Milan Fukal: Z nabídky Hradce jsem nadšený

V rakouském působišti si během tří let vybudoval autoritu, byl kapitánem a guru týmu. Teď čeká Milana Fukala podobná role v Hradci Králové – je mu o šest let více než nejstaršímu spoluhráči. „Já se nikdy nevyvyšuju. Pro kluky budu oporou,“ slibuje.

Jak jste se ocitl v Hradci?
„Byl jsem bez angažmá, v Kapfenbergu jsem se na konci května nedomluvil na smlouvě. Nechtěl jsem akceptovat podmínky, které mi nabídli. Zkraje minulého týdne se mi ozval ředitel Hradce Richard Jukl a ptal se mě, jestli bych si dovedl představit angažmá v Hradci. Řekl jsem, že jo, ale chtěl jsem, aby pro to byl i trenér. A tak jsme se domluvili na spolupráci. Podmínky už jsou dohodnuté, dostanu smlouvu na rok, měl bych ji brzy podepsat.“

Richard Jukl se vás prý ptal, jestli nebude ponižující, když vás Hradec vezme na testy...
„Víte co, já jsem to právě přivítal. Tři roky jsem byl mimo, klub nemůže vědět, jak na tom jsem. Byl jsem v pohodě, chtěl jsem, aby mě viděli trénovat a hrát. Aby trenér řekl, co a jak. Oboustranně to bylo v pohodě, nebral jsem to jako diskriminaci.“

Před Hradcem jste měl nabídku ze Žižkova. S tím jste se nedohodl?
„Absolvoval jsem s nimi jednání, sportovní ředitel mi řekl nějakou představu, ale nic víc. Řekli, že se ozvou, neozvali se, považoval jsem to za vyřízenou věc. Mrzelo mě to, ale asi chtějí jít jinudy. Hradec řekl: Pojď s námi trénovat, chceme tě vidět. To je u mě zájem.“

Proč jste nepřistoupil na podmínky v Kapfenbergu? Spočítal jste si, že se to nevyplatí?
„Je těžké začínat v Hradci od nuly, všeobecně se na mě bude koukat přísnějším okem. Po třech letech jsem v Kapfenbergu byl kapitán, měl jsem tam pozici, to hovořilo pro něj. Ekonomická stránka ale byla důležitá – a to bylo tak neatraktivní... Říkal jsem jim, že pokud mi nedají tolik, kolik jsem měl v minulé sezoně, nemůžu tam pokračovat. Nabízeli mi snížení o čtyřicet procent, to bych měl tak akorát na to, abych tam přežil. Svou hranici jsem tam už jedním snížením překročil, ještě dolů jsem jít nemohl. Bylo to až směšné na to, co jsem pro ně odvedl, považoval jsem to trochu za podraz. Ale vydali se jinou cestou...“

V Kapfenbergu jste byl nejstarší, učil jste mladé kluky v týmu. V Hradci to bude asi stejné, že?
„Bude to podobné. Musím ale říct, že jsem se s touhle rolí ztotožnil dřív než v posledním roce. Zodpovědnost mi nevadila, kapitánská páska to ještě umocnila. Myslím, že jsem se toho zhostil v pohodě. Ten klub zůstal v lize, což byl první cíl.“

Je vám o šest let více než nejstaršímu spoluhráči. Jak se v týmu Hradce cítíte?
„Jsem starý hráč, ale když jste s mladými kluky v kabině, cítíte se líp. Trénujete, snažíte se jim vyrovnat v elánu, nasazení, v běhání... I to je pro mě motivace. Vyhovuje mi to, v Kapfenbergu to vlastně bylo stejné. U mě není problém, že bych se vyvyšoval. Klukům se budu snažit pomoct, mají ve mně oporu.“

Jako slavný navrátilec do české ligy se můžete stát terčem provokací. Jste na to připravený?
„Ano, určitě. Nejsem hráč, který by se rád hádal s rozhodčím nebo protihráči, protože to odvádí koncentraci od zápasu. Nenechám se vyprovokovat, to je jasné – dobře vím, že bych zbytečně oslabil mančaft.“

Váš nový tým hraje často v dost netypickém a ofenzivním rozestavení 3–4–3. Jak do toho zapadnete vy?
„Při trénincích a na zápasech jsem hrál na levém kraji obrany. Problém to pro mě není. Hradec hraje za každou cenu fotbal, žádné nakopávání. Je to atraktivní – a pokud budu součástí mužstva, které chce hrát fotbal, bude to příjemné. Kde budu pro tým nejprospěšnější, to musí říct trenér.“

Hradec se vám ozval až dva týdny před ligou. Nebyl jste nervózní, že nic neseženete?
„Víte, v těchhle letech by bylo troufalé, kdybych řekl, že jsem byl nervózní. Říkal jsem si, že je možné, že pokud nic nebude, můžu ligový fotbal zabalit. Byla by to realita. Ale pořád jsem věřil, že by něco mohlo být. A chtěl jsem něco doma.“

Před časem jste říkal, že se konce kariéry bojíte. Proto se ptám na nervozitu.
„To rozhodně. Hlavně konce ligového fotbalu. Můžete hrát divizi, krajský přebor nebo jezdit někam do Rakouska do páté ligy. Jenže pro mě je rajc v tom, že hrajete ligový fotbal s kvalitními spoluhráči. To byla věc, ze které jsem byl nesvůj. Zjistil jsem, že pro mě osobně je největší motivace hrát na téhle úrovni. Ten den stejně přijde, ale jsem rád, že to nebude teď v létě.“

Když jste se v roce 2006 vracel do Jablonce, měl jste to nastavené tak, že tam ukončíte kariéru a můžete zůstat v klubu v nějaké funkci. Teď něco takového plánujete?
„Nemám žádné plány. Tuhle myšlenku jsem úplně vypustil. Nevíte, co může přijít – když to půjde, chtěl bych pokračovat, když ne, budu holt muset dělat něco jiného. Myšlenky na práci trenéra nebo něco takového jsem zahodil. Po zkušenostech z Jablonce... Budu to řešit, až ten konec přijde.“

Vaše sokolovna v Kokoníně angažmá po konci kariéry jistí, ne?
(směje se) „Jo, za pípu může člověk jít vždycky, ale není to můj sen. Hospoda, to pro mě nikdy moc nebylo. Ale příští rok to klidně může přijít. A starat se tam o trávník na hřišti, to je taky motivace...“