Pavel Nedvěd: Hráči mají všechno jednodušší
V anketě Český sportovec desetiletí vyhlášené deníkem Sport obsadil třetí místo. Všem lidem, kteří mu dali hlas, Pavel Nedvěd, majitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy, děkuje. Sám by však váhal, koho vybrat.
Mezi všemi českými sportovci uplynulé dekády skončil na bronzovém stupínku. Bere to s povděkem, nicméně i s rezervou. „Nemám podobné ankety moc rád, protože je to neporovnatelné,“ řekl včera v podvečer z hor Pavel Nedvěd.
Myslíte si, že se míchají hrušky s jablky a nelze porovnat, která z nich je lepší?
„Tak nějak. Míchají se kolektivní i individuální sporty a je strašně těžké posoudit, kdo je lepší. Samozřejmě že pro lidi to je zajímavé. Ale pro mě? Já neumím posoudit, jestli je lepší Nedvěd nebo Šebrle, který vlastně umí deset sportů a byl v nich nejlepší na světě. Nebo Jaromír Jágr, nejlepší hokejista světa, a na druhé straně Martina Sáblíková, taky nejlepší na světě, která těch soupeřů zase moc nemá.“
Porovnávejme to tedy s fotbalisty. Ty jste nechal v anketě za sebou všechny. A s velkým odstupem. I včetně Tomáše Rosického a Petra Čecha. Berete to i tak, že vás někteří lidé začínají doceňovat až teď?
„To ne. Během své kariéry jsem byl oceněný dost. Společných týmových trofejí i těch individuálních jsem získal dost. Hlavně těch prvních si vážím hodně. Jsem spokojený s tím, co bylo. I když jsem ještě neměl čas se za tím ohlédnout, byť jsem rok a půl odpočíval. Ale já se radši dívám dopředu než dozadu.“
Opravdu jste si ještě nesedl do křesla a neřekl si: Tak co já jsem vlastně všechno dokázal?
„Ne, fakt jsem se k tomu ještě nedostal. I když jsem si říkal, že až skončím, pustím si nějaké zápasy a svoje góly. Třeba na to někdy bude s kamarády vhodná chvíle a pustíme si to.“
Máte už aspoň uspořádanou vlastní videotéku?
„Mám. Manželka mi to nechala udělat, aniž bych o tom věděl. Jde o spoustu dvd a kazet. Jsou na nich nejen zápasy, ale i sestřihy gólů podbarvené muzikou.“
Přesto se zeptám: při které vzpomínce vám ještě teď mrazí po celém těle?
„Je to ta nejbližší vzpomínka. Na můj poslední zápas v Juventusu. Byla to emotivní rozlučka, dodnes mě zastavuje hodně lidí a říká mi, že všichni brečeli a že to bylo fajn. Toho si vážím, protože to je důkaz, že jsem odešel ze hřiště v dobrém.“
Ale v Česku vám všichni fanoušci neleželi u nohou jako v Itálii. Berete tohle umístění v anketě i jako signál, že jste jich s odstupem času získal na svoji stranu víc?
„Vím, na co narážíte. Ale vyplývá to z toho, že v Itálii jsem prožil čtrnáct fotbalových let a lidi mě znají víc. Tady mě měli možnost vidět třikrát do týdne, kdežto v Česku čtyřikrát do roka v dresu nároďáku. Záběry z italské ligy nebyly, protože byla kódovaná. Takže bohužel, když mi nevyšlo něco v reprezentaci, lidi se na mě koukali jinak. Ale nemám ani z tohoto pohledu negativní ohlasy. Je to všechno O. K.“
„V pár případech se mi to stalo. Říkali, že dřív mě neměli moc rádi, ale že teď uznávají, že jsem něco dokázal. To však neplatí jen o mně, ale i o Poborském, Šmicerovi, Kollerovi a spoustě kluků z naší party. Myslím, že na naši generaci se bude docela vzpomínat. Emotivních velkých zápasů jsme odehráli dost. Třeba mistrovství Evropy v Anglii nebo v Portugalsku, kde jsme to měli vyhrát. Po utkání s Holandskem jsme si řekli pár věcí s panem Brücknerem. To zůstane navždy mezi námi. On ví, že jsem si ho vždycky vážil a budu si ho vážit. Potřebovali bychom takových trenérů co nejvíc.“
Cítíte, že už máte podobný respekt ve společnosti v Itálii i v Česku?
