Sudí Dagmar Damková: Teď cítím satisfakci

Je to evropský unikát. Vůbec poprvé řídily tři ženy utkání mužské profesionální soutěže. „Cítily jsme velký tlak,“ přiznala hlavní z nich Dagmar Damková, šestatřicetiletá učitelka z Plzně.

Jaký to byl pocit?
„Určitě to bylo pro diváky i pro hráče zpestření. S holkama pískáme mezinárodní zápasy, jsme na sebe zvyklé. Pro mě to bylo utkání jako každé jiné, ale myslím, že pro holky to bylo trošičku stresující, protože pro ně to byl debut. Ten první zářez.“

Dá se zápas Dukly se Zlínem srovnat s finále Ligy mistryň, které jste řídily nedávno?
„Finále Ligy mistrů je jeden jediný zápas. Když v něm uděláte chybu, bude vidět, bude veliká. Dnešní zápas byl veliký v tom, že na nás v televizi koukala spousta rozhodčích, kteří si říkali: Tak, a teď se, ženský, ukažte! Takže ten stres tam byl. Liga mistrů je výš, ale tohle zase byli chlapi. Hrozně těžko se to srovnává.“

Cítily jste velký tlak?
„Určitě. Tímto děkuju komisi rozhodčích, která nás takhle odměnila za výkon, jaký jsme odvedly ve finále Ligy mistrů. Snad se nám to povedlo i tady a ukázaly jsme, že i ženské to zvládnou.“
Takže vás tři příští sezonu uvidíme společně v první lize?
„S tím musíte na komisi rozhodčích. (směje se) Ale kdyby byl ke konci sezony zase nějaký zápas, v němž v uvozovkách o nic nejde, proč by se to nemohlo vyzkoušet?“

Na derby pražských „S“ byste si netroufly?
„Ne, to si myslím, že ne. Při derby je na rozhodčí strašný tlak. Já jsem ho pískala jen v poháru – a to je úplně něco jiného. To se nedá s ničím srovnat.“



Sama jste říkala, že se v Evropě ještě nestalo, aby zápas mužské profesionální soutěže řídily výhradně ženy. Kam jej tedy ve své kariéře řadíte?
„Určitě hodně vysoko. Nejvýš jsou finále nejvyšších ženských soutěží, která jsem pískala (Damková řídila i finále ženského turnaje na olympiádě v Pekingu - pozn. aut.). A tohle je hned pod nimi.“

Je to pro vás jiné, než když máte v rolích asistentů muže?
„Víme, co od té druhé čekat, a nevrážíme si kudlu do zad. Klukům tolik nevěřím, co se týče lidských věcí. Holky k tomu navíc přistupují svědomitěji. Zodpovědněji, snaží se být přesně, kde mají být. Když se kolikrát koukám na Ligu mistrů, říkám si, jak tam ti mávači mávají. Jde třeba i o styl mávání, maličkosti, kterých si lidé nevšimnou. Někdy to prostě odfláknou.“

Není to tak dávno, kdy vaše kariéra byla ve velké krizi a komise rozhodčích Luďka Macely vás v mužských soutěžích prakticky nenasazovala. Napadlo vás tehdy, že se ještě dožijete takové sezony?
„Abych byla upřímná, tak ne. Vůbec. Teď jsem za to moc ráda. Bylo to jen o komunikaci, sedli jsme si s panem Macelou, spoustu věcí jsme si vyříkali a najednou to funguje.“

Vnímáte, že se současné vedení svazu okamžitě chlubí každým vaším úspěchem? Že fungujete jako jeho dobrá reklama?
„Asi to tak je. Na druhou stranu jsem ráda, že aspoň takhle můžu tu důvěru splatit. Že jsem dokázala, že jsem nebyla a nejsem na odpis. Určitě teď cítím satisfakci.“