Ačkoliv je mnoho lidí přesvědčeno o opaku, úřadující mistr Serie A SSC Neapol není v jihoitalské metropoli jediným klubem. Ve městě omývaném Tyrhénským mořem se v roce 2009 zrodil celek Afro-Neapol United. Sice výrazně menší než jeho bleděmodrý sourozenec, ale o to více unikátní. Klub je totiž především institucí, která úspěšně pomáhá se začleňováním imigrantů do společnosti. „Fotbal pro nás není cílem, ale nástrojem,“ říká jeden ze zakladatelů.
Začalo to naprosto obyčejným způsobem. Parta přátel si chodila po práci pravidelně zakopat a nedostatek hráčů je donutil „skautovat“ i mimo kruh svých známých. A protože někteří z nich pracovali ve službách sociální integrace, začali oslovovat své klienty – mnohdy africké uprchlíky, kteří při cestě do Itálie riskovali svůj život na Středozemním moři.
„Z pohledu migrantů jde nejefektivnější způsob, jak se začlenit do společnosti. Hodně se dbá na byrokracii, bydlení, práci či jídlo, ale v určitý moment integrace narazí do zdi a přistěhovalci si utvoří vlastní komunity. Na společenské úrovni se nikdy plně nezačlení s místními. Fotbal to mění, vytvořili jsme si spoustu přátel,“ říká Luigi Di Nunzio, který s projektem začínal.
Netrvalo dlouho a z obyčejné kopané s přáteli se stal klasický jedenáctičlenný tým. Profesionalizace ale nebyla jednoduchá. FIFA i Italská fotbalová federace mají regulace ohledně registrace hráčů mimo Evropskou unii, ale po letech lobbování a přesvědčování Italové svá pravidla upravili. Nic nebránilo klubu pojmenovanému Afro-Neapol United, aby začal svou cestu pyramidou fotbalových soutěží.
Odlišnost od dalších uprchlických projektů se dá vyvodit ze samotného názvu. „Afro vyjadřuje africký původ, Neapol zase původ neapolský. V týmu hrají migranti s rodilými Neapolitánci, nikoho neoddělujeme. Je to tým, který bojuje proti rasismu a ve kterém nejsou černí a bílí hráči. Jen hráči,“ říká Abdoulaie Camara, který do Evropy přicestoval z Gambie.
Existence takového projektu by se v italském kontextu neměla podceňovat. Jakkoliv kvalitní fotbal se na Apeninském poolostrově hraje, oproti zbytku kontinentu těžce zaostává v otázkách rasismu na fotbalových stadionech i v celé společnosti. Kalidou Koulibaly, Romelu Lukaku či Moise Kean patří jen k hrstce elitních hráčů černé pleti, kteří byli na nevhodné pokřiky fanoušků nuceni reagovat přímo na hřišti. V kontrastu s démonizací migrace, na které sbírají body italští vrcholní politici, se malý neapolský klub snaží ukázat, že „mísťnáci“ a „cizáci“ mohou táhnout za jeden provaz.
Každá Neapol potřebuje Maradonu
Unikátní projekt každý rok sílil a rozrostl se o ženský tým, juniorské mužstvo, amatéry či futsalovou odnož. Afro-Neapoli se navíc dařilo i sportovně, v italském soutěžním systému postoupila čtyřikrát za sebou a po integraci jihoamerických a evropských uprchlíků se stala jen Neapolí United. K týmu se navíc připojilo jméno, které se na jihu Itálie dodnes vyslovuje s náboženskou úctou – Maradona.
Ne, nebyl to TEN božský Diego, ale jeho syn, produkt románku mezi fotbalovou ikonou a místní ženou. Diego Maradona Junior za Neapol United hrál a následně byl jako trenér u dosud největšího sportovního úspěchu – nepovedené baráži o účast v Serii D, čtvrté nejvyšší italské lize.
To už ale v Evropě létal covid a klub vybudovaný na amatérských základech řešil finanční potíže. „Čtyři měsíce bez výplaty. V týmu jsou kluci, kteří jsou tisíce kilometrů od domova a nemají na jídlo či teplou vodu. Nedokázal jsem se dál dívat na tu nespravedlnost,“ oznámil Maradona junior poté, co se s Neapolí United ve zlém rozloučil.
A tak přišla další změna názvu, tentokrát tedy z existenčních důvodů. Vedení letos oznámilo fúzi s blízkým antifašistickým celkem ASD Quatrograd a v páté italské lize nyní společně vystupují pod jménem Quatro Afrograd.
Je to zklamání? Těžko. Afro-Neapol, či jak chcete klubu říkat, nikdy nebyl o sportovních úspěších, ale o pomoci jednotlivcům. Některým změnil život i profesně – kapverdský útočník Dodo si zahrál Evropskou konferenční ligu, Senegalec Maisse Ndiaye se zase dostal do juniorky AS Řím.
Podle ředitele klubu Di Nunzia ale především změnil mnohým lidem negativní názor na uprchlíky a samotným cizincům pomohl se zapojením se do evropské společnosti. „Fotbal pro nás není cílem, ale nástrojem. Vždy jsme si mysleli, že jednou moc vyrosteme a budeme muset projekt zastavit pro vlastní dobro, abychom nezradili naše hodnoty. Chceme ukázat, že solidarita není ideologické cvičení, které praktikujete na vlastní úkor. Ale že může být ekonomicky udržitelným modelem rozvoje ve všech odvětvích.“