„To se nedá porovnávat. V Itálii je kolem fotbalu blázinec. V Česku je to klidnější.“
Je kolem vaší osoby pořád stejné šílenství?
„Myslel jsem si, že když přestanu hrát a už nebudu tolik na očích, tak budu mít větší pohodu. Ale teď, když jedu na stadion, je to spíš ještě horší.“
Čím si to vysvětlujete?
„Asi jsem fanouškům vzácnější. Takže mám problémy projet. Ale je to hezké, není to nic, co by člověku mělo vadit.“
Stal jste se po dovolené členem představenstva Juventusu. Jak jste se ocitl ve vrcholném vedení klubu?
„Byla to myšlenka našeho prezidenta (Andrea Agnelli). Jakmile usedl do prezidentského křesla, tak od začátku chtěl, abych byl jeho pravá ruka. Já jsem nejdřív odolával, protože jsem se do fotbalu nechtěl vracet tak brzo. A kdyby to nebyl on, nevracel bych se ani teď.“
Co máte na starosti?
„Jsem ve správní radě a dělám i spojku mezi prvním mužstvem a nejvyšším vedením. Navštěvuji tréninky, trenéra, sportovního ředitele a pak samozřejmě mluvím s lidmi z vedení.“
Zasahujete do přestupů a hráčské politiky?
„Ne, to ne. Já jsem k dispozici, když mě potřebuje prezident k nějaké smlouvě. Vzájemně si pomáháme a já si toho nesmírně vážím.“
Musíte být denně v tréninkovém areálu?
„Ne. Mám libovolnou pracovní dobu. Když chci, jdu do kanceláře nebo na hřiště. Jsem přímo podřízený prezidentovi. Mám od něj v tomhle volnou ruku, což jsem ještě potřeboval. Chci se totiž věnovat rodině.“
Dá se vaše činnost nazvat poradenská, konzultantská?
„Určitě. Na druhou stranu je prezident velkorysý v tom, že mi umožnil místem ve správní radě, abych nakoukl i do financí. Jak takové velké mužstvo funguje i po téhle a administrativní stránce. Toho si moc vážím, protože tu sportovní stránku znám velmi dobře.“
Jaké to vlastně je na druhém břehu?
„Člověk zjistí to, co už opakovalo mnoho hráčů po kariéře přede mnou. Že jako hráč máte všechno jednodušší. Staráte se jen o jedno: hrát dobře. Lidi na druhé straně se snaží hráčům vytvářet podmínky, aby mohli myslet jen na tohle. A to je náročná práce. Pro celý štáb lidí.“
V čem je to pro vás nejtěžší?
„V tom, abych udělal co nejmíň chyb. Juventus byl vždycky klub, který hledal hráče, kteří byli dobří nejen na hřišti, ale i mimo něj. Prezident razí teď tuhle teorii velice důrazně.“
Jak vás berou bývalí kolegové v kabině? Přece jen už jste jejich nadřízený.
„U mladších mám odstup a respekt, který je znát. I u těch starších jsem měl vždycky respekt, ale máme k sobě samozřejmě blíž. Zůstáváme dál kamarádi.“
Mohou vám tedy stále tykat?
„Jo. A taky vědí, že jsem jim kdykoli k dispozici, kdyby měli jakýkoli problém nebo cokoli potřebovali.“
Už jste musel někomu z mužstva vynadat?
„Ne. Jsme celkem spokojení s tím, jak to jde. A teď v lednu pojedeme dál po naší cestě. Navíc trenér je výborný člověk. Udělal výbornou partu a my všichni se budeme snažit, aby to mělo stoupající tendenci.“
Vzpomněl jste, že byste si klidně ještě prodloužil dovolenou. Jak to, že fotbal „Stachanovci“ Nedvědovi nechybí?
