REPORTÁŽ PŘÍMO Z NAGANA - Snad každý národ má jeden takový moment. Američan jistého věku přesně ví, co dělal ve chvíli, kdy jeho krajan Neil Armstrong vkročil na povrch měsíce. Angličané si pamatují, kde byli, když se dozvěděli, že zemřel John Lennon. A Češi? Co takhle závěrečná siréna hokejového olympijského turnaje v Naganu... Jak to v tomhle japonském městě vypadá třináct let od slavného triumfu?
Tohle místo má pro Čechy pořád zvláštní kouzlo. I když aréna Big Hat je vlastně stejná jako všechny ostatní moderní a trochu bezduché haly, navíc je ze všech stran zamčená a na prázdném parkovišti před ní projede cyklista frekvencí zhruba jednou za minutu.
Nagano, hlavní město stejnojmenné prefektury, vůbec v sobotu dopoledne připomíná počtem lidí na ulicích spíš ospalou díru kdesi na Divokém Západě.
Už v prázdné hale vlakového nádraží však nejde minout očima velký pestrý obraz na zdi - známý barevný květ, logo naganské olympiády. Na stejné ve městě narazíte na každém kroku, přesněji řečeno na každém desátém: pokaždé, když šlápnete na poklop kanalizace.
K někdejšímu srdci světového hokeje přijdete od nádraží zezadu - a je to tak trochu překvapení. Zkratkou se protáhnete uličkami mezi miniaturními domky s dokonale upravenými zahrádkami a najednou, když to nejmíň čekáte, vyroste před vámi.
Chladný šedivý kolos, jehož jméno v překladu znamená Velký klobouk. No, dejme tomu. Zezadu spíš připomíná obří skladiště nějakého obchodního domu.
Až na druhé straně, u hlavního vchodu, uvidíte pět barevných kruhů, připomínku největší sportovní akce, jakou město zažilo. Dnes aréna vypadá mrtvě.
Všechny nerezové plechy jejího pláště sice blýskají do dálky, na schodech však už některé dlaždice popraskaly a vydrolily se z nich kousky - což je v pořádkumilovném a dokonalost vyznávajícím Japonsku skoro známka rozkladu. Můžete brát za kliky všech dveří, na které po obvodu haly narazíte, ovšem bezvýsledně.
„Teď už se v Biggu Hatto hokej pravidelně nehraje. Je to hlavně kongresové centrum, pořádají se tam koncerty a veřejná setkání,“ vysvětluje taxikář, který na první pohled nelogicky sedí v autě na opuštěném parkovišti a louská denní tisk.
Název arény, stejně jako všechna ostatní anglická slova, Japonci pro potřeby své „slabikové“ abecedy poněkud legračně upravili. „Vy jste Čeko? Ááá, vyhráli jste ice-hockey!“ souká ze sebe tradičně slabou angličtinou obyvatel souostroví.
I když duch olympiády tohle místo dávno opustil a zůstaly po něm právě jen ty kruhy na fasádě, člověk si nepomůže a v uších mu zní finálový komentář Roberta Záruby.
„Přepište dějiny, Česká republika vyhrála olympijský turnaj v ledním hokeji!“ Vzpomínky na vítěznou trefu proti Rusku od nejnepravděpodobnějšího možného střelce Petra Svobody a na tvář Richarda Šmehlíka, kterou rozsekl v euforii vyhozenou hokejkou Dominik Hašek, ožívají, jako by to bylo včera.
Pokud si chce olympiádu připomenout někdo jiný než Čech, musí vyrazit zhruba o pět kilometrů dál, do haly M-Wave. Tohle je zase olympijská Mekka pro místní.
Hirojasu Šimizu tady získal dvě a Tomomi Okazakiová jednu medaili v rychlobruslení. „To se tady dodnes jezdí, ne hokej,“ říká Ayako, průvodkyně olympijským muzeem, a tváří se přitom, jako bychom my, Středoevropané, tenhle sport nemohli znát.
No jo, Martině Sáblíkové bylo v době olympiády jedenáct a možná na Hry koukala v televizi.
„Ani já jsem nechodila na stadiony,“ říká Ayako, která se věkem nebude od české šampionky moc lišit. Zbystří však, když slyší národnost nezvyklého návštěvníka. „Ano, české hokejisty si pamatuju ze zpráv,“ usmívá se.
Vlastně, usmívá se pořád. Jako téměř všichni Japonci. A když se dozvídá, že Nagano je v Česku hodně známý pojem, hluboce se klaní a opakuje slova díků. „Ale Češi sem nechodí. Asi jste první,“ povídá.
Není se co divit. V olympijském muzeu, které zabírá dvě místnosti a pár metrů chodby v útrobách haly M-Wave, se našinec moc nenabaží.
Jen dres hokejové reprezentace (stejně jako trikoty ostatních účastníků s číslovkou 98) na zdi a pak už pouze jediná fotka Dominátora s Jaroslavem Špačkem ve čtvrtfinále proti Spojeným státům - a tenhle záběr je ještě ukrytý mezi nohama figuríny akrobatického lyžaře.
Jinak Japonci upřednostňují „svoje“ sporty. Fotografiím a figurínám dominují kraso- a rychlobruslaři, sáhnout si můžete na původní čtyřbob domácích olympioniků.
Tohle muzeum český hokejový fanoušek navštěvovat nemusí. To opuštěná hala o kousek vedle na západ mu přinese mnohem živější vzpomínky...
