Filmař Samir: Kania dává rány jako Vémola. Je fajn, není to necitlivý hovado
Karlos Vémola a Ondřej Kania. Bijec z MMA a majitel fotbalového Liberce. Může je vůbec něco spojovat? A přece ano. V první řadě to, že se stali hrdiny sportovních dokumentů režiséra, scénáristy i producenta Michala Samira. Právě on ovšem našel při natáčení další styčné body. A detailně popisuje, jaký Kania, nový i kontroverzní fenomén českého fotbalu, při pohledu zblízka je. Takže: Když působí arogantně a namyšleně, je to jen maska, nebo ne? „Ondřej se pohybuje mezi žraloky a potřebuje být jako oni. Myslím si ale, že ani žralok nemusí být hovado,“ říká jadrně Samir v rozhovoru pro web iSport.
S tímhle chlápkem s plnovousem a v kšiltovce opravdu není nuda. Ostatně, jak sám říká, v lecčems je s Ondřejem Kaniou na jedné vlně. Ačkoli srdce filmaře, jenž na dresu brzy bude mít čtyřicítku, bije pro Spartu, po dokumentárním filmu Karlos natočil osmidílnou sérii o první sezoně libereckého Slovanu pod taktovkou nového bosse. A Kania i jeho podřízení v čele s klubovým generálním ředitelem a šéfem lavičky ho nadchli. „Strašná výhoda byla, že jsou všichni jako filmové hvězdy. Nezmar je jako Hitman, Kováč jako Ken od Barbie,“ usmívá se Samir, který stojí třeba i za seriálem Iveta.
Jednoduchá otázka na složité téma: Jaký je Ondřej Kania? Jak jste ho poznal?
„Ondřej Kania je střelec. Opravdu střelec. A to má společné s Karlosem Vémolou. Každý jsou jiný, ne že ne, ale mně se na Ondřejovi líbí, že vystřelí a pak zkoumá, co se stane. Pošle ránu jako Vémola a pak čeká, co bude za aftermatch. Jak to dopadne, z které strany se to k němu vrátí. Nějakým způsobem si to velmi rychle zanalyzuje a podle toho připraví svůj další krok. Určitě je to člověk přemýšlivý, nedělá věci ad hoc, i když je samozřejmě emotivní.“
Říkáte, že vysílá rány. Která pro vás byla největší? Nebo taková, kdy to třeba mohl přehnat?
„Úplně upřímně? Já to takhle neberu, protože jsem v tomhle ohledu podobný. Taky vysílám rány a těžko mě to může překvapit u někoho jinýho. Hranicí pro mě je, jestli už se člověk někomu nevysmívá, jestli už to prostě není zlý. Pokud to je myšlený úderně nebo klidně i útočně, ale není za tím zlo nebo nějaká – s prominutím – pí*oidnost, tak je to pro mě úplně OK. Ondřej se pohybuje mezi žraloky a potřebuje být jako oni. Myslím si ale, že ani žralok nemusí být hovado. A to Ondřej v mých očích splňuje. Tohle mě na něm vždycky fascinovalo. Jak jsem ho poznal, je to rovný, upřímný, tvrdý, nekompromisní člověk, ale při tom všem vlastně hravý a zábavný. To, co dělá, pro něho není jen tvrdý byznys, chce se tím i bavit, ale v dobrém. Je to pro mě důkaz, že se s ním dá vyjít, je prostě fajn. Všechny ty arogantní výroky a podobně... Já je občas mám taky, proto mi nevadí. Za vším vidím takové Tak pojď, tak pojď, zkusme si to spolu, pojď se s tím popasovat…“
Nemálo lidí si vcelku logicky udělá obrázek, že je to povýšený, arogantní člověk, který ví všechno nejlíp a klidně o jiných říká, že jsou hlupáci. Sám uznal, že někdy působil jako egomaniak a narcista. Není tedy tahle hra od něho už někdy přes čáru?
„Ne, určitě ne. Možná bych mluvil jinak, kdybych s ním nestrávil všechen ten čas. Kdybych se na něho díval zvenčí, tak to řeknu taky. I když, jak jsem řekl, mně arogance nevadí. Tedy pozor – a to je pro mě důležitý: pokud je podložená nějakým výsledkem. Když to není chvástání ve stylu: Vy všichni jste nic. A takhle na mě Ondřej nepůsobí. Lidé z něho takový dojem mít mohou,