„Byl jsem hodně mentálně fotbalem opotřebovaný. Chtěl jsem se věnovat rodině. Navíc fotbal je strašně časově náročný. Ať už ho děláte jako hráč nebo funkcionář. Není to jednoduché, zvláště když to chcete dělat pořádně. A to já chci.“
Prý jste pookřál hlavně při pobytu v Americe. Správný úsudek?
„Ano. Je to logické. V Evropě má fotbalová popularita i stinnou stránku, že kam se člověk hne, tam je sledovaný. V Americe je fotbal na pětadvacátém místě ve sledovanosti, takže tam má hráč absolutní volnost a absolutní pohodu. Nejen já, ale i manželka a děti.“
Co se vám ještě líbí na americkém způsobu života?
„Maximální svoboda ve všem. A ten klid. Mám ho rád. Toho blázince už jsem měl dost.“
V čem se vám ve fotbalové penzi hlavně ulevilo?
„Já jsem byl perfekcionista, takže jsem si ten největší stres vytvářel sám na sebe. Sám jsem si byl v tomhle pro sebe nejhorší protivník. Chtěl jsem od sebe zápas co zápas to nejlepší. A když už to nešlo, tak jsem toho prostě nechal. A v tomhle se mi ulevilo.“
Fanoušci Juventusu jsou vám za ten perfekcionismus nesmírně vděční. Svědčí o tom i to, že vás zařadili mezi padesát největších legend klubu, které budou mít svoji hvězdu u nového stadionu. Co to pro vás znamená?
„Je to důkaz, že člověk psal historii jednoho z nejlepších klubů světa. Moc mě to těší a je hezké mít i vlastní sektor na stadionu.“
Nevěděl jsem, že máte i sektor.
„Dokonce už lidi do něj skoupili permanentky. Dostanou k ní i moji hvězdu a budou si ji moct nechat podepsat. Mimochodem, ten náš nový stadion bude nádherný. S prezidentem se na něj chodíme často dívat. V červnu bude dokončený a v srpnu se na něm bude hrát první zápas. Tím získáme před ostatními v Itálii náskok. Jde o fotbalový kotel s více než čtyřicetitisícovou kapacitou. Z hlediska marketingu přinese Juventusu obrovské výhody.“
Sice nerad vzpomínáte, ale v Itálii jste nedávno vydal vlastní autobiografi i. Jak se prodává?
„Dobře. Dostal jsem se mezi sedm nejprodávanějších knížek v Itálii. Přitom já jsem nikdy nechtěl žádnou knížku psát.“
„Jeden kluk, který se mnou ve čtvrtek hraje fotbal. Je sice fanoušek Interu Milán, to na něj musím říct, ale sem tam jsme si sedli na pivko a povídali jsme si. Pak jsme se sešli víckrát a on to sepsal. Není to moc náročná knížka, je to jen spíš soubor takových okamžiků a myšlenek z mého fotbalového života. Byl jsem překvapený, jak dobře se to prodává. Teď budeme muset nachystat dotisk. Je po tom velká poptávka.“
Jaké máte ohlasy?
„Hodnocení jsou zatím pozitivní.“
Co na to říká manželka?
„Četli jsme to spolu průběžně, a abych se přiznal, tak manželka říkala, že nám tam chybí spousta věcí. Jenže kdybychom do knížky měli dávat všechno, bylo by toho podle mě moc. Já bych nerad fanoušky unavoval. O mně už se navíc řeklo všechno.“
Týká se kniha jen vaší kariéry v Itálii?
„Ne. Byla napsaná tak, aby byla srozumitelná pro všechny lidi na světě. Má být přeložená do angličtiny, nabídky mám z Japonska, z Číny a nevím, odkud ještě. Na jaře tohoto roku by se snad mohla objevit i v Česku a na Slovensku.“
Jaké je největší poselství, které by se mělo z téhle autobiografi e nést do celého světa?
„Je to napsané v názvu: Můj absolutně normální život. Je to o normálním člověku Nedvědovi, ne o fotbalistovi. Chtěl jsem lidem přiblížit, že jsem jeden z nich. Že mezi námi není rozdíl, až na to, že jsem si občas hodinku a půl zahrál fotbal.“
Chtěl jste tedy podtrhnout, že když někdo něco chce a tvrdě na tom pracuje, může všechno dokázat?
