310 utkání v řadě. Na vyšší číslo v historii Premier League nikdo nedosáhl, nikdo se mu ani nepřiblížil. Není to jediný úspěch, kterým se Brad Friedel, bývalý americký brankář, může pyšnit. Zažil skvělou kariéru v Blackburnu, Aston Ville či Tottenhamu, v klubech má status legendy a nyní se v 52 letech úspěšně věnuje roli konzultanta. Pro Sport Magazín Góóól! představil aplikaci ScoutUS Pro, promluvil o skautingu gólmanů, zavzpomínal na české legendy v Premier League a rozebral i postavení fotbalu na americkém trhu. „Kromě Indie jsme zemí s největším potenciálem růstu, a to je vzrušující.“
S jednoletou výjimkou jste strávil v Evropě 20 let, teď jste už nějakou dobu v USA. Co vám na životě na starém kontinentu chybí nejvíc?
„Všechno! Každé město, kde jsem žil, jsem miloval. V krásné Kodani jsem strávil chvilku, ale ohromujícím městem byl například Istanbul, kde se navíc hrál skvělý fotbal. Život ve Velké Británii je ale něco, co mi chybí nejvíc. Kultura, lidé… Spojené státy jsou nyní hodně odlišnou zemí od té, kterou jsem v 90. letech opustil.“
Když vám Evropa tak chybí, nezvažoval jste návrat?
„Uvidíme, co se stane. Mám rodinu, děti, které chodí do školy, ale možné je všechno.“
Když se vrátíme k začátkům vaší fotbalové kariéry… Počkat, mám používat slovo football, nebo soccer?
(směje se) „Football! Tak je to správně.“
Skvělé. Když jste odcházel z USA, nebylo to pro tamní hráče obvyklé. V Anglii jste navíc nedostal pracovní vízum, tak jste musel do kontinentální Evropy. Bröndby, Galatasaray, to muselo být pro Američana pořádné přivítání, že?
„Myslím, že v Turecku jsem byl dokonce první profesionální hráč z USA. Ale ano, bylo to něco. Jako kluk, vyrůstající ve středozápadu USA, máte trochu omezený přehled o tom, jak vypadá zbytek světa. Být hozený do pekla istanbulského stadionu, ale i úplně nové kultury, byla ta nejlepší věc, co se mi v kariéře přihodila. Jít do zahraničí, poznávat lidi a učit se jazyky pro mě bylo lepší než jakákoliv vysoká škola.“
Přestože se doba změnila a fotbal se globalizoval, stále mám pocit, že fanoušci a veřejnost na Američany koukají trochu skrz prsty. Musí se neustále zmiňovat, že hráč či trenér je z USA, takže fotbalu zřejmě nerozumí, něco jako v seriálu Ted Lasso. Setkal jste se v kariéře s těmito předsudky?
„Musím říct, že v té době nebyli Američani příliš přijímaní jako fotbalisté, ale jak máme my brankáři odlišnou roli, měli jsme to jednodušší. A upřímně, USA je ve výchově hráčů stále dost pozadu oproti ostatním zemím. Ale zlepšujeme se. V roce 2026 tu bude mistrovství světa, to přinese další a další peníze do vývoje. Bude to ale trvat čas, generace. Co se týče popularity sportu, je tu ohromná konkurence – NFL, NHL, NBA, MLB, Nascar… Když tu vyrůstá dítě, má si opravdu z čeho vybírat, zatímco v jiných zemích je to převážně fotbal. Nemyslím si, že se někdy dostaneme do stádia, kdy většina dětí upřednostní fotbal před americkým fotbalem.“
Vážně? Odsud z Evropy má člověk pocit, že se přístup k fotbalu v USA drasticky změnil.
„To rozhodně. Určitě nechci vyznít tak, že nejsem optimistický. Ale bude to trvat. Nechci, aby si lidi mysleli, že už bychom třeba měli vyhrát mistrovství světa. Budeme konkurenceschopní, to ano. Máme skvělé hráče. Ale ty jsme měli i na slavném mistrovství v roce 2002. Až budeme hrát s Argentinou, Brazílií, můžeme je za určitých okolností porazit, ale ne přehrát. Vidím, kolik je tu ještě práce. Nějaký čas jsem strávil v akademii Tottenhamu, a když jste svědky, jak to tam funguje a jací hráči odtamtud chodí, je to na míle vzdálené tomu, co máme v USA.“
Takže i co se týče popularity mezi fanoušky, nůžky mezi sporty jsou hodně rozevřeny…
„Nemám přesná čísla, ale
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
