Konečně se dočkal. Tři roky Petr Mikolanda vyhlížel okamžik, kdy se najde vhodný dárce, od kterého by dostal zdravou ledvinu. Nakonec ji poskytla jeho maminka, ačkoli on sám transplantaci v rámci rodiny odmítal. Teď už má operaci za sebou a těší se, až znovu vyběhne na hřiště.
Vypadá to, že teprve teď prožívá muka. Jindy je ho všude plno, teď jeho první přikázání zní: Hlavně odpočívat! Petr Mikolanda se však stejně usmívá, má totiž novou ledvinu. A říká jí Lenička - podle své maminky, od které ji dostal.
Jak se devět dní po operaci cítíte?
„Docela dobře. Každým dnem je to lepší, nemám žádný problém. Operace trvala tři hodiny, což je standardní čas. Bylo to stejné jako u každého jiného člověka, jen se dělala jiná předtransplantační vyšetření. Moje maminka má jinou krevní skupinu, takže tahle operace byla originál. V téhle republice se to poprvé udělalo na mně a mamince. Proto jsme všichni takoví... Čekáme, jak se to bude vyvíjet.“
| PETR MIKOLANDA |
| Narozen: 12. září 1984 v Praze Tým: Viktoria Žižkov Předchozí působiště: Motorlet Praha (1991-2002), Slavia Praha (2002-2003), Viktoria Žižkov (2003-2005), West Ham United (2005), Northampton Town (2005), West Ham United (2005), Swindon Town (2005-2006), West Ham United (2006), Rushden & Diamonds (2006), FK Mladá Boleslav (2006-2007) |
Jste nervózní?
„To ani tak ne. Ptal jsem se, jestli můžu já sám nějakým jídlem nebo vitamíny ovlivnit funkčnost ledviny. A všichni mě ujistili, že s tím nic neudělám. Takže to je všechno na profesoru Viklickém a profesoru Adamcovi, který mi ledvinu všíval. Udělali svou práci skvěle. Teď se celý tým stará o to, aby se ledvina neodhojila, aby ji tělo neodmítlo. Mám ale štěstí na to, že jsem se dostal do nejlepších rukou v republice.“
Ani z toho, že transplantace, při níž má každý jinou krevní skupinu, je unikátní, jste nebyl nervózní?
„Právě že ne. Byl jsem rád, protože to je výzva. Zatím jsem celou dobu originál, tohle je další věc. A je to naděje do budoucna i pro další lidi, kteří čekají na transplantaci. Pokud se to podaří, zase padne nějaká hranice. Pro stovky lidí by to mohl být posun.“
Kdy a jak se rozhodlo, že vám ledvinu dá maminka? Přece jste dárce z rodiny odmítal.
„Moje přítelkyně se o to začala starat v létě, kdy jsem se chtěl vrátit do vrcholového fotbalu. Začalo se tlačit na to, aby se rychle našel dárce, přičemž já jsem od začátku říkal, že nechci nikoho z rodiny. Přítelkyně mi chtěla ledvinu dát tak jako tak, ale měla jinou krevní skupinu...“
Už jste ale jiného dárce našli, ne?
„Našel se kluk v Americe, se kterým by se udělala křížená transplantace. On by dostal ledvinu mé přítelkyně a jeho maminka by mi dala svou. Byli jsme totiž takhle úplně shodní. Jenže ten kluk začal mít zdravotní problémy, posouvalo se to o tři čtyři měsíce a v tu chvíli se do toho vložila moje mamka, řekla, ať ji otestujeme, že by mi chtěla ledvinu dát. Na jednu stranu to bylo ideální, protože její ledvina je s tou mou geneticky nejpodobnější. Pan profesor Viklický řekl, že by to bylo fajn, i když se liší krevní skupina. V tu chvíli to začalo mít reálné obrysy.“
Jak se vyřešilo to, že máte odlišné krevní skupiny?
„Já mám A, mamka má AB, sestra má B a táta nulu. Jsme super rodina. (směje se) Ale přivezli na to nějaký přístroj ze Švédska, který odděluje krevní plazmu a z té mé odstraňuje antigen B. Profesor Viklický by vám k tomu hodně řekl. Pak se už jen určil den, myslím, že magické datum 11. 1. 2011 je ideální.“ (usmívá se)
Původně jste měl jít na transplantaci v půlce listopadu...
„Přesně tak. I v IKEMu na to byli připravení. Bylo to těžké, protože když se nachystáte a takhle se to odkládá... Profesoři říkají, že je lepší vědět to dopředu, že se na to tělo připraví. Na druhou stranu, po psychické stránce je jednodušší, když spíte a v jednu ráno vám zavolají, ať se dostavíte, že dostali ledvinu od mrtvého dárce.“
| CO MÁ MIKOLANDA ZA SEBOU |
| Na jaře 2007 útočníkovi, tehdy ve službách Mladé Boleslavi, natekly po zápase s Libercem kotníky. A následné vyšetření ukázalo, že mu nefungují ledviny. Od té doby Petra Mikolandu srážely zdravotní komplikace - prodělal dvě mozkové mrtvice, dostal pásový opar, k tomu chodil třikrát týdně na dialýzu. V létě 2010 se přesto chtěl vrátit k fotbalu, z čehož však po dohodě s Martinem Pulpitem, trenérem jeho současného klubu Viktorie Žižkov, sešlo. Kouč podmiňoval Mikolandův návrat na hřiště úspěšně absolvovanou transplantací. K té došlo 11. 1. 2011. |
Na transplantaci jste čekal tři roky. Proč jste tak dlouho odmítal ledvinu od rodinného příslušníka?