„Určitě. Já jsem se nikdy nevzdával a to, co si vezmu do hlavy, tak za tím jdu. A taky se držím toho, že když člověk spadne na dno, tak to dno není tak hluboké, aby se z něj nedokázal vyhrabat.“
Byl jste někdy úplně na dně? Ptám se proto, že vaše kariéra spíš střídala vrcholy.
„Předně chci říct, že fotbalové dno vlastně žádné dno není. Dno v lidském životě vypadá jinak. Ale sem tam jsem samozřejmě měl momenty, kdy jsem nebyl O. K. Prací se to však vždycky vrátilo tam, kam jsem chtěl.“
Kdy jste se zejména ve fotbale necítil dobře?
„Po baráži na mistrovství světa 2002. Tehdy byla kritika na mě velká, a kdybych nebyl psychicky silný, mohl jsem se sesypat a nemuselo to se mnou dopadnout vůbec dobře. Pak se to ale zlomilo. Stejně jako v Laziu nebo i v Juventusu.“
Také na Spartě vám po třech červených kartách a po kritice trenéra Karola Dobiaše bylo asi krušno.
„Jo, na to bych zapomněl. To byl taky moment, který mi dal něco navíc. Dobiaš tenkrát řekl, že můžu být rád i za lavičku. Slabej by si v tu chvíli řekl: Tak já na to kašlu. Mě to naopak ještě víc nakoplo. Chtěl jsem mu ukázat, že jsem dobrý fotbalista. Dal mi zase šanci a už to jelo.“
Pro sebe jste si ale asi na jeho adresu zanadával. Nebo ne?
„Tak to je logické. Samozřejmě že jsem ho nemohl pochválit. Ale neviděl jsem ho jako nepřítele. Člověk musí začít u sebe a musí udělat sám něco pro to, aby to otočil.“
Takže má pravdu Vladimír Šmicer, který říkal, že na vrchol vás nedovedla jen nezdolná vůle, nýbrž také umění poučit se z vlastních chyb.
„Určitě. Ale měl jsem k tomu i dobré lidi kolem sebe, kteří mi dokázali poradit a ukázat mi dobrou cestu. Navrch jsem získával zkušenosti a každým rokem jsem se zlepšoval.“
Vítal jste tedy kouče, kteří vás uměli zpucovat na rovinu?
„Ano. Trenér Eriksson v Laziu přišel a na rovinu mi řekl: Jdeš na tribunu, protože mám tři lepší hráče, než jsi ty. Na mně bylo, abych mu dokázal, že to není pravda. Nebo pan Brückner za mnou tehdy, když přebíral reprezentační áčko, přišel a povídá mi: Všichni chtějí, abys tady nebyl, ale já chci, abys byl kapitán, a chci hrát fotbal, jaký si myslím, že je správný.“
Co jste mu odvětil?
„Že bych chtěl hrát fotbal, jaký pod ním hrála jednadvacítka. Útočný, presinkový. A on na to: S vámi? To není problém, já vás to naučím. A naučil. Hráli jsme jeden z nejlepších fotbalů v Evropě. Na to jsem dodneška hrdý a jsem hrdý i za něj, že to s námi dokázal.“
Půjde to naučit i současné české národní mužstvo a současné české fotbalisty vůbec?
„Lehká situace v českém fotbale teď není. Ale dostávají se do vedení lidi, kteří sami dokázali nejen doma, ale i venku hodně věcí, tím mám na mysli třeba Ivana Haška, Karla Poborského nebo Vláďu Šmicera, takže to půjde k lepšímu. Jen to bude chvíli trvat. Každopádně v Česku fotbalový potenciál je.“
Momentálně to není vidět.
„Mladí kluci by měli začít přemýšlet tak, že musí být nejdřív nejlepší v Čechách, hrát v reprezentaci a až teprve pak přemýšlet o angažmá v cizině.“
Co chcete dokázat teď vy?
„S prezidentem chceme, aby se Juventus vrátil tam, kde byl, tedy do popředí. Chceme hrát Ligu mistrů a v co nejbližší době vyhrát nějaký titul.“
