začalo klapat. Oproti nepovedenému podzimu se PSV Eindhoven začal drápat tabulkou Eredivisie nahoru, pak ale zemi zasáhla pohroma. Michal Sadílek si našel jinou motivaci, pomoc bližním.
Podle statusu na sociální síti, kde žádáte nejen o tipy, jak s penězi naložit, ale také kam je poslat, aby co nejlépe splnily svůj účel, hádám, že celou situaci neprožíváte zrovna dobře. Jak to na vás působí?
„No, špatný. Nemůžu dělat to, co mě živí a baví, jsme zavření, je to na houby. I když je pravda, že opatření tady v Holandsku ještě pořád nebyla taková jako třeba v Česku. A to je to v Holandsku mnohem horší. Třeba hranice u nás uzavřeli teprve ve středu. Mrzí mě, že mám rodinu tisíc kilometrů daleko a jsem s ní v kontaktu jen pomocí zpráv a volání. A je to o to horší, že člověk neví, jak dlouho může tenhle stav trvat.“
Tvrdíte, že v Nizozemsku je to mnohem horší. V čem?
„Každý den kolem druhé hodiny odpoledne zveřejňují čísla. Je tu přes dva a půl tisíce nakažených a už přes osmdesát mrtvých. A přitom je to rozlohou menší země než Česko.“
Jak to řešíte na klubu?
„Do 6. dubna máme nařízené volno, čili to vychází dohromady asi na třítýdenní pauzu. Ale s klukama z kabiny se snažíme něco vymýšlet. Máme třeba web, kde jsme rozjeli různá domácí cvičení, lidem dáváme tipy na dobrou muziku, cokoliv, abychom je nějak podpořili. Snažíme se jim jít příkladem, aby zůstávali doma, nescházeli se někde ve větších skupinkách. Co jsem viděl teď, to nepochopím... Šel jsem si sám zaběhat do odlehlého parku, ale roušku jsem měl na sobě jako jediný. Potkal jsem skupinku lidí, čuměli na mě jako na blázna. Snad si to lidi co nejdřív vezmou k srdci a začnou se chovat zodpovědně.“
Chcete jít příkladem i ohledně pomoci, už to máte přesně vymyšleno?
„Měl jsem v hlavě nějaký nápad ještě předtím, než jsem napsal ten status. Velká část mojí rodiny je z Uničova, což je teď hodně postižené město, je na něj uvalená karanténa, hlídají ho policajti. Lidi tam třeba nemají ani látky, ze kterých by si mohli doma ušít roušky. A pak přemýšlím i o nemocnici v Uherském Hradišti, kde jsem se narodil. Zkrátka mám k tomu kraji vztah, mám tam rodinu a blízké a chci jim pomoct.“
Takže přispět třeba právě na zmíněné látky na roušky?
„V podstatě na cokoliv, podle dohody. Už jsem mluvil se zástupci města, budou rádi za jakoukoliv pomoc. Sami s tou situací pochopitelně nemají zkušenosti, jsou odstřižení od světa... Nedovedu si to ani představit, jaké to tam teď je. Mluvil jsem i s panem Zemánkem, náměstkem nemocnice v Hradišti, ti už prý vyklízí některá oddělení, aby uvolnili kapacity. Taky bojují s tím, že nemají dostatek materiálu, ochranných pomůcek.“
Říkáte, že si situaci v Uničově neumíte představit, i u vás už ale platí přísnější opatření, ne?
„Spíš mi vadí, že se prostě nedostanu za rodinou. Chci hlavně pomoct, když nemůžu dělat, co mě baví, hlavně těm, kteří to nejvíc potřebují a podle mě si to zaslouží. Mám k těm lidem v první linii obrovský respekt, rád bych jim to aspoň trochu usnadnil, přispěl jim. Chtěl bych taky říct, že kdyby kohokoliv cokoliv napadlo, může mi napsat na Facebook, Twitter nebo Instagram, jsem otevřený jakýmkoliv nápadům. My jsme teď ti, co mají možnost pomoci. Vždyť teď v podstatě beru peníze za to, že někde sedím na zadku.“
Není to...
(skočí do řeči) „Ne, je to pravda, úplně upřímně. Jenom někde maximálně běhám na samotě, individuálně se připravuju.“
Pardon, teď slyším v pozadí houkat sanitku...
„No jo, bydlím asi padesát metrů od nemocnice, kde taky leží několik nakažených, houká to tady pořád. A když chvíli ne, úplně si oddychnu. Ale fakt jen na chvíli, pak to zase začne.“