„Od ségry bych ji nechtěl, je to jedenadvacetiletá holka, chce mít děti... Táta má obrovskou hrůzu z doktorů, ten nejde ani k zubaři. Takže zbývala jen mamka. A nejhorší by bylo, kdyby se ledvina neuchytila a museli mi ji vzít - mamka by byla s jednou ledvinou, já bych si vůbec nepomohl, byl bych pořád na dialýze. A kdyby se ještě k tomu mamce něco stalo, nevím, co bych dělal. Tak je to i s přítelkyní i kamarády. Vyčítal bych si to.“
A reálně vaší mamince teď nějaké riziko hrozí?
„Musím zaklepat, všechny výsledky vypadají, že jsou v pořádku. Je to ale prostě zásah do života, vzít někomu ledvinu není to samé jako ostříhat mu vlasy. Mamka ale přišla v pondělí do IKEMu, v úterý byla transplantace a v sobotu šla domů. Zvládá to naprosto skvěle.“
Věděli jste o sobě bezprostředně před operací?
„Když jsem šel na sál, mamka už tam byla. Já jsem se po ní celou dobu pídil, sestřičky mě celou dobu utěšovaly, že to je v pořádku. A když jsem vstal, taky jsem se hned ptal na ni. A když jsme se po transplantaci vyspali, hned ji ke mně přivezli na vozíku, abychom se viděli. Je to úžasné, devět měsíců nosila v břiše ona mě, teď budu já nosit její ledvinu...“
Jaké jsou teď vaše povinnosti?
„Musím odpočívat, musím na sebe dávat bacha - kvůli kortikoidům a imunosupresivům, které beru, aby se ledvina neodhojila. Nesmím nastydnout, to by byl obrovský problém. Kina, nákupní centra, to v tuhle chvíli vůbec nehrozí. Uvidíme podle výsledků, jak dlouho to takhle bude. Měsíc, tři měsíce, to nikdo neví.“
Po operaci jste říkal, že si neděláte žádné plány. Mění se to už?
„Plány mám, ale radši je nebudu říkat, abych něco nezakřikl. Čekal jsem tři roky a ještě budu čekat, než začnu hrát fotbal. To je třešinka na dortu, jakmile kopnu do míče, budu vědět, že mám vyhráno. Chci ale jít krok po kroku. První byla transplantace, druhý, že mamka je v pořádku. Dalších iks kroků bude záviset na mém těle a Leničce.“
Na kom?
„Na ledvině. Mamka je Lenka, tak jsem ledvinu pojmenoval Lenička.“ (směje se)
Vy s ledvinou takhle komunikujete?
„No, povídám si s ní. Jsem hyperaktivní a tady musím ležet. Navíc jen na zádech, takže se hrůzostrašně spí. Do tří ráno si hraju na playstationu, koukám na televizi nebo dělám tréninky, v pět zase vstáváme na odběry krve. Takže mám dvě hodiny spánku. A ledvině říkám, co se celý den děje, protože chudinka nevidí. Je to příjemné, říkali mi to i lidi, kteří už byli po transplantaci. Já jsem si to nedovedl představit, ale je to něco nového. A když si voláme s mamkou, pokaždé se na svou Leničku ptá. Komunikace s mamkou je neuvěřitelná, podle mě to rodinu ještě víc stmelilo.“
Jak moc myslíte na fotbal?
„Pořád. Mám tu fotbalové hry, učebnice, udělal jsem si tady za dvacet dní asi devadesát tréninkových jednotek. Jediné, co dělám kromě fotbalu, je koukání na televizi a luštění křížovek. Vidina fotbalu je obrovsky silná, hrozně mě povzbuzuje. To mě žene dopředu.“
Zjišťoval jste si, jak dlouhá cesta vás čeká na hřiště? Ivan Klasnič hrál osm měsíců po transplantaci.
„On měl ale dvě transplantace - od maminky a od tatínka, měl taky nějaké problémy. Pan profesor Adamec mi říkal, že jsou hráči NBA s transplantovanou ledvinou, někdo šel hrát po roce a půl, někdo po čtyřech měsících. Je to hrozně individuální, proto nikdo nechce říct, jak rychle budu zpátky. Za dva měsíce bude biopsie ledviny a uvidí se, co se bude dít dál.“
Trenér Viktorie Žižkov Martin Pulpit podmiňoval transplantací vaši přítomnost na hřišti. Už jste s ním mluvil?
„Ano, to byla naše dohoda. Nechtěli jsme riskovat moje zdraví, ale když jsem po transplantaci zapnul telefon, měl jsem na něm od trenéra nepřijaté hovory. Hned jsme spolu mluvili a během týdne se uvidíme. Až budu úplně zdravý, rozhodně budu chtít hrát.“
Nenadiktoval vám už nějaké tréninkové plány?
(směje se) „No, jedině na playstationu, že bych si ověřil, jestli je lepší hrát 4-4-2, nebo 4-3-3. Já jsem za ním šel v prosinci a o tréninkový plán jsem sám žadonil, a on mi řekl, ať se nejdřív soustředím na transplantaci. Myslím, že blázni jsme oba, a jakmile mi profesor řekne, že je všechno v pořádku, nikdo mě neudrží.“
Budete muset používat nějaké ochranné pomůcky?
„Ledvinu mám vpředu na břiše, můžu si ji nahmatat. Bavili jsme se o tom, že Ivan Klasnič má nějaký vyztužený pás, ale profesor Adamec říká, že během několika měsíců tělo přijme ledvinu za svou a pak je jedno, jestli mě do ní někdo kopne. Bylo by to stejné, jako byste kopli do břicha normálního, zdravého člověka.“
